Země: Saúdská Arábie Žánr: black metal Datum vydání: 20.1.2012 Label: Shaytan Productions Tracklist: 01. Mirath al shar 02. Min trab al jahel 03. Hayat al khlood 04. Ashab al aika 05. Al quam, hakem al huroob 06. Kiram al mataia 07. Ez al mulook 08. Bani la’em 09. Wa ma kan lil sufha entisar Hodnocení: H. – 7,5/10 Ježura – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Asi se nebudeme přít, když prohlásím, že existují kapely, které vás prostě zaujmou nějakými nehudebními okolnostmi mnohem dřív, než máte vůbec možnost slyšet a posoudit ty hudební okolnosti. Stejně tak se se mnou jistě nebude nikdo hádat, když dále prohlásím, že Al-namrood jsou dozajista jednou z takových skupin. A pro nezasvěcené samozřejmě ihned dodám, jaké ty nehudební okolnosti to v tomto případě jsou – Al-namrood ke vzbuzení pozornosti stačí jen jejich původ. Kdo už podle jména tipuje nějakou těžkou exotiku, má pravdu, aneb položme si otázku, kolik black metalových kapel znáte ze Saudské Arábie? Co black metalových, kolik jich znáte jen metalových? Anebo rovnou ze všech žánrů? Moc jich asi nebude, ale to je vcelku normální, přece jenom se s muzikou z takové země člověk nesetkává zrovna běžně. Jak ale Al-namrood – kteří jsou asi tím nejznámějším místním metalovým uskupením, jež navíc docela solidně prorazilo minimálně na starý kontinent (sehnat jejich CDčka i u nás není zas takový problém) – dokazují, i na rozpáleném písku Arabského poloostrova lze nejenže tvořit hudbu těch nejextrémnějších odnoží, ale tvořit ji i kvalitně.

Což o to, pokud by Al-namrood hoblovali nějaký klasický druh black metalu, dejme tomu třeba norského typu, asi by to málokoho zajímalo, zvlášť u nás v Evropě. Možná, že pár lidí by se na to podívalo, jelikož by je asi zajímala ta Saudská Arábie, ale tím by to také skončilo. Naštěstí tomu tak ale není – to největší kouzlo Al-namrood totiž spočívá v tom, že se v jejich hudbě místo původu projevuje více než hodně. Že bychom tedy měli co dočinění s black metalem s vlivy arabské hudby, orientální atmosférou atp.? Ano, přesně tak to je! A nutno dodat, že jenom tohle vlastně do jisté míry úplně stačí.

“Kitab al-awthan”, celkově třetí deska Al-namrood, v tomto ohledu není moc jiná, neboť onen základ, jímž je právě kombinace orientální atmosféry Blízkého východu a používání arabských stupnic s black metalem, zůstává stejný, čili jistě můžeme prohlásit, že kdo měl tu čest s “Astfhl al tha’r” nebo “Estorat taghoot” a líbilo se mu to, tomu jistě zachutná i “Kitab al-awthan”. Pokud se však na hudební výrazivo novinky podíváme trochu hlouběji, jisté rozdíly lze zcela jasně vypozorovat. Oproti agresivnímu “Estorat taghoot”, který byl povětšinou postavený na zběsilé rychlosti s arabskými melodiemi, “Kitab al-awthan” trochu zvolňuje tempo a dává ještě o něco více vyniknout právě arabským motivům, což je ovšem v případě Al-namrood krok více než logický, uvědomíme-li si fakt, že právě tohle je to, co je vyčleňuje z davu. V porovnání s debutem “Astfhl al tha’r” je pak novinka zase o poznání bohatší co do orientálním prvků a také velmi výrazně na vyšší úrovni co do zvuku. Zatímco tři roky zpátky byla “Astfhl al tha’r” ještě docela garážovina, “Kitab al-awthan” má produkci opravdu profesionální, čitelnou, sytou, stravitelnou i pro lidi, kteří nejsou zvyklí poslouchat nějaké podzemní peklo.

Probírat se jednotlivými songy dle mého skromného názoru nemá cenu. Po epickém intru “Mirath al shar” zbytek desky ubíhá téměř bez výjimky tak, jak již bylo naznačeno výše – čekat můžete black metal střední rychlosti s výraznou orientální atmosférou, sem tam se do písniček vkrade nějaká ta menší sypanice (třebas “Al quam, hakem al huroob” dost šlape), občas nějaká ta čistě folklórní pasáž (například “Min trab al jahel” nebo “Ashab al aika”), ale to jsou v konečném důsledku věci v rámci celku v podstatě nepodstatné, jinak je totiž většina “Kitab al-awthan” trochu jednotvárná. Obrovská výhoda Al-namrood je právě ten jejich netradiční zvuk a nesporná originalita, ale jak se ukazuje, v jistém slova smyslu je to i jejich slabina, jelikož vsázejí jenom na ni. Tady trochu black metalu, semhle trochu orientu, támhle trochu Arábie a ejhle, máme desku. Poprvé, podruhé, potřetí. Dobré to je, ba dokonce výborné a rozhodně to stojí za poslech, protože něco podobného jen těžko uslyšíte jinde, ale kvůli menší jednotvárnosti “Kitab al-awthan” ztrácí body. Ale nutno uznat, že i předchozí dvě alba s tímhle měla trochu problém. Jinak muzika sama o sobě je vážně skvělá, o tom není pochyb.

Další názory:

S Al-namrood jsem se poprvé setkal v roce 2010 na albu “Estorat taghoot” a nijak zvlášť si s nimi neporozuměl. Rozhodně jsem jejich hudbu nepovažoval za špatnou. Naopak měla prvky, které mi jindy imponují, jenže mě jako celek nebavila, nedokázal jsem poslechnout celé album v kuse. Od “Kitab al-awthan” jsem tak neočekával žádné zázraky, a žádné zázraky se také nestaly. Al-namrood, jak ostatně již zdůraznil kolega nade mnou, se na novém albu ještě více zaměřují směrem k orientálním vlivům. To by samo o sobě bylo jistě dobré, protože to byla právě exotičnost, která mě na nich zaujala. Jenže já se nemohu zbavit dojmu, že to Al-namrood odflákli, že skladby měly zrát ještě o něco déle. Po několika posleších si nevybavuji jediný výraznější riff či vokální linku. Naopak mi v hlavě uvízlo několik hudebních nástrojů, které ani nedokážu pojmenovat a které nejpozději při pátém poslechu začnou znít otravně. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem album nepochopil, že má své skryté kvality a jen mi je odmítá ukázat. Tak či tak jde o zajímavou hudbu, která si zaslouží dostat příležitost. Třeba vám sedne lépe než mně.
Zajus