Abigor - Supreme and Immortal Is the Art of the Devil

Abigor – Supreme and Immortal Is the Art of the Devil

Abigor - Supreme and Immortal Is the Art of the Devil
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Soil of Souls
02. Supreme and Immortal (Is the Art of the Devil)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z Rakouska, jen těžko by šlo opomenout Abigor, vlastně by asi stáli úplně na prvním místě. Jasně, záleží to i na osobních preferencích, jistě by se našli lidi, kteří by jako první vypálili Summoning nebo dokonce i Belphegor, ale když někdo zmíní Rakousko a black metal v jedné větě, já osobně si takřka okamžitě vzpomenu právě na Abigor. Bez obalu říkám, že tahle kapela je pro mě prostě obrovský kult. První dvě desky “Verwüstung / Invoke the Dark Age” a “Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)” z let 1994 a 1995 jsou jasnou ukázkou toho, proč byl black metal v první polovině 90. let tak výjimečnou záležitostí. Ta alba jsou i téměř 20 roků po svém vzniku jednoduše skvosty a dodnes je s chutí poslouchám. Později narozeným fandům metalu, kteří jsou zvyklí na vypulírovanou sterilní produkci, to už dneska asi bude připadat jen jako šum a bordel, ale pro příznivce toho starého black metalu ty nahrávky stále mají význam, mě nevyjímaje. Nehledě na fakt, že to byly právě tyto dvě desky, jež patřily mezi první čistě black metalové počiny, které jsem kdy slyšel, tudíž k nim mám tak trochu možná i osobní vztah, byť jsem se k nim samozřejmě dostal až zpětně za mnoho let, jelikož taková staroba, abych v době jejich vydání už drtil podzemní black metal, bohužel nejsem…

Nejsou to ovšem samozřejmě jen první dvě alba, jakkoliv jsou právě ona pro mě tím největším kultem, skvělé jsou i další počiny. Vlastně všechny fošny, které Abigor vydali v 90. letech, jsou klenoty. “Opus IV” (1996), “Supreme Immortal Art” (1998) a “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) jsou všechno desky se specifickou a silnou atmosférou a jen těžko bych vybíral, jaká z nich je nejlepší. Nakonec bych asi zvednul ruku pro “Supreme Immortal Art”, kterou jsem měl vždycky strašně rád a která bude hrát podstatnou roli i v dalších částech článku, ale třeba taková “Channeling the Quintessence of Satan” je jednoduše také excelentní kus, o tom žádná. Avšak nejen dlouhohrající věci, ale i neřadové kousky jsou výtečné… stačí jen zmínit středověkem nasáklý skvost “Orkblut – The Retaliation” z roku 1995 nebo extrémně syrový a agresivní kousek “Apokalypse” z roku 1997. Jednoduše řečeno, v 90. letech byli Abigor kapelou, která natáčela jednu výbornou věc za druhou a ne náhodou se tak zařadila mezi nejdůležitější formace středoevropského black metalu vůbec.

V novém tisíciletí ovšem Abigor opustili svůj dosavadní zvuk starého black metalu a vydali se vstříc experimentům. Sice stále na poli black metalu, ale v úplně jiném pojetí… avantgardnějším, industriálnějším, experimentálnějším. Výsledek byla dost rozporuplně přijatá nahrávka “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, které jsem osobně zpočátku také nemohl moct přijít na chuť a našel jsem si k ní cestu až pěkných pár let potom, co jsem ji poprvé slyšel, nicméně i ona má dnes pevné místo v mojí osobní sbírce vedle ostatních desek Abigor. Zde ovšem přichází konec a kapela se v roce 2003 ukládá ke spánku…

…který byl, jak se později ukázalo, pouze dočasný, neboť v roce 2006 přichází obnovení činnosti a v květnu 2007 pak i sedmá řadová deska “Fractal Possession”, jež stylově navazuje na “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” a všechny ty avantgardnější tendence posouvá ještě dál. Něco podobného by se dalo říct o doposud poslední nové hudbě Abigor, počinu “Time Is the Sulphur In the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010), jenž obsahoval pouze dvě téměř dvacetiminutové kompozice (v tomto ohledu dost ojedinělý kousek v tvorbě Abigor) a vznikl v rámci společného projektu s francouzskými industriálními black metalisty Blacklodge. Aktuálně Abigor připravují svou další desku, jež se bude jmenovat “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man”, ale ještě předtím jako by se skupina pokusila trochu renovovat svůj archiv… V loňském roce Abigor vydali počin “Quintessence”, na němž přepracovali desku “Channeling the Quintessence of Satan”, aktuálně pak vychází krátké EP s názvem “Supreme and Immortal Is the Art of Devil”, které – jak již jeho název napovídá – bude mít co dočinění s nahrávkou “Supreme Immortal Art” a právě zde dochází k naplnění ona výše utrousená poznámka o tom, že právě tohle album bude v rámci našeho dnešního povídání ještě podstatné…

