Aeon - Aeons Black

Aeon – Aeons Black

Aeon - Aeons Black
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 19.11.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Still They Pray
02. The Glowing Hate
03. The Voice of the Accuser
04. I Wish You Death
05. Garden of Sin
06. Neptune the Mystic
07. Nothing Left to Destroy
08. Passage to Hell
09. Aeons Black
10. Dead Means Dead
11. Sacrificed
12. Aftermath
13. Blessed by the Priest
14. Maze of the Damned
15. Die by My Hands

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédští Aeon se po dvou letech vrátili s dlouhohrající deskou, na které opět trhají křesťanství a jeho vyznavače na kusy. Jejich čtvrtý antikřesťanský manifest nese název “Aeons Black” s pěkným do modra laděným obalem z dílny výtvarníka Necrolorda. Po minulé desce, produkované Erikem Rutanem, jim tentokrát desku produkoval Ronnie Björnström, který s kapelou dříve pracoval jako zvukař na živých vystoupeních. Kvalita jeho práce jim natolik vyhovovala, že se rozhodli ho pozvat k produkování nové desky. A chybu rozhodně neudělali. Zvuk desky je šťavnatý, ale přitom takový správně zastřený, blasfemický. Další změna proběhla za bicí sestavou. Bubeník Nils Fjellström, který nahrál všechna předchozí alba, dostal lano od black metalových Dark Funeral, takže jeho místo zaujal úplně původní bubeník Arttu Malkki.

A to je jedno z mála mínusů desky. Jeho hra je oproti předchůdci dosti monotónní, občas mám pocit, že ten člověk nezná přechody. Sype mu to pěkně, kopáky jedou přesně jak šicí stroj, ale pokud je to takové po celé trvání padesátiminutové desky, tak na konci už jsem z něj poněkud vyflusaný. Jak tenhle úsporný styl funguje u Paula Mazurkiewicze ze slovutných řezníků Cannibal Corpse, tak zde tomu poněkud schází charisma. Vůbec chlapci vliv Cannibal Corpse otevřeně přiznávají, k tomu Morbid Angel (zde slyším hlavně album “Domination”), Deicide a Suffocation. Jednoduše záliba ve staré zámořské škole, i když na tomto albu se jim sem tam v riffech blýskne trochu moderny, kterou provozují na svých posledních albech Machine Head. Rozhodně tedy nelze očekávat melodický metal à la In Flames nebo Dark Tranquillity. Nejsou tu ani známky po švédské škole, žádné chrastivé riffy a přímočaré skladby. Spíš technické finesy, hluboký growling a valivé riffy. Mezi patnácti tracky se blýskne i pár meziher, které na mě nejdříve působily dojmem, že snad jde o nějaké předěly v konceptu alba, ale jak jsem zjistil, album (mimo rouhání) ucelený koncept nemá. Dle vyjádření kytaristy Zeba mají funkci odhalit brutalitu samostatných songů a dodat desce tu správnou atmosféru. No, já mám spíš pocit, že jsou to většinou zbytečné štěky.

První z nich, “The Voice of the Accuser” má takřka filmovou atmosféru, a kdyby se měla stát nějakým mostem mezi navazujícími skladbami, tak proč ne. Takhle tady ale celkem zbytečně brzdí hned po dvou skladbách slušně rozjetou desku. Vůbec první skladba “Still They Pray” je solidním death metalovým vichrem, který slibuje mnohé. Démonický vokál Tommyho Dahlströma je k útočnému štěkání jako stvořený. Techničtější pojetí je kapele vcelku vlastní, ale hodně do popředí se dostává v páté “Garden of Sin”. Nejlepší skladbou desky se pro mě stala poslední nářezová sypačka “Die by My Hands”, která zobrazuje takovou ideální tvář kapely Aeon. Změny temp, cannibalovské kytarové finesy a navrch melodické motivy. Taková skladba je ale celkem ojedinělá. I po několikátém poslechu mi jednotlivé skladby začínají jaksi splývat, kompoziční postupy mi začínají připadat podobné, riffy jakbysmet a o bicích už jsem mluvil. Spíš se dají ve skladbách odchytit zajímavé momenty, které zaujmou, ale jako celek to ne vždy vyzní úplně efektivně.

Tahle deska není špatná. Spíš je to prostě další normální death metalové album. Pokud je někdo opravdu death metalový fanda, určitě tuhle desku ocení. Pro mě je to na pár poslechů a pak už se k tomu nebudu mít potřebu vracet a pustím si staré mistry řemesla.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.