Airbourne - Breakin' Outta Hell

Airbourne – Breakin’ Outta Hell

Airbourne - Breakin' Outta Hell

Země: Austrálie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Breakin’ Outta Hell
02. Rivalry
03. Get Back Up
04. Never Too Loud for Me
05. Thin the Blood
06. I’m Going to Hell for This
07. Down on You
08. Never Been Rocked Like This
09. When I Drink I Go Crazy
10. Do Me Like You Do Yourself
11. It’s All for Rock N Roll

Hrací doba: 39:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Aniž bych chtěl tvrdit, že existence australských Airbourne neměla doposud žádné reálné opodstatnění, tak si myslím, že čas, kdy budou moci svým kritikům dokázat opak, se kvapem blíží. Stejně jako klepe na dveře nevyhnutelný konec legendárních AC/DC, kteří už jsou v dnešních dnech vlastně jen Angus Young, tak pomalu a jistě přichází čas, kdy můžou své pozice posílit právě jejich možní nástupci Airbourne, kteří koncem minulého měsíce vydali své čtvrté studiové album „Breakin’ Outta Hell”.

Důvod je snad jasný, ale řeknu to asi tak, že dokážu pochopit něčí averzi k této kapele v době, kdy světová pódia neúnavně brázdili právě slavnější australští kolegové party kolem bratří O’Keeffů. Když budu mluvit jen za sebe, jakkoli mě hudba Airbourne ve své podstatě baví, tak kdybych na pultu hudebního krámu narazil na novinku Airbourne a AC/DC, vždycky sáhnu po Angusově formaci a stejně tak je to s možnou návštěvou živého vystoupení. Kdo by chtěl koukat radši na kopii, když si může vychutnat originál. A právě tady přichází chvíle pro Airbourne, kteří sice nemají na to, aby plně nahradili AC/DC a vyprodávali velké stadiony, ale určitě by se jim mohlo podařit zaplnit tím svým šlapavým hard rockem alespoň částečně díru v duších příznivců rock’n’rollových titánů, kteří před takřka padesáti lety pomáhali utvářet žánr.

Airbourne se srovnání s AC/DC už nikdy nevyhnou, a protože se o to ani nijak okatě nesnaží, tak nemá důvod zastírat, že by se na novince „Breakin’ Outta Hell“ od dosavadní praxe něco změnilo. Kdepak. Hnacím motorem Airbourne jsou i nadále hybné kytary a lehce zapamatovatelné refrény, jež jsou tak nakažlivé, že i při letmém poslechu jsem měl nutkání si řadu z nich i notovat spolu s Joelem O’Keeffem. A věřte, že celá řada písní na novince by se s trochou nadsázky neztratila ani na albech skupiny, která stojí Airbourne již od počátku kariéry modelem.

Abych pravdu řekl, tak nejvíce jsem se bál toho, jestli to na čtvrtý pokus hladové čtveřici opět vyjde. Přestože dosavadní placky nebyly kdovíjaký zázrak, tak v jádru se jedná o poctivý rock’n’roll staré školy, který je vkusně tvrzen heavymetalovými kytarami, a výsledkem je tak skoro až vidlácky šlapavá hudební formule, na níž toho moc vymyslet nejde. A proto jsem čekal, že další pokus už se Airbourne nepovede a na patře zůstane po „Breakin’ Outta Hell“ pachuť nudné desky plné (na poměry skupiny) generického materiálu. To se naštěstí neděje a novinka tak navazuje svou poctivou prací, staromilským přístupem a hlavně kvalitou na své předchůdce, takže je vlastně vše v naprostém pořádku. Kdo Airbourne žral dosud, tak si bude chrochtat blahem dál; no a kdo jim nemohl přijít na jméno, tak na tom taky nic měnit nebude.

„Breakin’ Outta Hell“ obsahuje hned několik písní, které by se v podání Airbourne daly již krátce po vydání považovat za klasické. Bez ohledu na zjevnou inspiraci u svých učitelů totiž obsahují vše, co lze na této čtveřici mít rád. Mluvím teď o úvodní řízné titulce „Breakin’ Outta Hell“, „Get Back Up“ či „When I Drink I Go Crazy“. Je to samozřejmě čistě subjektivní výběr, protože stejně tak bych mohl za tahouny nahrávky označit „Down on You“ nebo třeba rychlovku „Thin the Blood“. Nemá však příliš smysl vytahovat nad rámec celku několik vybraných válů, protože celkově vzato je „Breakin’ Outta Hell“ albem, jež je slušně vyrovnané a obsahuje dostatek dobrých a poctivých rockových hymen, díky nimž si ani neuvědomíte, že hrací doba dosáhla 40 minut. Ta mimochodem není ani po opakovaném poslechu vůbec otravná a deska mě bavila v celé své délce.

Ono ve výsledku není „Breakin’ Outta Hell“ ničím novým pod sluncem; nemá cenu si nalhávat, že by u Airbourne šlo o něco víc než jen o prachsprostou kopírku rock’n’rollových velikánů, ale přesto nedokážu přehlížet skutečnost, že bratři O’Keeffové a jejich dva kumpáni zvládají složit natolik silné písně, abych neměl důvod album vypínat ještě před jeho skončením, což je pro moji maličkosti v takto orientované hudbě velmi podstatné. Nezajímá mě, že jsem podobný riff už někde někdy určitě slyšel, protože z tohoto hlediska by se dala odpálkovat celá nahrávka bez mrknutí oka, ale to by se zase k Airbourne nebylo zcela fér. To, co dělají, dělají prostě dobře. A z „Breakin’ Outta Hell“ je to zase jednou pěkně cítit. Pohodová deska, která si na nic nahraje.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.