A Forest of Stars - A Shadowplay for Yesterdays

A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays

A Forest of Stars - A Shadowplay for Yesterdays
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.7.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Directionless Resurrecionist
02. Prey Tell of the Church Fate
03. A Prophet for a Pound of Flesh
04. The Blight of God’s Acre
05. Man’s Laughter
06. The Underside of Eden
07. Gatherer of the Pure
08. Left Behind as Static
09. Corvus Corona Part 1
10. Corvus Corona Part 2

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Ježura – 10/10
Zajus – bez hodnocení
Kaša – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,8/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Tuším, že jsem to tu už nejednou prohlásil, snad v nějakém eintopfu či v reportu na letošní ročník Ragnarök Festivalu, kde kapela hrála, ale klidně to zopakuji znovu a ještě vícekrát – A Forest of Stars ve vší vážnosti a naprosto upřímně považuji za jednu z nejvýjimečnějších hudebních formací, s nimiž jsem kdy přišel do styku. Dávno jsem v nich přestal vidět jen oblíbenou kapelu, již je to několik let, co přerostli do uskupení, jehož hudební produkci bych se nebál označit za srdcovou záležitost, zařadili se po bok mých nejoblíbenějších skupin vůbec, do nepříliš početné společnosti kapel, od nichž jsem ochoten si koupit naprosto vše a za jakoukoliv cenu, které poslouchám takřka denně a které považuji za naprosto unikátní. A můžete si být opravdu jistí, že já jsem – co se muziky týče – velice náročný parchant a skupin, o nichž bych byl ochoten něco podobného prohlásit, je naprostý zlomek; prsty jedné ruky by mi na jejich spočítání bez sebemenších problémů stačily. Nicméně právě toto nevšední britské uskupení šesti gentlemanů a jedné dámy z konce 19. století bych do toho ranku bez jakéhokoliv zaváhání zařadil. Není tedy divu, že třetí deska A Forest of Stars, “A Shadowplay for Yesterdays”, pro mne byla nejspíše tím nejočekávanějším počinem tohoto roku.

“Once upon a time there was a lady of no repute.
One Miss Crow, who, by force of a certain stranger,
had engaged in violent night-time actions, against her very Will.”
(Directionless Resurrectionist)

Nenechte se ovšem zmýlit, to co bude následovat, nebude pouhopouhá adorace jedné skupiny bez špetky střízlivosti. Ano, první dvě nahrávky A Forest of Stars“The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” – považuji bez přehánění za naprosto geniální hudbu, která nemá obdoby, kdybych měl psát recenze, o hodnocení 10/10 bych ani u jedné z nich neváhal ani vteřinu, s tím vším se však na druhou stranu pojí jiná věc, a sice že od “A Shadowplay for Yesterdays” jsem neočekával nic menšího, než že pověsti svých dvou starších a takřka dokonalých sestřiček dokáže dostát do posledního tónu. Zdali se to povedlo, to je věru těžká otázka, jejíž odpovědi se pokusíme dobrat někdy v průběhu následujících řádků, než s tím ale začneme, podíváme se na celou věc trošku zeširoka; čímže to jsou A Forest of Stars vlastně tak výjimeční, neboť těm, kteří s tvorbou gentlemanského klubu doposud nepřišli do styku, toho výše předvedená ďábelská kadence sic opravdu odvážných, ale ve své podstatě velmi abstraktních superlativů příliš neřekne…

