Agalloch poster 2012

Agalloch, Velnias, Larrnakh

Agalloch, Velnias
Datum: 17.4.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Agalloch, Velnias, Larrnakh

Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…

Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.

Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…

Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.

O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…

Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.

Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…

Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.