Agalloch - The Serpent and the Sphere

Agalloch – The Serpent & the Sphere

Agalloch - The Serpent & the Sphere
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Sepens Cauda)

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 6/10
Ježura – 6,5/10
Kaša – 8,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jestli bych si o nějaké kapele troufl říci, že nemůže vydat špatné album, byli by to právě Agalloch. Čtveřice z amerického Portlandu je obdařena přízní fanoušků i hudebních kritiků v podstatě již od svého druhého počinu “The Mantle” z roku 2002 a vše, co v posledním desetiletí vysypala z rukávu, sklidilo velký úspěch na obou frontách. “The Mantle” a o čtyři roky mladší “Ashes Against the Grain” jsou považovány za počiny převážně folk metalové a black metalové, přestože ani z jednoho žánru kapela nečerpala nijak výrazně a smyčce či blastbeaty tak nikde nenajdeme. Na čtyři roky starém “Marrow of the Spirit” přišli Agalloch s citelnou změnou zvuku, z black metalových náznaků se stal téměř suverénní atmosférický black metal v plné kráse a folkové nádechy vymizely téměř úplně.

Právě s “Marrow of the Spirit” jsem sílu Agalloch poznal i já sám a možná i proto mi starší počiny kapely, přestože i je mám velice v oblibě, nikdy nepřišly tak silné jako právě toto album. V mezidobí mezi alby “Marrow of the Spirit” a dnes recenzovaným “The Serpent & the Sphere” stihli Agalloch vydat jednoskladbové EP “Faustian Echoes”, nádhernou dvacetiminutovou ódu, jež vyskočila ještě nad úroveň těžko překonatelného “Marrow of the Spirit”. Je “The Serpent & the Sphere” o další kus lepší, jak by se z jednoduchého prodloužení dosavadního trendu dalo předvídat?

Nebudu se tvářit tajemně a vyhodnocení si syslit až na úplný závěr, neboť to bude z následujících řádků tak či onak zřejmé – novinka Agalloch mě docela zklamala. Navíc nejde o zklamání na jediné frontě, naopak na “The Serpent & the Sphere” vidím slabá místa hned z několika úhlů pohledu, ovšem začít musím tím nevětším, a tedy samotnou kvalitou materiálu. Co z předchozích odstavců mělo vyplývat, je konzistentnost, s jakou Agalloch každé čtyři roky doručovali do uší fanoušků kvalitní materiál. Na “The Serpent & the Sphere” zní kapela vyčerpaně. Zatímco mezi předchozími alby byl vždy znát zřetelný vývoj, novinka si bere možná až příliš z předchozího alba. Klíčovou úlohu hraje kytara a její velice melodický a lahodný zpěv, kapela se nebojí dlouhých instrumentálních ploch či přechodu do pouhé akustiky, a tak v zásadě nelze mluvit o klasické black metalové agresi, jako spíš o post-rockové melancholii (míněno čistě obrazně, post-rock na albu nehledejte). To vše zůstává stejné, ale na novince už to jednoduše neklape jako dříve. Na desce nalezneme jen poměrně malé množství izolovaných momentů, kde kapela zní opravdu kouzelně. Druhá polovina “Dark Matter Gods” s elegantně symbiotickými kytarami, často zpomalující “Celestial Effigy” a její melodický dojezd, sólo v polovině “Vales Beyond Dimension” či zejména celá “Plateau of the Ages”, to vše se povedlo velice. Mezi tím však nenacházím dostatek kvalitního pojiva a častěji než je zdrávo si říkám, že jsem vše již jednou slyšel, ovšem v lepší podobě.

Vokální diverzita byla další věcí, která mě na starší tvorbě Agalloch velice bavila. V tomto ohledu se “The Serpent & the Sphere” smrsklo na jediný druh zpěvu, a to Haughmův nakřáplý black metalový chraplák. Nalézt čistý zpěv je stejně snadné jako nalézt jehlu v kupce špendlíků, mám-li zneužít známého rčení. Mrazivý jekot v “Black Lake Niðstång” ve mně vyvolává hrůzu i po čtyřech letech od prvního poslechu, jenže na novince žádný podobný prvek nenajdeme. Celkově bych tak vokály na celém albu nazval téměř zbytečnými, nejlepší a zároveň nejdelší píseň alba je ostatně instrumentální.