Hudební žánr, v němž by se A Forest of Stars měli pohybovat, je běžně označován jako psychedelický black metal, na čemž zcela jistě něco pravdy je, ale plnou šířku toho, co skupina hraje, to obsáhne jen stěží. Stejně tak byste jejich tvorbu mohli označit jako avantgardu, jako cosi experimentálního, klidně byste ji mohli označit i jen jako black metal – ve všech případech byste měli pravdu, ne však úplnou a dostačující. A právě tohle je jedna z těch nejúžasnějších věcí na A Forest of Stars – jejich nadpozemská produkce je natolik výjimečná, že ji popsat nedokážete, byť se budete snažit sebevíc. Já znám všechna jejich alba doslova tón od tónu, každé jsem slyšel opravdu mnohokrát, “A Shadowplay for Yesterdays” nevyjímaje, stejně to ale neumím vyjádřit úplně přesně. Základem je opravdu jen black metal, když si pustíte náhodných 30 vteřin na YouTube, uslyšíte prostě nějaký black metal, ale ve skutečnosti jsou A Forest of Stars velice daleko do toho, aby mohli být nazýváni takto triviálně. V pozadí jejich hudby totiž pulzuje naprosto neskutečná hloubka a nepopsatelná unikátní atmosféra. Je to přesně takové to něco, co se nedá dost dobře uchopit, ale co dělá hudbu uměním; jako když v knize čtete mezi řádky. A stejně jako moc lidí nikdy nepochopí to sdělení mezi řádky v knihách, které není explicitně vyjádřené, většina posluchačů asi ani nikdy nedocení skupiny jako A Forest of Stars. Osobně si drze dovolím tvrdit, že jsem již za svůj slyšel dostatečně velké množství muziky napříč všemi myslitelnými styly a žánry, abych vás mohl ujistit, že tohle už dnes v hudbě jen tak nenajdete, u A Forest of Stars však ano.

Nejen tím jsou ovšem britští gentlemani zvláštní. Celému jejich snažení nasazuje korunu fakt, že hudba není tím jediným, na co člověk nevěřícně zírá s otevřenými ústy. A Forest of Stars totiž na umění povýšili naprosto vše, co se skupiny týká – textovou stránku, grafické ztvárnění nosičů, podobu videoklipů, koncertní prezentaci a v neposlední řadě celkovou stylizaci, v níž se mísí uměleckost s aristokratickou elegancí, vážnost s inteligentním lišáckým humorem a mystický opar se zdravě štiplavým nadhledem. U všeho, co A Forest of Stars dělají, mne jen těžko napadá někdo, kdo by jim mohl konkurovat, kdo by vše skloubil do jednoho natolik dechberoucího celku, jehož atmosféra je absolutně výjimečná.

“Out into the biting morning air She goes, all astride.
Staring pointedly down at all who should have the very nerve to pass her by.
A man in oil-slick black she does a’spy,
aiming his camera at these trepassers winding through her self-righteous glide:
‘A penny for your picture, dear, a penny for your smile?’
She peers at this break-faced soul, says:
‘You’d do well to leave me be, Corvus corax cameraman.
My time is too valuable to be spent by the likes of you.'”
(A Crown for Our Queen of the Grave Mound: Being a short tale concerning the life of one Mister Carrion Crow)

“The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přestože to v jádru byly velice rozdílné desky, měly jednu společnou věc – šlo o veskrze minimalistické záležitosti, přesto se však jednalo o alba naprosto elektrizující a hypnotická. A Forest of Stars na nich dokázali udělat – jak se říká – hodně muziky za málo peněz, z minima dokázali vytřískat naprosté maximum, zvládli vytvořit díla doslova geniální, kde každá jedna vteřina byla malou hudební extází, to vše ale jen v podstatě pomocí několika málo tónů. “A Shadowplay for Yesterdays” se v tomto minimalistickém přístupu diametrálně liší – vůbec tam totiž není. To je jedna z věcí, kterých si na A Forest of Stars velice cením – debut byl naprosto fantastický, a kdyby dále točili jen jeho kopírky, všichni by jim tu historicko-filozofickou auru žrali, ale oni nahráli surovější a masivnější monument “Opportunistic Thieves of Spring”. Za čtyři roky existence si získali nemalé množství vpravdě fanatických příznivců, mezi něž se hrdě hlásím, kteří by jim až do skonání kupovali vše, i kdyby to byly jen obšlehy “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přesto si Britové dovolili na “A Shadowplay for Yesterdays” zvolit zcela jiný přístup. Nutno dodat, že vše, díky čemu jsem si je natolik oblíbil, nadále cítím i zde, jen je to provedené jinak. A vsadím se, že až v roce 1894/2014 další počin, opět bude jiný… a skvělý…

“I don’t want to be left behind here”
(Left Behind as Static)

