Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.1.2016 Label: Season of Mist Tracklist: 01. To War! 02. Winterbane 03. Ashes of the Damned 04. Ocean of Wounds 05. Count the Dead 06. Fenrir Hunts 07. Root of the Mountain 08. Endless Hrací doba: 40:52 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Immortal se po několika letech nečinnosti vrátili na scénu v roce 2006, aby o tři roky později konečně vydali comebackový počin „All Shall Fall“. Zdálo se, že na mrazivých vrcholcích norských štítů panuje docela idylka – kapela měla v zádech relativně povedenou nahrávku, vcelku slušně koncertovala (ačkoliv především na festivalech). Netrvalo dlouho a začalo se mluvit o tom, že se Immortal již pomalu pustili do kutání následovníka „All Shall Fall“. Jenže uběhly dlouhé měsíce, později už dokonce roky a nová deska stále nikde…

Až ke konci předloňského roku se ukázalo, že zas až taková idylka to nebyla. I Immortal totiž dostihla ne zrovna příjemná situace, kdy ve skupině dojde k rozkolu, a začnou spory o jméno, leckdy nastane i rozštěpení do vícera podobně pojmenovaných formací. V posledních letech takový osud potkal mj. Gorgoroth, Tank, Queensrÿche nebo Entombed a zdá se, že se něco podobného začíná rýsovat i u Sólstafir… a stalo se to také Immortal, u nichž ještě k rozšeření situace došlo ještě docela rychle při vzpomínce třeba na vleklé soudní tahanice u Gorgoroth nebo Queensrÿche.

Zpěvák a kytarista Abbath se pokusil si registrovat značku Immortal jen sám na sebe (což asi odkoukal od svého současného spoluhráče Kinga, jenž přesně tohle svého času zkusil u Gorgoroth, čímž odstartoval podobné spory), nicméně norský patentový úřad jeho žádost odmítl. Tím pádem jméno legendární kapely zůstalo v rukou druhého stěžejního člena Demonaze a bubeníka Horgha, zatímco Abbath se po neúspěšném pokusu o uzmutí značky Immortal vrhl do nového projektu, jejž pojmenoval sám po sobě, tedy Abbath. K sobě pozval již zmiňovaného Kinga (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Sahg, ex-Audrey Horne), s nímž se ostatně Abbath zná již z vedlejšího projektu I, a za bicí nechal usednout omaskovaného Kevina Foleyho z Benighted. Druhý jmenovaný však stihl jen nahrát debutovou eponymní desku a ze sestavy odešel.

Netuším, zdali to tak máte nastavené stejně, ale když dojde na výše propírané spory uvnitř kapely, nějak to pokaždé vyjde tak, že mi je jedna strana sympatičtější a druhá už méně. V kauze Immortal to však nebyl Abbath, komu jsem fandil, nýbrž jeho „protivníci“ Demonaz a Horgh. Do meritu věci sice samozřejmě nevidím, ale z laického pohledu z dálky to byl právě Abbbath, kdo se za zády ostatních pokusil přepsat jméno Immortal na sebe. Nehledě na fakt, že i bez toho mi byl v posledních letech sympatičtější šedá eminence Demonaz v pozadí skupiny než rocková hvězda Abbath, který z toho měl občas až moc velkou prdel (a to rozhodně nejsem člověk, který by trval na „pravém“ přístupu).

Tím pádem jsem se ani příliš nehnal do poslechu prvního alba Abbathova debutového projektu, jež vychází poměrně dost rychle od doby, co ony spory vyvěraly na světlo veřejnosti. Jak jsem již řekl, nejsem nějaký extrémně velký příznivec tohohle chlápka, takže jsem se na jeho první, do jisté míry skoro až sólový počin nijak zvlášť netřásl, ani jsem toho od něj moc nečekal. Nakonec ovšem musím uznat, že „Abbath“ nedopadlo vůbec zle a že ta placka je úplně v cajku.