Do třetice kritiky pak musím zmínit zvuk alba. Snad je z předchozích řádků zřejmé, že na kytarách a jejich harmoniích stojí hudba Agalloch ze všeho nejvíce. Pak tedy nechápu, proč je produkce pohřbila ve výsledném mixu tak hluboko. Stále jsou čitelné, to ano, ovšem vzhledem k jejich důležitosti na ně není zdaleka kladen dostatečný důraz. Naopak opravdu brutálně zní baskytara, a ačkoli jsem obecně zastáncem výrazné basy, u hudby Agalloch mi to nějak nejde dohromady a kromě hezkého sóla v “The Astral Dialogue” moc nevidím důvod, proč by měla mít takto významné postavení. Celkově tak zvuk působí “zahuhlaně” a v kombinaci s monotónním vokálem dusí i ty dobré melodie, které kapela dokázala vyprodukovat. Jelikož je album i skladatelsky o něco tvrdší než předchůdce, tipoval bych volbu produkce jako důsledek záměru vytvořit opravdu temné album, ale výsledek je… inu, zmršený.

Agalloch

Nyní, když za sebou máme slabé stránky, je na čase zahrát na pozitivnější notu (což by potřebovali i Agalloch, chce se mi říci). Několikrát zde proběhla zmínka o skladbě “Plateau of the Ages”. Právě tato instrumentálka s délkou přesahující dvanáct minut má vše, co mě na hudbě Agalloch baví, a zároveň je dobře napsaná. Pomalá gradace, hezké melodie, krátké, ale nerušivé vstupy akustiky, zvonivé kytarové plochy, sóla i závěrečný nášup mírně připomínající některé úseky z “Faustian Echoes”, to vše je prakticky bezchybné (když opomeneme zmíněné trable se zvukem). Stejně tak “Dark Matter Gods” není vyloženě slabá, byť tomu nejlepšímu od kapely jen smutně kouká na záda. Obecně je také nutno zdůraznit, že stále mluvíme o Agalloch, jejich nejslabší chvilky jsou tak v porovnání s průměrnou kapelou stále dost dobré, ale možná i právě proto bych přeci jen čekal něco víc než jen “něco málo nad průměrem”. Trojice akustických meziher je hezká a přidává albu cosi na charakteru, ovšem nepochopitelně ho trhá na tři menší úseky, z nichž jeden je vyhrazen úvodní skladbě “Birth and Death of the Pillars of Creation”, která se ovšem ne a ne rozjet, a album tak pro mě opravdu začne až třetí stopou. S výjimkou závěrečné “(Serpens Cauda)” tudíž postrádám větší důvod pro přítomnost těchto meziher.

Když vše výše zmíněné spojíme s poznatkem, že do “The Serpent & the Sphere” se opravdu těžko proniká (k nalezení prvních pozitiv jsem potřeboval dvouciferné množství poslechů), tak album jednoduše nelze hodnotit vysokým číslem. Mluvíme zde o nadprůměrném počinu, a tak bychom neměli klesat pod číslo pět, průměr je navíc přeci jen naštěstí vzdálen, a tak musíme poskočit o něco výš. Přesto však nelze pokračovat nad číslo šest a půl a nebýt povedené “Plateau of the Ages”, klidně bych album hodnotil půl stupně níže.


Další názory:

Agalloch byli vždy kapelou, která se prostě nemýlila a každé její album bylo trefou přímo do černého… až doposud. Nejsem si úplně jistý tím, co přesně se stalo a co přesně je na “The Serpent & the Sphere” špatně, ale prostě to špatně je, protože novinka ani omylem nemá tu sílu svých předchůdců a všem nahrávkám kapely z minulosti kouká jen z dálky na záda… ano, bohužel je to tak, Agalloch natočili suverénně nejméně záživný článek své diskografie. Formálně sice na té desce je všechno, co od nich člověk čeká, ale je to spíš jakási naředěná verze, už to tolik nepůsobí… možná to bude znít hnusně, ale opravdu se mi chce říct, že je to skoro až recyklát minulých počinů, akorát okleštěný o onu hloubku, o níž vždy šlo v téhle muzice především. Asi nejlepší regulérní skladbou “The Serpent & the Sphere” je podle mě “Celestial Effigy”, pár dalších docela solidních pasáží se pak nachází ještě v “Dark Matter Gods” a “Plateau of the Ages”, ale ani jedna z těchto dvou nemá na to, aby si obhájila celou svou délku o víc jak osmi, resp. dvanácti minutách. Naopak třeba úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” je čistá nuda. Ano, je samozřejmě pravda, že (jak už zmínil kolega v samotné recenzi) Agalloch ve své nejhorší formě vůbec jsou z obecného hlediska vlastně pořád dobří, ale i tak je to pro mě hodně velké zklamání…
H.

