Adrian T. Bell - Night and Day

Adrian T. Bell – Night and Day

Adrian T. Bell - Night and Day

Země: Velká Británie
Žánr: indie rock
Datum vydání: 20.2.2016
Label: Championship Music

Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Three Coffees
03. I Cannot Hide
04. Night And Day
05. On My Own
06. Roads
07. Don’t Tell a Soul
08. Nothing Left to Say
09. Wish You Were Here
10. Nobody Wants to Know
11. Big Italian Wedding

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Je to už něco přes rok od chvíle, kdy mi kamarád s nadšením doporučil debutové sólové album Adriana T. Bella, „Different World“. O jeho závěrečné skladbě dokonce prohlásil, že jde o záležitost, za niž by se nemusel stydět ani David Gilmour ve své nejlepší formě, a to je jedno z těch tvrzení, které si člověk prostě musí ověřit. Svým způsobem jsem mu nakonec dal za pravdu, protože ona píseň, a nejen ona, byla tak dobrá, že mě bavila o dost více než třeba právě Gilmourovo poslední sólové album. Musím ovšem dodat, že Adrian T. Bell se legendu z Pink Floyd určitě nesnaží napodobovat a společné rysy jejich hudby lze označit za zdravou inspiraci, jež byla navíc doplněna množstvím zcela osobitých prvků.

Vraťme se však k osobě hlavního protagonisty. Adrian T. Bell získal pozornost jako frontman ve své době poměrně oblíbených The Prostitutes a už odtud můžete vyvodit, že přestože Bell není vyloženě české jméno (a jeho nositel není rodilý Čech), album můžeme nazvat „českou produkcí“. Nebojím se pak prohlásit, že na české scéně byl debut Bella svěžím závanem něčeho nesmírně sympatického, a po zásluze sklidil hned několik ocenění.

Po vydání takto úspěšného alba tak bylo Bellovou povinností sestavit kapelu a vydat se na turné. A jak už to tak bývá, tato kapela s Bellem zůstala i při nahrávání druhého počinu a díky tomu se na přebalu alba dočteme, že autorství skladeb patří formaci Adrian T. Bell with The Sleeper Agents, a nejen samotnému frontmanovi, jak tomu bylo minule. Tento rozdíl je znát hned od prvních momentů desky, z níž je cítit živost, jaké sólová alba málokdy dosahují. Hudebně se však zdá vše při starém, základ stojí na Adrianově zpěvu a akustické kytaře pohánějící instrumentálně barvité rockové písně. Přidaná energie je pak cítit třeba hned v úvodní „Blood on My Hands“ či zábavné „Three Coffees“. Vysoko nastavenou laťku úvodních tří skladeb pak drží ještě třeba „Roads“ či velice pozitivně naladěná (alespoň co se textu týče) „Wish You Were Here“. Za kratší konec pak tahá hlavně „Don‘t Tell a Soul“, která působí slabě a naivně i přes solidní refrén, či závěrečná „Big Italian Wedding“, již zabíjí nijakost a také přihlouplý text.

Už na debutu Bell ukázal, že chce skládat víc než jen příjemně odsýpající písničky, což se projevilo právě přidanými instrumenty – tu zahrál saxofon, jinde se do hudby vloudila flétna, klávesy či ženský zpěv v podkresu. Aniž by tak popřel onu „písničkovost“ své hudby, dodal jí cosi víc a možná i díky tomu obstála jeho tvorba desítky poslechů. Na „Night and Day“ zkouší v několika místech zajít ještě dál a právě zde mám dojem, že deska zadrhává nejvíce. Titulní věc provází podmanivá flétna a spolu se smyčci budí dojem, jako by vypadla spíše s progrockového alba, čemuž napomáhá i nezvykle hluboký a distingovaný Bellův hlas. Zde bych snad neměl výtek nebýt toho, že mi píseň na album jednoduše nezapadá.

Horší je to však v následné „On My Own“, která na mě působí až nečekaně neupřímným dojmem. Většina desky je Bellovou intimní záležitostí, i přes množství hudebníků máte dojem, že vše vzniklo pod taktovkou jednoho autora jako jeho osobní zpověď. Jenže „On My Own“ má dvě docela oddělené složky, zpěv a hudbu, a to druhé jako by vzniklo zcela separátně. Při poslechu se mi na mysl vkrádá „univerzální televizní zpěvák“, jenž stojí na pódiu a prodává svůj hlas, zatímco hudba hraje z playbacku a není vlastně vůbec důležitá. To je úplný protiklad toho, o čem je, alespoň se domnívám, zbytek nahrávky. Abych však jen nehanil nový přístup, roztančená „Nobody Wants to Know“ postavená na skvělém saxofonu zní jako počin bezvadně sehrané kapely, což sice není přístup, jaký mě na Bellově hudbě baví, ale vzhledem k jejím kvalitám to snadno odpustím.

Je tedy „Night and Day“ neúspěchem? V žádném případě. V první řadě je třeba říci, že laťka byla nastavena řádně vysoko. V druhé řadě je pak třeba připomenout tu většinu písní, která si zmínku nevysloužila nebo byla zmíněna jen v krátkosti, a přitom je opravdu dobrá – ať už jde o první trojici či skvělé „Roads“ a „Nothing Left to Say“. V jejich případě doslova mohu říci, že jsem dostal, po čem jsem toužil. Že není vše tak dobré, je sice škoda, ale i tak je album jako celek příjemné a netřeba se bát pustit si ho od začátku do konce.

Adrian T. Bell

Na závěr snad jen poznámku ke krátkým „vsuvkám“ mezi téměř všemi skladbami, které mají nejspíše navodit atmosféru nahrávacího studia a dodat desce dojem živosti. Neřekl bych, že cokoli hodnotného přinášejí, ale pokud trvají jen pár sekund, snadno je (někdy doslova) přehlédnu. Horší je to třeba v případě „Nothing Left to Say“, z jejíchž čtyř minut tvoří tyto kecy (pardon) celou půldruhou minutu a navíc nijak nesouvisí se skladbou samotnou. Už tak poměrně roztříštěná deska se tak tříští ještě víc. Příště prosím jen hudbu!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.