A Forest of Stars

A Forest of Stars tentokráte stvořili desku, která je v jejich diskografii jednoznačně tou nejrozmanitější a nejmelodičtější, snad i nejpřístupnější, až by se dalo říct, že kapela zvolila jaksi písničkovější formu, vezmeme-li v potaz, že délka všech tří počinů je vesměs stejná a že má “A Shadowplay for Yesterdays” stejně skladeb jako “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” dohromady. Ten tam je minimalismus a umění udělat z “ničeho” hudební orgasmus, “A Shadowplay for Yesterdays” střídá tempa i nálady v průběhu jednotlivých skladeb, obsahuje prvky a vlivy, jež byly dříve v tvorbě A Forest of Stars nevídané, a to včetně takových, které bych od skupiny tohoto ražení nečekal, některé momenty mají dokonce i folkový nádech (asi ne náhodou je jednou z předělávek na limitované verzi alba také píseň původem od Clannad). Možná právě kvůli tomu všemu, kvůli tomuto jinému přístupu, se začaly ozývat hlasy, že už to není ono, že A Forest of Stars ztratili svou tvář, že vše, čím byli výjimeční, je pryč a zbyla jen sice stále dobrá, avšak už docela neškodná hudba…

Musím se přiznat, že já jsem tím byl zpočátku také poněkud zklamaný, ano, opravdu byl; viděl jsem jen několik málo záblesků toho, čím pro mne A Forest of Stars až doposud byli, šlo ale jen o několik málo střípků v roztříštěném celku. Věnoval jsem “A Shadowplay for Yesterdays” obrovské množství času a snažil se jej pochopit – a nakonec se mi to myslím – alespoň do jisté míry – podařilo. Nebylo to nic na ten způsob, že bych počin poslouchal do té doby, až se mi prostě začne líbit, vůbec ne, byl to onen pověstný proces, kdy se před vámi deska pomaličku otevírá až do doby, kdy nastane cosi, co kdysi jedna velmi inteligentní paní, jíž jsem znával, nazývala “moment aha”, kdy vám celkové souvislosti nejprve unikaly a klouzaly mezi prsty, najednou je však uchopíte a pochopíte celý ten smysl. Až když jsem se k tomuto “aha” dopracoval, došlo mi, že “A Shadowplay for Yesterdays” není o nic méně unikátní než jeho dva předchůdci. Sice jiným způsobem, ale stále unikátní a stále na mnohem vyšší úrovni než 99% zbylé hudební scény. Možná, že kdybyste na mne hodně tlačili, asi bych řekl, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” se mi zamlouvaly o chloupek více, což je ostatně také důvod, proč nakonec “A Shadowplay for Yesterdays” nedostává plné hodnocení, o němž bych bez znalosti první dvou opusů nijak nepochyboval, přesto však v mých očích A Forest of Stars naprosto jasně dokázali obhájit své pozice jednoho z nejfantastičtějších hudebních těles, jaké znám.

“He, a builder of worlds in dreams.
He, a destroyer of worlds in dreams.”
(Gatherer of the Pure)

Vůbec poprvé se A Forest of Stars pustili do kratších meziher, mezi něž logicky patří i intro “Directionless Resurrectionist”, jež desku startuje v nepříliš pompézním duchu, postupně ovšem začíná gradovat, čemuž napomáhá i deklamující zpěvák Curse, jehož vokál jsme doposud znali spíše v podobě démonického ryčení na pokraji agónie. Této podoby se ovšem samozřejmě nevzdal, což dokazuje hned následující “Prey Tell of the Church Fate”. Pokud jsem výše tvrdil, že “A Shadowplay for Yesterdays” je oproti předcházejícím počinům melodičtější, možná to mohlo vyznít, že se z hudby A Forest of Stars ztratila jakási bestiálnost, která zde dozajista byla a která byla znát zejména na “Opportunistic Thieves of Spring”, tím spíše ale “Prey Tell of the Church Fate” překvapí, když se rozjíždí v potemnělé pomalé náladě, aby se následně zvrhla v pasáž velice zběsilou. Agresivní bicí Mr. Johna Bishopa mi v ní evokují pravěký black metal z počátku 90. let, kdy právě neustávající mrazivá bicí palba dávala té hudbě neskutečně obskurní rozměr. To vše je navíc umocněno chorým štěkotem pana Curse, avšak pozadí již nyní slyšíte proklamované melodie, když v tom najednou – zlom a poklidné vybrnkávání, střídání nálad, dlouhá instrumentální pasáž vrcholící kytarovým sólem, na jehož pozadí se opět rozjíždí agresivnější tvář A Forest of Stars, postupně se obě polohy postupně prolínají, tu a tam promlouvají nápadité příspěvky klávesisty a multiinstrumentalisty The Gentlemana a housle Katheryne.

