Abyssal - Denouement

Abyssal – Denouement

Abyssal - Denouement
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death / black metal
Datum vydání: duben 2013
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 2.1.2012, selfrelease

Tracklist:
01. The Moss Upon Our Ruins
02. Celestial Dictatorship
03. Deus vult
04. Detritivore
05. When Paradigms Supplant Gods
06. Swansong of a Dying Race

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Abyssal je britská smečka, která si libuje ve vpravdě extrémním death metalu ne úplně přátelského ražení. V letošním roce vyšla nová deska s poněkud krkolomnějším názvem “Novit enim Dominus qui sunt eius”, my se ovšem přesně opačně vůči logickému očekávání dnes podíváme na zoubek nikoliv druhému opusu, nýbrž tomu prvnímu, “Denouement”, který vyšel nejprve vloni jakožto samovydání zaštítěné přímo kapelou a nyní vychází znovu, tentokrát již oficiálně na CD (vinylová verze by podle všeho měla následovat na podzim).

Pojďme se prvně podívat na zoubek tomu, co Abyssal vůbec vyluzují ze svých nástrojů. Image a poněkud tajuplná prezentace (nějaké info členech ani nemusíte zkoušet hledat – není k dispozici) trochu mohou připomínat manýry z black metalového žánru, jak bylo ovšem naznačeno výše, základem je death metal. Nicméně aby to nebylo tak jednoduché, na různých webech jsou Abyssal uvedeni jako skupina produkující death/black/doom. Já osobně bych se tím ovšem tak moc nezaobíral – muzika je především death metal, na jehož základech Abyssal staví, a přestože je na “Denouement” bezesporu nejeden moment, který zajíždí do black metalového hájemství (do doomu sem tam také, ale to spíše minimálně), já bych dával přednost škatulce experimentálního, nebo chcete-li avantgardního death metalu. Vystižnější je to dle mého názoru především z toho důvodu, že z takto definovaného stylu je již na první pohled cítit jistý podtext, že se zde nebude hrát v úplně běžných kolejích, přičemž tomu tak rozhodně je.

V čem je tedy zakopaný pes, který Abyssal činí ne tak úplně obvyklou muzikou? Odpověď je ve své podstatě dosti triviální, přestože její důsledky jsou o poznání složitější – atmosféra. “Denouement” nabízí v první řadě poměrně drsný death metal s hrubým a absolutně nesrozumitelným growlingem, plus samozřejmě sem tam ono zabroušení na pole černého kovu. Tempo není zas tak extrémně zběsilé, spíše takové valivé a Abyssal se pomocí něho snaží vytvořit jakýsi zvukový nátlak, což se poměrně daří. V jistých částech “Denouement” samozřejmě dojde k rychlostnímu vybočení na obě strany, to určitě ano, ale z obecného hlediska mi snad rozumíte. Na první poslech to celé působí velice těžce a hlavně neprostupně, což do jisté míry asi i je, ale poměrně brzy si člověk začne uvědomovat, že i přes onu zvukovou masu je tam vlastně až překvapivě velké množství melodií, s nimiž jde ruku v ruce ta největší devíza Abyssal – již zmiňovaná atmosféra, která je vskutku hutná, silná a působivá. Že to takhle napsané nějak přehnaně avantgardně nebo experimentálně nezní? To je pravda, uznávám, nicméně něco jiného jsou slova na papíře (v nadneseném slova smyslu) a samotný poslech, protože jak to takhle napsané nezní, samotná hudba tak zní přesně naopak. Abyssal na sebe vrší hradby riffů, jimiž se plíživě proplétají chorobné melodie a již zmiňované “zvracení” do mikrofonu, a to vše zespoda žene kupředu neskutečně drtivá práce bicích, která bez milosti zabíjí vše živé v dosahu. Nedá se říct, že by šlo o tak odzbrojující výkon co do technické stránky (ačkoliv i ta je samozřejmě na vysoké úrovni), ale platí o nich to samé jako o celkové atmosféře – ten účinek je zkrátka mnohem silnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud byste chtěli slyšet nějaká jména, ke komu by šla hudba na “Denouement” přirovnat, rozhodně bych z hlubin na povrch vytáhnul jméno mocných australských démonů Portal, jejichž experimentální death staví na podobném pocitu tlaku. Ačkoliv Abyssal v tomto ohledu nejsou možná až takoví mistři jako Portal, jejichž muzika místy zní, jako kdyby vás někdo šukal do ucha, přesto jsou poměrně nemalé paralely mezi oběma skupinami zcela jistě nepřeslechnutelné. Abyssal jsou možná ve výsledku o něco melodičtější, o trochu rozmanitější a na pár chvilek snad i přístupnější (vyloženě melodickou pasáž, jaká se objeví třeba na konci “When Paradigms Supplant Gods”, australští kolegové v portfoliu přece jenom nemají), ale je to tam…

Celé “Denouement” ubíhá ve víceméně jednolitém duchu, jak bylo v obecné rovině nastíněno výše, přesto pokud bych měl volit nějaké vrcholy, asi bych volil dva nejdelší a zároveň dva závěrečné opusy “When Paradigms Supplant Gods” a “Swansong of a Dying Race”, které jsou oba vskutku pekelnou ukázkou toho, co Abyssal dovedou. Důvodem je možná to, že Abyssal v nich mají nejvíce prostoru rozehrát svůj pohnutý death metal do všech koutů svého výraziva, od zběsilých nenávistých vyhlazovaček až po vyloženě melodické pasáže (na poměry alba). Nechtěl bych však nějak snižovat kvalitu předešlých čtyř kousků, jelikož “Denouement” skvěle funguje jako celek, což je dle mého názoru nejdůležitější.

Abyssal

V celkovém součtu se zcela jistě jedná o výtečnou nahrávku, která Abyssal představuje jako obrovský příslib do budoucna, neboť s takto působivým debutem za zády lze mít na další počiny relativně vysoké nároky – jestli jsou Abyssal schopni je splnit se už ovšem můžeme přesvědčit, jelikož – jak již bylo na začátku řečeno – je druhá deska “Novit enim Dominus qui sunt eius” už k mání. Osobně si budu ještě chvíli plně vychutnávat “Denouement” a pak hned navážu pokračováním. Pokud máte v oblibě ne úplně standardní death metal, rozhodně vám mohu doporučit to samé…


Další názory:

Death metal má v současné době (stejně jako mnoho dalších stylů) spoustu podob. Britští Abyssal na svém debutu “Denouement” zkombinovali to nejlepší z death metalu a okořenili to blackovými a doom metalovými dochucovadly a výsledkem je luxusní pochutina nejvyšší kvality. Přestože album není na poslech nikterak jednoduché, obsahuje mnoho nosných nápadů a nenápadných, ale skvělých melodií, které se nenápadně zahryznou při prvním poslechu, aniž by vám to jakkoliv došlo. A když se k desce vrátíte, objevíte další detaily okolo, které dotváří výbornou depresivní mozaiku tónů. Rozmanitost a přitom kompaktnost celku, to je, zdá se, recept na kvalitní a originální album.
Stick


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.