Země: Česká republika Žánr: acoustic Datum vydání: 2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. Můj malý svět 02. Legato 03. Pocity 04. Melancholy Hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Akustik Card

Když jsem rozmýšlel, jak uvést tuto recenzi, došlo mi, že není vůbec snadné říct, co to vlastně Akustik Card je. Kapela rozhodně ne. Když ne kapela, tak tedy projekt? Možná, ale ani tento pojem se mi nechce používat, když sám autor svoji prvotinu, která pod hlavičkou Akustik Card vyšla, označuje za malou koláž vydanou z popudu přátel. Faktem ale zůstává, že za čtvrthodinkou muziky, která se na nosič pojmenovaný “Zrozen k zániku” vměstnala, je zodpovědný skladatel a kytarista Martin “Brďa” Kratina a na mě není ani tak určení, do jaké umělecké kategorie Martin, respektive Akustik Card spadá, ale spíše zhodnocení materiálu, kterým se prezentuje.

Jak už napovídá jméno Akustik Card, jedná se muziku prakticky výhradně akustickou. Martinovým ústředním nástrojem je elektroakustická kytara a s tou si vystačil ve všech čtyřech skladbách snad jen s výjimkou nevelkého příspěvku čisté elektrické kytary. Na “Zrozen k zániku” se rovněž nenachází žádný regulérní zpěv a jediný krátký vokální příspěvek se tak staví spíše na roveň dalšího nástroje. Je tedy nasnadě, že se jedná o veskrze pocitovou záležitost, která se snaží získat posluchačovu přízeň výhradně skrze autorovo umění vyjádřit kýžené emoce skrze subtilní výraz samotné kytary.

A přesně to je parketa, se kterou “Zrozen k zániku” stojí a padá. Martinovi se totiž přese všechnu instrumentální zručnost i jistou skladatelskou obratnost nepodařilo podat natolik přesvědčivý výkon, aby pro celé dílo zcela esenciální emoce vytryskly na povrch v plné šíři a dostatečně vybroušené. Je slyšet, o co přibližně autorovi šlo, a v náznacích se mu to i povedlo, ale celkový dojem je takový mělký, jako by se jednalo o nějaký předstupeň skutečně hodnotné a bohaté nahrávky. Na druhou stranu ale rozhodně nemohu říct, že by šlo o muziku špatnou, bez nápadu nebo inspirace. Ve své podstatě je to vlastně velmi solidní práce. Aby ji však bylo možné srovnávat s etablovaným žánrovým zastoupením, na to jí něco chybí. Když tedy trochu předběhnu, při zohlednění všech možných faktorů jde o v klidu poslouchatelnou nahrávku, která po většinu s ní stráveného času posluchače nikterak nefrustruje a místy dovede i docela příjemně potěšit.

Proto je docela škoda, když si člověk uvědomí, že “Zrozen k zániku” sice není kdoví jaké veledílo, ale i ve svém lehkém nadprůměru by mohlo být o dost lepší, kdyby se podařilo eliminovat některé neduhy, které s vlastní kompoziční stránkou až tak nesouvisí. Asi první věcí, která v této souvislosti posluchače praští do uší, je zvuk. Nahrávka zní úplně stejně podivně, jako když amatér se mizernou výbavou zkouší na elektroakustiku nějakou tu hlasitější produkci. Nevím v jakých podmínkách deska fakticky vznikla, ale skoro to na mě dělá dojem, jako by se nahrávalo v hodně improvizovaném prostředí na mikrofon, a je to škoda, protože patřičná produkce by tomuto dílku určitě mnoho prospěla. Co mi dále trochu křiví úsměv, to je několik konkrétních pomalých změn tónu, které však ve výsledku moc neladí se zbytkem a tyto možná domnělé, možná reálné disharmonie působí poměrně rušivě. Poslední a naprosto kardinální přešlap shledávám v samém závěru poslední skladby “Melancholy”, kde se Martin odhodlal k recitaci krátké filosofické teze. Nic proti jejímu obsahu a stejně tak je mi jasné, že ne všichni jsme obdařeni malebným a k recitaci stvořeným hlasem, ale proboha – tohle zní tak strašně, že jsem se poprvé až lekl, jestli se na finální verzi minialba nedostalo něco, co tam ve skutečnosti nepatří! Mnohem lepší službu by tato replika udělala v tištěné podobě někde v bookletu, opravdu…

Když už je řeč o bookletu, ten je zpracován velmi zajímavě, i když ani ne tak jeho grafickou podobou jako spíše obsahem. Lze se tam dočíst řadu informací jak z historie týkajících se samotného Martina a jeho hudební kariéry, tak nástin myšlenek za jednotlivými skladbami, a dojde i na objasnění trochu zvláštního jména Akustik Card. I ten booklet tak vlastně přispívá k celkovému názoru, který jsem si k “Zrozen k zániku” utvořil. Jeho obsah se všemi svými klady i zápory totiž funguje jako takový malý osobní medailonek, který snad ani nehýří ambicemi na nějakou zářnou hudební kariéru. Je to necelých patnáct minut lehkého nadprůměru a taková skromná a nenápadná, leč sympatická autorova zpověď, kterou když přejdete bez povšimnutí, nemusíte toho nijak extra litovat. A když jí dáte šanci, možná vám vykouzlí trochu úsměvu na rtech. Nebude to nikterak široký úsměv, ale i ten se počítá.