Co mne však již zde překvapilo nejvíce, byl prostor, jaký dostal Mr. Titus Lungbutter, jehož baskytara nikdy nebyla natolik výrazná a zvonivá. Nejen v “Prey Tell of the Church Fate”, ale i v následujících písních jeho nástroj opravdu duní. Další opravdu speciální pochvalu si zaslouží opět Curse, jehož vokály jsou snad ještě animálnější a výraznější než kdy dříve, navíc se pouští i do nových poloh, jež jsou zcela dechberoucí. Například z pasáže v “Gatherer of the Pure”, jež začíná slovy “Cosmic keys broken in twisting locks of lost infinities”, doslova mrazí v zádech, kolik emocí do ní Curse dokázal vložit. Právě takovéto momenty jsou jedněmi z těch, u nichž si říkám, proč právě hudba je tím, co považuji za nejvyšší formu umění. A zrovna A Forest of Stars mají takovýchto momentů na rozdávání, je až s podivem, s jakou lehkostí a samozřejmostí je dokážou tvořit.

“It is all fires, but no cleansing here.”
(The Underside of Eden)

Mezi takové patří bezesporu i části “A Prophet for a Pound of Flesh”, nejdelší a nejspíše i nejrozmanitější kompozice celého “A Shadowplay for Yesterdays”, která si může směle aspirovat o titul jedné z nejpůsobivějších písní široko daleko. Právě v ní se mimo jiné poprvé projevují zmiňované nádechy folku, avšak jejím vrcholem jsou tentokráte příspěvky Katheryne, Queen of the Ghosts. Nejprve si v čase krátce po třech a půl minutách střihne nádhernou pasáž s flétnou, aby následně předvedla variaci na tu samou melodii, akorát v rychlejším podání a na housle. Pokud bych měl opět citovat kohosi jiného… kdysi jsem se s jedním známým bavil o jedné jiné desce a on prohlásil, že při prvním poslechu doslova brečel, jak dokonalé to bylo, vztáhnout se však dá i sem, protože přesně to platí. Člověk neví, co má při tomto geniálním houslovém sólu dělat, má náladu dělat naprosto všechno a zároveň nic, aby si tu čirou dokonalost vychutnal. Nemám ponětí, kam A Forest of Stars na takové nápady chodí, vlastně mě to ani moc nezajímá, k naprosté spokojenosti mi stačí, že je nahrají a že je pak mohu poslouchat. “A Prophet for a Pound of Flesh” však přináší i zajímavé koření v podobě čistého mužského zpěvu, který nikdy předtím u A Forest of Stars ke slyšení nebyl, nepostaral se o něj ale Curse, nýbrž (v první řadě především) kytarista Henry Hyde Bronsdon.

Novým a svěžím dojmem působí i další intermezzo “Man’s Laughter” s až industriální atmosférou, jež následně přechází do dalšího skvostu “The Underside of Eden” s neskutečně působivým hypnotizujícím závěrem. Těžko popisovat jednotlivé skladby do podrobností a těžko zmiňovat všechny, když má každá do jedné mnoho momentů na přirovnatelné úrovni těm, které jsem popsal právě. Stejně tak těžko by však šlo nezmínit takovou “Gatherer of the Pure” s fantastickým videoklipem a stejně tak fantastickou muzikou, aneb kdo by si myslel, že nelze zkombinovat kvíkání prasátek, se hřmotnými zlověstnými riffy, dunící baskytarou, krásnými melodiemi, hrozivou black metalovou bouří a psychedelickou náladou tak, aby to fungovalo, ten se mýlí. Těžko opomenout i elektrizující “Left Behind as Static”, jež je až na svůj začátek z větší části značně proměnlivou instrumentálkou. Vynechání si nezaslouží ani jeden ze dvou dílů “Corvus Corona”… a vlastně ani jedna ze všech písní, jež jsem bohužel musel vynechat, abych neprozradil úplně vše.