Ačkoli jsem s tím vůbec nepočítal a ani náznakem mě to netěší, musím se bohužel přidat na stranu zklamaných. Agalloch na “The Serpent & the Sphere” totiž dodali materiál, který je mírně řečeno rozpačitý. Samozřejmě je z toho pořád znát, kdo tu desku nahrál, a formálně je všechno v naprostém pořádku. Dokonce je tu nemálo momentů, které se nebojím označit za opravdu parádní, a ten zbytek nakonec také není špatný, protože Agalloch prostě nejsou kapelou, která by byla schopná natočit opravdovou kravinu. Přesto si ale z desky odnáším pocit relativní nudy a především obyčejnosti, která mrzí o to víc, že cokoli Agalloch vytvořili v minulosti, bylo v každém ohledu neobyčejné. Jediná skladba, která mě opravdu baví, je “Celestial Effigy”, něco do sebe mají i “The Astral Dialogue” a “Dark Matter Gods” (střed je obecně nejsilnější) a dobré momenty se najdou i v “Birth and Death of the Pillars of Creation”, “Plateau of the Ages” a sem tam i jinde, ale jako celek to prostě nefunguje ani zdaleka tak, jak by se na kapelu formátu Agalloch slušelo. Šest a půl bodu je sice solidní známka, ale v tomhle případě je výrazem zklamání, protože od Agalloch jsem čekal hodnocení začínající devítkou…
Ježura

Agalloch

Přestože jsem kouzlu Agalloch podlehl v porovnání s většinou svých kolegů relativně nedávno, tak už jsem dokázal část jejich diskografie vstřebat a hlavně se na “The Serpent & the Sphere” pořádně těšit, protože s tím, s čím jsem doposud přišel do styku, jsem byl pokaždé dokonale uchvácen. Přiznám, že jsem byl mírně zklamán z pohledu na seznam skladeb, protože jsem si oblíbil hlavně rozmáchlejší kompozice těchto náladotvůrců, kteří umně kombinují black, folk, psychedelii nebo post-rock. Avšak “The Serpent & the Sphere” je další trefou do černého, protože to, co jsem si na Agalloch oblíbil, je i zde v té nejvyšší možné kvalitě a řada momentů je doslova geniálních. Album je velmi vyrovnané a nemám problém ani s těmi kratšími skladbami, které jsou v přinejmenším skvělé. Mými osobními favority jsou úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” a hlavně pak “Dark Matter Gods”, která je tak krásně melodická, až je mi líto, že se nedočkala špetky melodických vokálů Johna Haughma. Ale to se nedá nic dělat. Tak jako tak je “The Serpent & the Sphere” dalším z řady důkazů, že tahle parta umí a já jí i nadále zobu z ruky, protože tohle je přesně to, co mě baví.
Kaša

Na “The Serpent & the Spere” jsem se fakt těšil. Ke každé řadovce Agalloch člověk přistupoval s tím, že pozná jednu z dalších tváří říše kapely a její dechberoucí propracovanost. Jenže tentokrát to bohužel nevyšlo. Ne, že by byla “The Serpent & the Spere” špatná deska, to ne, ale nedokázala mě zaujmout. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediný. Přitom ani mimo výtky “nedokázala zaujmout” vlastně pořádně nevím, co je špatně. Hlavní problém nejspíš vězí v celkové jednotvárnosti materiálu. Agalloch se stále pevně drží svého nezaměnitelného rukopisu, jen s tím rozdílem, že čerstvé skladby nejsou tak výrazné jako dřív. To by na jednu stranu ještě nebylo úplně špatně, koneckonců i z velkých monotónních ploch jde udělat majstrštyk nejvyššího kalibru, ale “The Serpent & the Spere” je nevýrazné “špatným směrem”. Celkovou nevýraznost materiálu navíc podporuje Haughmův nevýrazný vokální projev, těžko říct, proč Agalloch nezařadili i jeho čistý vokál. Jak jsem řekl, “The Serpent & the Spere” rozhodně není špatné, ale ze všech stran na mě útočí pocity, že minule to bylo lepší. Kapela si udržela tradiční výpravnost, silné instrumentální vložky, pořád se to skvěle poslouchá, ale celkově to prostě není ono. Jestli bych tvrdil, že “The Serpent & the Spere” není zklamáním, lhal bych už jen kvůli tomu, že očekávání byla extrémně vysoko. Nezbývá mi než doufat, že si Agalloch vybrali slabší chvilku a příště přikráčí opět v plné síle. Nebo snad nadešel čas pro konkurenci?
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.