V žádném případě nechci vzbudit dojem, že je to album nějaký zázrak – to fakt není. Mediální tlačenku měl sice Abbath dost velkou, ale to nic nemění na faktu, že ta deska není žádné veledílo a rozhodně to není adept na nahrávku roku – jednoduše proto, že to zdaleka není adept ani na nahrávku měsíce ledna. Je to jednoduše pohodová fošna, jež se příjemně poslouchá, na chvíli dokáže zabavit, ale zase je zbytečné to přechvalovat, nadhodnocovat a dělat z toho něco, čím to není.

Z celého soundu alba jsou samozřejmě mocně cítit ozvěny Immortal. To je věc vcelku očekávaná a docela logická – ostatně, Abbath by byl asi sám proti sobě, kdyby zahazoval za hlavu to, co mu na blackmetalovém kolbišti zajistilo legendární status, a kdyby se zbavoval svých typických trademarků jako třeba pandí paint. To se evidentně nestalo a sám Abbath se své minulosti nezříká – vždyť třeba na limitované verzi „Abbath“ se nachází nová verze (vlastně by tomu šlo říkat i cover) „Nebular Ravens Winter“. Naopak by svým způsobem bylo i zvláštní, kdyby z toho nebyl cítit zvuk Immortal, když Abbath v čele téhle formace stával od začátku 90. let. Na druhou stranu se ale musí férově uznat a přičíst k dobru, že jakkoliv se „Abbath“ svým pojetím k Immortal blíží, nejedná se o vyloženou kopírku, a pokud někdo tvrdí, že se Abbath snaží hudebně parazitovat na svém předchozím působišti, tak to poněkud přehání.

Tak či onak, rozhodně lze od „Abbath“ očekávat black metal, avšak žádná pekla, deprese nebo jakoukoliv jinou tu vyloženě extrémní podobu stylu. Už Immortal v tomhle ohledu nebývali vyslovení extrémisti v porovnání s jinými kolegy a Abbath jde v tomto ohledu ještě dál. Jednoduše je to docela přívětivá forma žánru, příjemně šlapavá, poslouchatelná i pro lidi, kteří nepatří k fanatickým příznivcům black metalu. Deska jde leckde až někam na pomezí heavy metalu s krákoravým vokálem, což je skvěle slyšet třebas v předposlední „Root of the Mountain“, protože to je prostě skoro regulérní hevík. Ale neříkám to v automaticky pejorativním slova smyslu, protože zrovna tahle písnička patří k tomu nejzábavnějšímu, co se na „Abbath“ nachází. Z tohoto úhlu pohledu lze jistě vidět i paralelu s již jednou zmiňovaným jednorázovým projektem I.

Tentokrát se ani nebudu pokoušet o popis všech písniček, jež se na nahrávce nacházejí, a vypíchnu jen těch pár, které podle mě nejvíc stojí za pozornost, a zbytek pak spláchnu všechno dohromady. Inu, pojďme na věc. Mě osobně určitě baví druhá „Winterbane“, která má prostě hezký odpich, několik dost povedených a chytlavých riffů, a i když se zastavila krátce před hranicí sedmé minuty, což z ní dělá nejdelší track na celém počinu, těch dobrých motivů a riffů je v ní dost na to, aby to nenudilo.

Dále se mi líbí čtvrtá „Ocean of Wounds“, již žene kupředu především Kevin Foley za bicími, mírně epičtější nádech (ačkoliv v tomhle „Ocean of Wounds“ zdaleka není osamocena a vlastně by to šlo prohlásit o nemalé části songů) a skvělé kytarové melodie, jichž by mohlo být klidně ještě o krapínek více. Třetím a asi úplně nejvyšším vrcholem „Abbath“ pak je již jmenovaná „Root of the Mountain“, v níž díky střednímu tempu a další porci povedených melodií naplno propukne onen epický feeling a dostaví se nejlepší atmoška.