Nyní bych měl nejspíše celý text shrnout pomocí několika málo slov, ačkoliv už si myslím, že k “A Shadowplay for Yesterdays” nemám víc co říct, což je o to větší paradox, že jsem zdaleka neřekl vše, co bych si přál a co by si tato deska zasloužila, aby o ní bylo řečeno. Mohu prohlásit už jen jediné – “A Shadowplay for Yesterdays” je další klenot od jedné výjimečné skupiny a já jsem už teď zcela přesvědčen, že to bude jedno z nejpamětihodnějších alb roku, stejně jako bylo “The Corpse of Rebirth” v roce 2008 a “Opportunistic Thieves of Spring” v roce 2010 (nebo snad v letech 1888 a 1890?). V žádném případě si tuto desku nestahujte, ani ji neposlouchejte online, musíte si ji koupit, protože jedině pak, v celé její kráse s texty a nádherným grafickým zpracováním, ji dokážete pochopit, ocenit a docenit. A v tomto případě to není laciná frázička, kterou sběratelé originálů tak rádi pronášejí, ale holý fakt. Neříkám, že je cesta za tímto podivuhodným dílem krátká a jednoduchá, vlastně si ani nemyslím, že by tu cestu zvládli absolvovat všichni, pranic to však nemění na faktu, že “A Shadowplay for Yesterdays” je jedním slovem – skvost.

“I opened my eyes and I stared right through my photographs of you.
I opened my eyes and I choked out through my memory of faith.”
(Corvus Corona Part 2)


Druhý pohled (Ježura):

A Forest of Stars jsou unikát, ať už se na ně dívám z jakéhokoli úhlu. Jejich image je přitažlivá, jejich koncerty nezapomenutelné a jejich hudba zcela jedinečná… Je dokonce tak jedinečná, že jsem byl po několika málo posleších desek “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” ochoten obě alba nakoupit, aniž bych tu hudbu plně pochopil, a aktuální novinku “A Shadowplay for Yesterdays” předobjednat, i když jsem z ní slyšel sotva dvě minuty ukázek. Takhle to se mnou A Forest of Stars hrají! A až vydají nějakou další řadovku, situace se asi bude opakovat, protože “A Shadowplay for Yesterdays” je opět naprosto fenomenálním dílem, které je zcela nezaměnitelné jak mezi počiny ostatních interpretů, tak v rámci tvorby A Forest of Stars.

Obě předchozí desky sice nemám naposlouchané ani zdaleka tak jako jeho blahorodí H., ale i tak slyším, že se od nich novinka dost podstatně liší. Ubylo black metalu, přibylo nádherných melodií, desku zpestřují nejrůznější zvuky původu částečně syntetického, částečně instrumentálního… A co víc, “A Shadowplay for Yesterdays” obsahuje tak neuvěřitelné množství různých vlivů, postupů a inspirací, které dohromady tvoří něco zcela ojedinělého, že zraky přecházejí a mozek nestíhá. Popravdě jsem letos neslyšel desku, která by se mohla s “A Shadowplay for Yesterdays” měřit, protože ač se to zdá nemožné, A Forest of Stars začínají tam, kde 99,9 % ostatních interpretů končí. Přesto bylo rozhodování o výsledné známce dost náročnou záležitostí, přičemž za tím nestojí ani tak kvality desky samotné, které jsou bez debat hodny absolutního hodnocení, ale spíš trestuhodně povrchní znalost desek předchozích.

