A Winter Lost - Die längste Nacht

A Winter Lost – Die längste Nacht

A Winter Lost - Die längste Nacht
Země: Kanada
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.11.2013
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Des falken Tod
02. Unsterbliche Taten
03. The Ice Reclaims
04. Forerunner
05. Written Through Blood
06. Trümerwelt
07. In the Sign of the Hammer
08. Sol
09. Zeichen
10. Speergesang
11. Convergence of Catastrophes
12. Die längste Nacht

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

A Winter Lost jsou kapelou, která na první pohled trochu klame. Hudebně se jedná o čistokrevný black metal severského střihu, ale texty jsou kompletně v německém jazyce, z čehož by asi každý docela logicky usuzoval, že tohle trio bude pocházet z nějaké německy mluvící země a jen se zhlédlo ve starém black metalu, který svého času byl (no, vlastně ještě pořád asi je) tak typický především pro Norsko. Jenže A Winter Lost jsou všechno rodilí Kanaďané a pocházejí z Britské Kolumbie. A proč tedy ta němčina? Údajně prý proto, že hlavní mozek a výhradní skladatel skupiny, Chase Suðrland, má německé předky (a to i přesto, že na internetu lze nalézt i přesně opačnou informaci, a sice že nikdo z kapely nemá německé předky).

“Die längste Nacht” je druhým dlouhohrajícím počinem A Winter Lost a stejně jako i v případě debutu “Weltenende” z roku 2010 na něm ihned zaujme nádherně zimní obálka… ačkoliv ta na prvním albu byla možná ještě o kousek víc chladnější, protože u toho obrázku začne být člověku vážně zima. O přebalech ovšem nehovořím jen proto, že se mi líbí; přišlo mi nutné je zmínit z toho důvodu, že jejich podoba naprosto přesně vystihuje pojetí, atmosféru i filozofii toho, co A Winter Lost hrají.

Ono už to bylo náznakem zmíněno hned ve druhé větě recenze, ale i kdyby nebylo, tak byste obsah hudební náplně “Die längste Nacht” jistě dokázali sami odhadnout bez jakékoliv nápovědy, když se na tu obálku podíváte. Posluchač by od A Winter Lost neměl očekávat nic jiného než mrazivý black metal s patřičně zasněženou atmosférou, navíc v poměrně hodně klasické formě. Chrastivá kytara, extrémní vokál, který má na svědomí zpěvačka Kim Dylla, rychlá hudební vichřice se prolíná s pasážemi ve středním tempu… a i přes relativně časté změny tempa poměrně monotónnější (nebo možná lépe řečeno jednolité) vyznění, které víc než na instrumentální hrátky či techničnost sází na přirozenost a především atmosféru.

Jasně, tohle rozhodně není nic nového, určitě se nedá tvrdit, že by A Winter Lost přišli s něčím originálním či nezvyklým, vlastně spíše naopak, drží se stylové předpisu, jenž byl definován už před nějakými 20 a více lety, takže tím asi ani nikoho neudivím, když řeknu, že je na “Die längste Nacht” patrný vliv nejedné žánrové klasiky, obzvláště Burzum z té desky místy docela páchne, byť se zase nedá tvrdit, že by A Winter Lost byli úplně čistokrevnou kopírkou. Na druhou stranu je ale vidět, jak moc je muzika a forma black metalu téhle legendy nadčasová, když je dodnes velká část scény prolezlá Vikernesovým odkazem. Nicméně když to někdo umí zahrát, tak to pořád funguje, protože ten recept je i přes svou (dnes už) neoriginálnost evidentně nevyčerpatelný. Důkazem toho, že to pořád může být hodně dobré, přestože jste už podobných alb slyšeli pomalu už stovky, je právě “Die längste Nacht”, protože téhle fošně atmosféra rozhodně nechybí a těch 46 minut, co ta deska trvá, mě prostě baví.

Sice to ještě explicitně nepadlo, ale z výše řečeného asi tak nějak nepřímo vyplývá, že “Die längste Nacht” stojí především na riffech, někdy rychlých, jindy pomalejších, ale ve většině případů stále riffech a s nimi spojené jednotné zimní atmosféře; melodií a podobných věcí je tam vlastně docela minimum. I tak se najde několik málo ozvláštnění, které ovšem onu základní náladu nijak nenarušují. Mezi ty by šlo zcela jistě zařadit kytarové sólo v polovině osmé “Sol”, což sice z obecného hlediska zas takový trhák není, ale na “Die längste Nacht” jde o věc poměrně ojedinělou. V tomto ohledu jistě stojí za to vypíchnout ještě “Speergesang”, při jejímž závěru bych pomalu i přísahal, že slyším klávesy, které tam dělají doslova divy. Zajímavě působí rovněž klidný závěr “Zeichen”, který zní spíše jako od nějaké ambient/folkové skupiny. Jednoznačně největší odbočkou “Die längste Nacht” je však skladba, jež dala celé desce jméno, tedy titulní, závěrečná a nejdelší “Die längste Nacht”, která v samém závěr alba značně otočí kormidlem oproti předcházejícím 40 minutám a po svém začátku, jenž se ještě nese v klasickém duchu nahrávky, se vytasí s akustickou kytarou a čistým zpěvem, aby skončila opět v black metalovém finále. Ovšem po poslechu čtyř desítek minut poměrně neměnného, byť dost kvalitního black metalu tohle zvolnění přijde vhod a nějakým způsobem tam prostě pasuje.

Písniček, které stojí za menší vypíchnutí, je ale ještě víc, byť tyto třeba neobsahují nějaké vysloveně osvěžující prvek. Slabý není sice žádný kus, který se na “Die längste Nacht” nachází, nicméně já osobně jsem si dále dost oblíbil kupříkladu táhlou “The Ice Reclaims”, hodně povedenou “Trümerwelt”, v níž A Winter Lost po úvodní sypanici předvedou výtečný riff, nebo hned úvodní “Des falken Tod”, jež celé album hned parádně rozjede.

Samozřejmě se nejedná o záležitost, jež by vás vysloveně posadila na prdel a byli byste z ní na větvi, ale i tak je to nahrávka, která se moc dobře poslouchá a příznivce žánru nemůže zklamat ani v nejmenším. Když pominu neoriginalitu, která se ovšem ve výsledku dá bez sebemenších problémů odpustit, když to album funguje naprosto parádně i tak, pak je “Die längste Nacht” deskou, které toho lze vlastně máloco vytknout, jelikož v rámci svého stylu jde o dost povedenou věc. Pokud tedy někdo nebude chtít strhávat body za to, že na starších fotkách to zpěvačce slušelo víc, pak není sebemenší důvod neudělit hodně pěknou sedmičku…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.