Vše zbylé je na pohodu a celkově vzato tu není žádný kus, o němž bych musel tvrdit, že mě irituje a že bych jej z alba vyrazil, ale jsou to prostě jen takové v klidu věci a nemají zas až takové koule, abych tu o nich v recenzi musel básnit. A jestli jste si to už spočítali, tak víte, že vzhledem k tomu, že jsem výše vypíchnul jen tři tracky, tak v tomto odstavci mám na mysli nadpoloviční část alba…

…z čehož tak nějak přímo vyplývá, že to, co jsem nyní prohlásil o těchto pěti písničkách, vlastně platí i o celé desce. Už jen proto, že i ty tři vrcholné kusy mají hodně daleko do nějakých geniálních kompozic. Stručně řečeno je to tedy celé poslouchatelná pohoda, což samozřejmě obecně vzato není špatný výsledek a spousta alb na tuhle úroveň nedosáhne, ale jak už padlo výše, bylo by hloupé „Abbath“ přeceňovat jen díky jménu, jež za celým projektem stojí.

---

Druhý pohled (Atreides):

Immortal si v poslední době užili docela slušné mediální, nicméně ne zrovna pozitivní pozornosti věnované jejich (ne)rozpadu, který skončil oddělením Abbatha a pokračování Immortal v sestavě Demonaz–Horgh. Netřeba tuhle kauzu nějak víc rozmazávat, beztak to zvládli jiní dříve a lépe. Klíčová je především eponymní deska eponymního Abbathova projektu (taky na vás ten člověk působí tak trochu jako egocentrik?), přičemž materiál na ní obsažený je snad podobný tomu, jenž se měl objevit na slibované novince jeho ex-domovské kapely. A světe div se, taky podle toho zní.

Jinými slovy, Abbath na „Abbath“ (nemůžu si pomoct, ale prostě mi u téhle shody jmen chtě nechtě cuknou koutky) vyrukoval s hudbou, která je od A do Z naprosto typická pro Immortal. Na kost promrzlý černý kov brodící se zbytky heavy metalu se halí do pláště z ledu a vzduchem se nese ozvěna Abbathova charakteristického chrapláku. Stejně jako (zatím) poslední deska Immortal, „All Shall Fall“, se drží velice střídmých 40 minut, které ovšem dokáže naplnit bezezbytku, jakkoliv je ona náplně veskrze klasická a oproti poslednímu setkání s hudbou těchto zavilých trve seveřanů doznala jen málo změn.

Osobně jsem doufal, že by něco víc ze sebe mohl projevit King ov Hell, který po Abbathově boku drhne čtyři struny baskytary, a ačkoliv jeho příspěvek není nezanedbatelný, na povrch se dostává spíše výjimečně při basových výjezdech – jako třeba ve dvojce „Winter Bane“. „Abbath“ se tak jeví jako jasná sázka na jistotu a minimum riskování, které by mohli fašou… pardon, fanoušci odmítnout. Udržování nastaveného kurzu lze ovšem těžko vyčítat, tím spíš, když všechno funguje, jak má. Pravda, občas je trve póza vážně vtipná, a když jsem slyšel teatrální (jakkoliv se objevují střídmě) party v „Ashes of Dead“, měl jsem co dělat, abych se nezačal chechtat. Ale což, jistá míra specifické nadsázky k Immortal (alespoň podle mého soudu) patřila vždy a jsem rád, že v případě Abbathova sólového pokračování tomu není jinak.

Takže ačkoliv jsem měl před vydáním alba trochu obavy, že by to mohla být natahovaná nuda a hromada vaty, pročež jsem k desce přistupoval spíš se směsicí zvědavosti a skepse, nakonec mě „Abbath“ vlastně docela baví. Neříkám, že ta deska není bez chyby a při troše šťárání bych určitě našel něco, co se mi nepozdává, na druhou stranu žádná z osmi skladeb není vyložená vata a každá má něco do sebe a s takovou jí dokážu těch pár drobností odpustit.

---