Za tu dobu, co přispívám na Sicmaggot jsem se totiž naučil jednu věc – když H. říká, že je něco geniální, tak mu dříve nebo později musím dát za pravdu. Problém spočívá v tom, že H. tentokrát tvrdí, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” jsou ještě o nepatrný kousíček lepší než “A Shadowplay for Yesterdays” a já to nemohu posoudit vlastní optikou, když jsem oběma předchozím deskám nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, kolik by zasloužily. Proto se trochu bojím vyrukovat s desítkou, neboť bych si tak uzavřel možnost ocenit oba předchůdce aktuální novinky byť jen o pouhý půlbod vyšší známkou. Jenže pro spekulace tu není místo a až na to přijde, raději nepatrně přehodnotím názor na “A Shadowplay for Yesterdays”, než abych nyní hodnocení srážel i přesto, že jsem deskou naprosto unešen a nemám důvod pochybovat, které album při závěrečném ročním bilancování obsadí první příčku…


Třetí pohled (Kaša):

“A Shadowplay for Yesterdays” od dnešního dne pasuji titulem album roku a upřímně řečeno, nevěřím, že se ještě někomu podaří jeho pozici ohrozit, i když bych si to přál, protože takhle kvalitních alb jen víc! Po geniálním opusu “Opportunistic Thieves of Spring” jsem od A Forest of Stars čekal opravdu velké věci, ale něco takhle velkého ne. Hned od prvního seznámení se s famózním videoklipem ke “Gatherer of the Pure” si mě i se svým třetím albem tito podivíni naprosto získali, a protože vizuální stránka je v jejich případě velice důležitá, honosný obal má očekávání jen zvýšil. Jestli jsem někdy o nějakém albu napsal, že jeho obsah nelze popsat, ale musíte to slyšet, tak to beru zpět, protože v porovnání s “A Shadowplay for Yesterdays” to jsou jen prázdné fráze.

Když se to vezme kolem a kolem, tak A Forest of Stars nepřišli s ničím převratným, black metal s dávkou psychedelie už tady byl, ale atmosféra, kterou jsou britští gentlemani schopni svým albům vtisknout, je doslova dechberoucí. Od začátku do konce jsem se nesmírně bavil a ani po desítkách poslechů jsem nepřestával vypadávat z úžasu. Na novém albu jsou A Forest of Stars o trošku přístupnější, což jistě způsobil zvuk, který se mi hodně líbí a jenž je oproti předchozím počinům civilizovanější, díky kterému jsou všechny detaily, jako například nádherná flétna v “A Prophet for a Pound of Flesh”, krásně čitelné. Se svým třetím albem se britský klub gentlemanů přiblížili mým oblíbeným Pink Floyd. Pro rýpaly musím samozřejmě upřesnit, že ne hudebním obsahem, ale množstvím nápadů, komplexností a atmosférou, kterou ve mně “A Shadowplay for Yesterdays” zanechává. Jedním slovem neuvěřitelné.


Čtvrtý pohled (Zajus):

A Forest of Stars je vskutku zajímavá kapela. Vcelku jsem si oblíbil již předchozí “Opportunistic Thieves of Spring”, ale je to až deska “A Shadowplay for Yesterdays”, jež mě ujišťuje o velikém talentu skupiny. Netřeba opakovat to, co kolegové již probrali do detailu, a proto se zaměřím spíš na těch pár subjektivnějších dojmů, které ve mně album vyvolalo. Prvotně na mě působí poněkud nevyváženě. Zatímco každá skladba obsahuje velké množství skvělých momentů a sem tam i nějaké ty naprosto brilantní, zbytek jako by neměl sílu udržet tyto záblesky geniality pohromadě.

Nerad bych tímto album shazoval, mezi současnou hudební konkurencí jde pořád o výrazný nadprůměr, bohužel však mám pocit, že často narážím na takováto “hluchá” místa, jejichž poslech mě nijak zvlášť nebaví. Jedním z nejčastěji jmenovaných pozitiv “A Shadowplay for Yesterdays” je jeho atmosféra, jenže k čemu je mi sebelepší atmosféra, když se do ní nedokážu ponořit. Zatímco například skladby “A Prophet for a Pound of Flesh” či “Gatherer of the Pure” nemají jedinou chybičku, album jako celek mě vlastně moc nebaví. Uznávám, že čím více ho poznávám, tím více mě baví, jenže mi tu chybí nějaký motivační element. Bez něj nemám chuť pouštět si ho znovu, a tudíž ho lépe poznat a nechat ho na sebe působit. A Forest of Stars pro mě tedy zůstávají nepochopenými génii a jako takové si je nemohu dovolit jakkoliv hodnotit.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.