Abyssal - Antikatastaseis

Abyssal – Antikatastaseis

Abyssal - Antikatastaseis
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death / black metal
Datum vydání: 23.6.2015
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. I Am the Alpha and the Omega
02. The Cornucopian
03. Veil of Transcendence
04. Telomeric Erosion
05. A Causal Landscape
06. Chrysalis
07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas

Hrací doba: 58:20

Odkazy:
bandcamp

Britové Abyssal mě svým avantgardním chaotickým death metalem svého času hodně zaujali již na svém debutu „Denouement“ z roku 2012, k němuž jsem se sice dostal až zpětně, rok po původním vydání prostřednictvím jeho reedice, nicméně jsem okamžitě vytušil, že se tu začíná rýsovat další tuze zajímavé jméno na scéně náročného extrémního metalu. Hned rok po své první dlouhohrající desce, tedy v roce 2013, Abyssal navázali s druhým počinem „Novit enim Dominus qui sunt eius“, na němž dokázali naprosto hravě potvrdit, že „Denouement“ zjevně nebylo jen náhodné vzepětí tvůrčích, ale že v téhle smečce skutečně dřímá talent a že s jejím jménem bude záhodno do budoucna počítat.

Existuje ovšem takové trochu klišovité pořekadlo, které tvrdí, že je to až třetí řadové album, jež životaschopnost té které skupiny potvrzuje. Se svou třetí deskou si už Abyssal dali dvouletý odstup, opět ji vybavili nelehce zapamatovatelným názvem „Antikatastaseis“ a na rozdíl od předchozích dvou počinů si ji už nevydávají sami, ale za pomoci kanadského labelu Profound Lore Records, jehož jméno má v undergroundu hodně dobrý zvuk. Avšak, nedělejme z toho zbytečné drama – i „Antikatastaseis“ (snad už definitivně) potvrzuje, že Abyssal skutečně jsou setsakra zajímavou skupinou, jejíž muzika disponuje opravdu vysokou kvalitou.

To úplně nejzákladnější gró zůstává na svém místě a i na „Antikatastaseis“ Abyssal přicházejí s velmi nelehce stravitelnou směsí chaoticky pojatého death metalu se znatelnými závany z oblasti black metalu. Abyssal se nijak nesnaží hrát hudbu, která by snad měla být pohodově poslouchatelná a jednoduchá na docenění, vlastně je tomu spíše naopak – jejich kompozice jsou relativně dlouhé, nepřehledné a náročné. Britové se snaží vytvořit regulérní nátlak na posluchače a vysloveně odpornou atmosféru, jež vám bude odkapávat z reproduktorů, a přesně to se jim i daří. Jinými slovy řečeno – pokud jste Abyssal doposud neznali, rozhodně byste měli zpozornět v případě, že máte rádi formace typu Portal či dejme tomu Mitochondrion.

Přestože by to, co padlo v předcházejícím odstavci, šlo bez újmy na obecnosti či přesnosti vztáhnout na všechny tři dosavadní desky Abyssal, tu nejnovější tedy nevyjímaje, rozhodně nemohu říct, že by ty nahrávky mezi sebou splývaly – své náročnosti a nelehké „naposlouchatelnosti“ navzdory. Když vedle sebe postavím „Antikatastaseis“ a kupříkladu „Novit enim Dominus qui sunt eius“, tak ten rozdíl je i přes společný základ, díky němuž je poznat, že se jedná o díla jedné a té samé kapely, znatelný hned na první poslech.

Zdá se mi, jako kdyby byly skladby (přinejmenším tedy většina z nich) na „Antikatastaseis“ vystavěny na jednom principu, s nímž tedy Abyssal vlastně pracují opakovaně, nicméně tak činí natolik šikovně a zkušeně, že to v žádném případě nevadí. Tento recept je, velmi zhruba a velmi a zjednodušeně popsáno, následující:

Během první části kompozice je posluchač hozen do labyrintu chaotických kytar, zběsilých bicích a extrémně chorobného hlubokého murmuru. V pozdějších částech písní však Abyssal začnou přidávat mnohdy i naprosto skvostné melodie, které nakonec z „Antikatastaseis“ dělají mnohem víc než jen nezřízený marast. Nádherným a možná i nejkřiklavějším příkladem je v tomto ohledu třetí „Veil of Transcendence“, do níž po klidné mezihře v půlce nastoupí jednoduchá, leč maximálně efektní klávesová melodie, jež neúnavně hraje až do závěru tohoto 11 a půl minuty dlouhého monstra. Nicméně i pod touto melodií Abyssal stále jednou doslova zvířecí sypačky a dále ženou ten svůj chaos kupředu, aby nakonec dospěl do natlakovaného finále. Dojem – fantastický.

Ve většině písní se ovšem o tyto gradované melodie starají kytary, což se týká náznakem již úvodní „I Am the Alpha and the Omega“, kde se to objeví až v úplném závěru, a ve větší míře třeba v „Telomeric Erosion“ nebo možná nejmelodičtější „Chrysalis“, v níž jsou tyto kytarové hrátky místy takřka dechberoucí. V takové „The Cornucopian“ zase melodie nepředstavují úplně finále songu, jelikož v úplném konci se Abyssal nebojí posluchače shodit z vrcholu zpátky do hrubého death metalového pekla.

Abyssal

Nicméně, Abyssal ukážou i to, že tohle není jediný recept jejich nejnovějšího alba. „A Causal Landscape“ a další, tentokrát bezmála 12minutový kolos „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ jsou kompozice s trochu proměnlivější strukturou. První jmenovaná se z půlky nese v duchu ambientního minimalismu, po němž nastupuje další nálož zlého death metalu (jemuž stále nechybí atmosféra a ani ty melodie, jež jsou v tomto případě doslova vpleteny do onoho labyrintu), aby píseň opět skončila v poklidném minimalismu. Zato „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ je ještě členitější a roste v průběhu celé své stopáže postupným vrstvením a sílením hudby.

Nedokážu ale říct, která z přítomných skladeb je ta nejsilnější, protože – jakkoliv to může znít jako klišé – všechny do jedné jsou naprosto skvělé, žádná z nich není navíc a všechny nabízejí silné momenty i působivou atmosféru. To, že je „Antikatastaseis“, úžasná deska, je myslím nasnadě, proto ještě předtím, než tento vcelku očekávatelný verdikt ještě jednou zopakuji, chtěl bych zdůraznit jednu věc – pokud to mohlo vyznívat, že „Antikatastaseis“ stojí za pozornost především díky těm vygradovaným melodiím v jednotlivých písních, není to tak úplně pravda. Určitě nepopírám, že právě tohle jsou vrcholné momenty nahrávky, ale i v tom svém „standardním“ chaosu jsou Abyssal stále vysoce poutaví a nedají vydechnout, což z alba činí působivý zážitek po celou dobu jeho trvání.

Abyssal - Antikatastaseis

A nyní již tedy slibovaný, i když nepřekvapivý finální verdikt – „Antikatastaseis“ je po všech směrech excelentní nahrávka, jež rozhodně stojí za slyšení. Není lehká a vyžaduje trochu té snahy, ale to její kvality nijak nesnižuje. Znamenitá deska, která patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na poli letošního extrémního metalu urodilo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.