Země: Finsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 12.12.2012 Label: Ostra Records Tracklist: 01. Old World Vanished 02. Nil 03. Cold Dark Matter 04. Arrival 05. Anemone Patens MCCXLIX 06. Of Wood, Stone and Bone 07. Shrivel Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: 0 X í S T

Svět je vskutku prapodivné místo, ale hudební svět, který bychom mohli s nadsázkou chápat jako takovou podmnožinu celého světa, je místem ještě podivnějším. Ačkoliv se podle první věty může zdát, že dnes se místo obyčejné recenze budeme pohybovat v oblasti těžké filozofie, vlastně se jedná jen o jakýsi nepříliš povedený úvod, jenž by měl uvozovat následující prapodivnou tezi: stává se, že kapely, které posloucháte spousty a spousty let a u kterých jste si mysleli, že se na jejich tvorbu ani nedokážete dívat kriticky, vás mohou svou novou deskou zklamat; jak blesk z čistého nebe se pak ale může objevit kapela, o níž jste v životě neslyšeli, a ta vám vaši náladu spraví velmi povedenou nahrávkou. Asi vám to již začíná v mozkovnách pálit, že jen těžko bych o tom mluvil, kdyby to nebyl případ i finské formace s poněkud nezvyklým názvem 0 X í S T, podle všeho vyslovovaným “zero exist”. A právě muzice, jež se pod tímto divným jménem ukrývá, se dnes podíváme na zoubek. Hurá na věc!

Možná by nebylo na škodu prolétnout pro začátek nějakou tu úvodní omáčku, jelikož 0 X í S T jsou relativně neznámým pojmem – klidně se přiznám, že pro mě osobně byli donedávna dočista neznámým pojmem. Čili, kapela pochází ze středně velkého městečka Riihimäki na jihu Finska a její vznik se datuje do roku 2008; od té doby se objevily dva neřadové počiny, které měly připravit půdu pro regulérní řadovku – a ta přichází právě nyní pod názvem “Nil”. Tím se pomalu (vlastně to bylo docela rychle) dostáváme k té podstatnější části článku, a sice k hudbě, aneb co že to ti 0 X í S T vlastně hrají. Finové sami sebe nazývají dark metalem, což je ze své podstaty nepříliš přesně definovaná (a asi i definovatelná) škatulka, s níž mnozí nakládají dosti volně. Vlastně se mi občas zdá, že na scéně funguje jakési nepsané pravidlo, že jak je nějaká muzika dostatečně atmosférická, ale nevíte, do jakého šuplíku ji šoupnout, tak ji jednoduše nazvete dark metalem a máte vystaráno. To ovšem není tak úplně případ 0 X í S T, neboť ve světle poslechu “Nil” bych se jejich muziku nebál označit mnohem hmatatelnějším pojmem – doom metal.

Samozřejmě, kdyby na to přišlo, klidně bychom skupinu mohli nazvat pomalým a neveselým dark metalem, což už by nejspíše bylo trochu snáze představitelnější, nicméně označení doom metal mi stále přijde trochu přesnější, jelikož 0 X í S T s tímto žánrem sdílejí nejeden vztyčný pilíř. Pomalé tempo a neveselé vyznění již byly zmíněny – také jsou pro “Nil” určující. Prim hrají hutné a těžké, které se táhnou vskutku ukázkově a pomalu – o to však jistěji – se člověku zarývají do hlavy. 0 X í S T jejich nezřídka až monotónním opakováním budí dojem majestátnosti a všeobepínající atmosféry, nutno ovšem říct, že soudě dle výsledku vědí, proč to dělají, protože ta muzika prostě funguje. Nedá se tvrdit, že by se hudebně jednalo o cosi složitého, vlastně jsou v některých případech ty riffy až překvapivě jednoduché (viz třeba “Cold Dark Matter”), ale jak vidno, ona obligátní formulka, že v jednoduchosti je síla, stále platí. Na “Nil” – triviálně řečeno – nenajdete nic víc než pomalejší tempo, tunu zatěžkaných riffů, extrémní vokál a sem tam nějakou melodii, nicméně i s takovými prostředky se dá stále ještě udělat velice dobré album, čehož je debut 0 X í S T důkazem.

Co se týče melodií, právě ty by možná stály za trochu bližší rozebrání, jelikož právě ty jsou do jisté míry tím důvodem, proč se mi “Nil” ve výsledku tak líbí, pro lepší pochopení si však pro chvíli dovolím operovat s tou myšlenkou, že 0 X í S T opravdu hrají doom metal. Tento žánr mám obecně dost rád, co v něm ale příliš nemusím, to jsou takové ty příliš plačtivé skupiny, které téměř po celou dobu všech svých písní do posluchačů ládují tklivé a ubrečené melodie; naopak mám rád ten těžší doom metal, který je postavený především na riffech. Právě to je případ i 0 X í S T – takto popsané to snad bude znít ještě pochopitelněji, jak se to s “Nil” má. Samozřejmě zde melodie přítomny jsou, to zase ne, že by se na nahrávce úplně nevyskytovaly, ale 0 X í S T s nimi relativně šetří, a když už se s nějakou kytarovou melodií vytasí, necpou ji zbytečně do popředí, neplave nad zbytkem muziky, jak se občas stává, ale je vcelku přirozeně zapuštěná do celku složeného hlavně z riffové hradby. A co se týče mě osobně, přesně tímhle stylem to mám rád, takže možná právě proto na mne “Nil” funguje.

Co se týče jednotlivých skladeb, rozhodně se dá tvrdit, že všechny jsou velmi vyrovnané, jak co do kvality, tak co do struktury. S výjimkou “Arrival”, která je kratší mezihrou, jsou všechny kompozice delšího rázu a jsou postavené na obecném modelu, jaký jsem popsal výše. Díky tomu “Nil” působí hodně celistvě, a přestože se sem tam nějaký oživující prvek objeví (například sólová kytara ve třech čtvrtinách “Of Wood, Stone and Bone”, aby zde byl aspoň jeden konkrétní příklad), z poslechu si odnesete hodně jednolitý dojem. Co je ale hlavní – v žádném případě se nejedná o nudu a 0 X í S T si rozhodně dokážou udržet posluchačovu (tedy přinejmenším pokud jsem tím posluchačem já) pozornost.

I díky tomu bychom na závěr mohli přihodit další filozofické moudro – alba jako “Nil” jsou důkazem, že dobrá hudba se dá dělat, aniž byste museli vymýšlet kdejaké doposud neslyšené kejkle a vylomeniny – evidentně i s tím takzvaně objeveným se stále dají vykouzlit velmi kvalitní alba, která překvapí tím, jako moc jsou zábavná. A to je u počinů, od nichž nečekáte vůbec nic, obzvlášť příjemné. Samozřejmě si nemá cenu namlouvat, že by 0 X í S T nahráli adepta na desku roku, ale to vůbec nic nemění na faktu, že se jedná o moc dobrou chuťovku, která svým způsobem rozhodně stojí za objevení…