Podobně jako na “Quintessence”, i v případě “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” se jedná o mírně přepracovanou hudbu ze staré desky… zčásti původní nahrávky, jisté elementy ovšem nové, jen v tomto případě nejde o celé předělané album, nýbrž jenom o dvě skladby. Abigor použili původní nahrávky kytar a bicích z roku 1997, ale písním byly upraveny aranže, byly přepracovány texty a verze z EP mají také kompletně nové vokály, které samozřejmě nenazpíval nikdo jiný než člověk, jenž byl vokalistou Abigor v době originálního vydání “Supreme Immortal Art”Silenius, jehož bude většina z vás znát spíše jako jednu polovinu ústředního dua Summoning, nikoliv jako bývalého zpěváka Abigor, u nichž působil v letech 1994-1999 a postaral se o vokály na prvních čtyřech deskách. A důvod k tomuto počínání? Údajně kvůli nepovedenému zvuku, přílišnému množství kláves a přespříliš zefektovanému vokálu nezněla původní deska tak, jak by zamýšlena – a právě to, jak měla znít ona muzika, která vznikla před nějakými 15, 16 lety, má prezentovat přepracovaná podoba dvou songů na “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”.

Abigor

A jak se to ve výsledku promítlo do samotných skladeb, jaké jsou rozdíly mezi verzemi, které vyšly před 15 lety, a těmi, které vyšly nyní? Docela znatelný… Originální podoby písniček mají zcela zjevně mnohem zahuhlanější sound a kytary jsou slité do sebe, verze ze “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” mají na první poslech kvalitnější zvuk, kytary zní mnohem ostřeji, stále však dostatečně syrově, jak se na hudbu Abigor z 90. let sluší a patří. Jsou znát nově natočené vokály, které nyní znějí o mnoho přirozeněji. Nakonec se změn dostalo i u kláves, jež jsou na novém počinu potlačenější a jsou slyšet docela málo a jen v pozadí, takže obě písně vyznívají poněkud kytarověji, než tomu bylo původně. Je ovšem příjemné vidět, že si Abigor uvědomují, z jakého roku ta muzika pochází, takže i “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” zní “staře” a drží se pravidel z let devadesátých. Spíš než jako kompletní předělání zní EP jako renovace do poslouchatelnější podoby, avšak se zachováním gró té doby.

Otázkou ovšem zůstává, jaký má počin jako “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vůbec smysl. Samozřejmě, ty nové verze jsou asi objektivně lepší, přinejmenším co do soundu určitě, ale abych byl upřímný, stejně si vždycky radši pustím ty původní ze “Supreme Immortal Art”, protože je znám už spoustu let, mám je vypálené v paměti tak, jak jsou tam, tedy s tím horším zvukem a vytaženějšími klávesami. Z pohledu samotných Abigor jejich záměry naprosto chápu – nebyli spokojení s tím, jak jinak skvěle složený materiál dopadl kvůli (z jejich pohledu) nevyvedenému zvukovému kabátu, takže se po 15 letech rozhodli dát svým příznivcům ukázku toho, jak byla ta deska původně zamýšlena. Nicméně z mého pohledu fanouška ty skladby mají znít tak, jak zněly v roce 1998, jakkoliv je ten zvuk nedokonalý. Sedmipalec “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” tedy chápu jako záležitost pouze pro největší fanatiky do tvorby Abigor, kteří nepohrdnou žádnou raritou z dílny této kultovní formace. Upřímně, ani mně by nijak nevadilo, kdybych to EP měl v polici… ale stejně bych si radši vždycky pustil “Supreme Immortal Art”.

Abigor

Uznávám, že tento článek má z velké části do recenze docela daleko a ve výsledku je to spíš takové stručnější povídání o celé kapele, ne rozbor jedné konkrétní nahrávky, avšak vzhledem k tomu, že počin čítá 10 a půl minuty a ještě ne nové hudby, moc bychom si tu nepokecali, kdybychom se bavili pouze o “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”, protože jak vidíte, na rozebrání samotného EP stačily tři odstavečky. I proto jsem se rozhodl to pojmout trochu více zeširoka a popovídat si o tvorbě jedné mojí oblíbené kapely. Pokud by se mezi vámi čistě náhodou našel nějaký fanoušek black metalu, jemuž hudba Abigor doposud nic neříká, snad to poslouží alespoň jako menší inspirace, co si ve volném čase pustit, jelikož desky těchto Rakušanů jsou v rámci svého žánru natolik kvalitní, že by rozhodně byla škoda, pokud by vám i nadále unikaly…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.