Abysmal Grief poster 2015

Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Abysmal Grief
Datum: 6.5.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Abysmal Grief, Saturnine, The Tower

Když tak o tom přemýšlím, ono těch opravdu čistokrevně doom metalových koncertů, které by byly jenom a pouze o pomalých riffech a zádumčivé atmosféře, u nás zas tolik není – neříkám, že nejsou vůbec, ale přinejmenším v porovnání s dalšími metalovými subžánry tu ten rozdíl cítím. Jenže o to větší je důvod podobné akce nevynechávat, když se nějaká taková objeví – zvláště pak v případě, když je na jejím plakátě velkým fontem vyvedeno jedno logo s rakví a netopýrem. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě byli Abysmal Grief skoro povinnost.

Jako první se slova ujala jediná česká formace večera, pražští The Tower. Musím se přiznat, že s touhle čtyřčlennou „Věží“ mám tak trochu problém… vůbec mi nevadí, že chlapi hrají opravdu dřevní a opravdu krutě neoriginální záležitost, protože, co si budeme nalhávat, když si člověk pouští doom metal (anebo jde na doom metalový koncert), originalita nebývá zrovna tím, co očekává. Zrovna tenhle žánr je totiž nejen konzervativní, ale skoro doslova i zakonzervovaný, naprosto zatuchlý – a to říkám jako člověk, jenž má k tomuto stylu velice kladný vztah. Jenže demo The Tower pojmenované originálně „Demo“ (vsadím se, že to dalo práci vymyslet!) mě za srdeční sval nechytlo. Neznám přesný důvod, ale prostě nechytlo.

Živě jsem The Tower viděl poprvé, takže jsem ještě mohl doufat, že se ten pocit s pódiovou prezentací zlepší a přijdu té kapele na chuť. Bohužel se tak ale nestalo. Bylo to správně oldschool, dřevní riffy trochu nasáklé Cathedral nebo zámořskou doomovou školou byly (nevím, jak to říct lépe) patřičně dřevní a vlastně celkově nemám problém to „doomování“ The Tower věřit. Akorát mě to moc nebavilo. Skupina svou pomalou špinavou káru táhla s docela solidní jistotou, zpěvák a kytarista Ondra řval dobře a vypadal, že na pódium patří jako málokdo jiný, ale obecně vzato jsem z toho neměl nijak zvláštní pocit. Nevím, jestli se třeba nepovedl jen tenhle konkrétní koncert, protože nějaké technické problémy tam nejspíš byly (minimálně rozhýbat baskytaru byl docela problém a začátek setu se kvůli tomu odložil o mnoho dlouhých minut), ale nebylo „to“ tam.

Úplně, ale fakt úplně jiná káva byly následující Italky Saturnine. Popravdě jsem se o téhle kapele dozvěděl až v souvislosti s tímle koncertem a dříve jsem neměl ponětí o tom, že kdesi v Itálii existuje skupina, v níž pět holek hraje takhle výborný doom. Nejlepší na tom ale bylo to, že na Saturnine nebyla tím nejzajímavějším čistě dívčí sestava, ani fakt, že zpěvačka vypadala, že teprve včera dostala občanku, ačkoliv chroptěla jako nějaký vychlastaný kořen. Dokonce ani to, že některé z holek byly pokérované takovým způsobem, že by mohly z fleku sloužit jako katalog tetovacího salónu, nebo že byly ověšené kostmi a na pódiu měly celou armádu svíček pro navození patřičně okultní atmosféry. Nejlepší na tom celém totiž bylo, že i ta hudba byla fakticky parádní.

Nebudu tvrdit opak – předem jsem toho od Saturnine moc nečekal. Zpětně se ale musím omluvit, protože to bylo skutečně skvělé, ohromně jsem se bavil po celou dobu (a jak snad šlo pochopit z předchozího odstavce, rozhodně to nebylo jen proto, že to hrály holky), a když to Italky zabalily, vážně mě mrzelo, že už to je pryč a už jako fakt dál hrát nebudou. Nevím, jestli mi to tak náhodou nepřišlo jen z toho důvodu, že mě to takhle bavilo, ale zdálo se mi, že hrály strašně krátce, a kdyby padlo ještě o několik válů víc, určitě bych se nezlobil. Tak jako tak, za mě velké překvapení, a jakkoliv to může vzhledem k dámské sestavě znít nepatřičně, mělo to prostě koule (já vím, že jsem tuhle hlášku nedávno použil i v jiném reportu, ale sem se to hodí taky!).

Saturnine

Čas na smutnění kvůli odchodu Saturnine však nebyl, jelikož za (pomyslnými) dveřmi už bylo hlavní číslo večera v podobě (rovněž) italských okultistů Abysmal Grief. Jakmile se tenhle v jistých kruzích možná už i kultovní kvartet objevil na pódiu, Modrá Vopice se okamžitě naplnila excelentní hororovou atmosférou, která je pro tuhle formaci tak typická. Kombinace dřevních záhrobních riffů v kombinaci se vznešenými okultními linkami kláves a s výtečným vokálem Labese C. Necrothytuse (jenž ten večer odváděl excelentní výkon!) fungovala naprosto bravurně a už během prvního válu mě Abysmal Grief měli na svojí straně. Pamatujete, jak jsem výše říkal, že třeba The Tower chybělo ono pověstné „to“? Abysmal Grief přesně tohle ten večer rozdávali plnými hrstmi.

Vůbec nevadilo, že byli Italové vizuálně trochu neuspořádání, a zatímco baskytarista Lord Alastair a bubeník Lord of Fog byli zahalení v pláštích s kápěmi, kytarista Regen Graves byl za kněze a zpěvák/klávesista Labes C. Necrothytus vystupoval v obleku, protože si to prostě sedlo a nijak se to nemlátilo. Rudě nasvícená scéna, jíž kromě samotných muzikantů vévodily především dva velké kříže, ale i množství dalších propriet jako pochodně, řetězy, kvítí na hroby nebo panenka v rakvi, vypadala skutečně působivě, a když se k tomu připočte i samotná muzika, tak to v podstatě nemělo chybu. Nemůžu si pomoct, ale byla to prostě pecka.

Abysmal Grief

Jedinou nevýhodou celého večera tak bylo asi to, že Abysmal Grief hráli takhle skvělé vystoupení pro nepříliš velký počet lidí. Jasně, Modrá Vopice je malinká, takže už při pár návštěvnících nevypadá prázdná, ale hrubým odhadem mohlo být tak 30 platících a to ještě dost dobře možná nadsazuji. A to je podle mě na kapelu formátu Abysmal Grief fakt málo. A aby toho nebylo málo, těchto pár lidí ještě v jednu chvíli neváhalo rozjet i regulérní pogování… na Abysmal Grief, na doom metal! Ty vole, vždyť je to úplně proti podstatě takové muziky a její atmosféře…

Jinak ovšem můžu jenom chválit. Se zvukem jsem neměl sebemenší problém a všechno jsem slyšel dobře u všech vystupujících, ať už jsem stál na kterémkoliv místě. Hodně potěšil také bohatě vybavený merch se skutečně důstojným výběrem muziky, dokonce i na elpíčkách (ať si ostatní kapely vezmou příklad – jděte do hajzlu s kulichama, hrnkama nebo spoďárama, protože hudební skupina by měla nabízet hlavně hudbu!) a za nádherné ceny. Vinyl za 250, neberte to! Ale co je hlavní a o co jde především – hlavně můžu chválit i to, co se dělo na pódiu. The Tower sice byli z mého pohledu malinko rozpačití, ale dvojkombo ze země špaget bylo parádní… fakt hodně parádní.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.