Albinö Rhino - Albinö Rhino

Albinö Rhino – Albinö Rhino

Albinö Rhino - Albinö Rhino
Země: Finsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 28.3.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. The Forest Prevails
02. Sanctification
03. Blue Mist
04. Uphold the Light (Part I)

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Albinö Rhino neboli “albínský nosorožec” je docela zajímavé jméno pro kapelu, co říkáte? Přestože jsem googlil jak mourovatý, tak se mi nikde nepodařilo vypátrat, co se za tímto krokem ze strany kapely skrývá, takže to vypadá, že budeme muset každý použít svou vlastní představivost a domněnky. Ale o název kapely samozřejmě nejde, to jen tak na úvod, aby řeč nestála a než se dostanu k věci. Tato trojice z finských Helsinek se během čtyř let svého fungování představila loni debutem “Return of the Goddess” a nyní, s krátkým časovým odstupem deseti měsíců, hází pánové na stůl eponymní novinku “Albinö Rhino”, na níž se podíváme.

Začnu tím pozitivním, což je hudební směřování, kterým se Albinö Rhino ubírají. Míchat dohromady stoner a doom metal je přesně to, co by se mi teoreticky hudebně mělo trefit do noty, takže jsem neváhal, zda si tohle album na recenzí vzít, nebo ne. Na “Albinö Rhino” se nachází čtveřice skladeb, z nichž ta nejkratší nejde pod sedm minut, takže ještě před prvním poslechem se člověk těší na hutnou, do detailu vypiplanou atmosféru a repetitivní hypnotické plochy podrthující zatěžkanost jednotlivých skladeb. Což o to, tohle tam je. Přidejte k tomu ještě takovou tu zakouřenou psychedelii 70. let a jsme doma, takže papírově se zdá všechno v naprostém pořádku, ovšem jsou tady nějaká ale…

Tahle výtka bude vyloženě subjektivní a ne každý, kdo album slyšel, se s mým názorem ztotožní, nicméně jestli se mi na “Albinö Rhino” něco vyloženě nelíbí, tak je to zvuk nahrávky. Je to sice špinavé, ale až moc. Zadumané a dřevní, ale opět až moc. Nevyžaduji, aby každé album znělo jako naleštěný produkt současné mainstreamové metalové scény, ale všeho prostě moc škodí. A právě to je případ “Albinö Rhino”, které se snaží znít až příliš retro semdesátkově a hlásit se k odkazu starých Black Sabbath, Saint Vitus nebo nověji k Electric Wizard. Chvíli jsem ještě kapelu podezíral, že rozesílá jako promo nekvalitní verzi svého alba a možná i na tom něco bude, protože na Bandcampu je první skladba “The Forest Prevail” k náslechu v o něco lepší kvalitě, nicméně ten základ v podobě až garážové špinavosti tam stále je. Na druhou stranu je fakt, že tím deska získává strašnou autentičnost a dojem (byť mylný), že se nahrávalo ve zkušebně živě rovnou z placu, je opravdu mocný.

Nyní už ale pomalu k “Albinö Rhino” konkrétně. Přepokládám, že představu o tom, co se za oponou tohoto díla odehrává, už z předchozích odstavců máte, takže se můžu vrhnout rovnou na samotné album. Přestože se na něm nachází pouze čtyři skladby, jejichž hrací doba nedosáhne ani na čtyřicet minut, tak neplyne místy tak lehce, jak by asi mělo. Jasně, snaha o rozmáchalejší skladby, které postupně budují atmosféru, je patrná, ovšem ne ve všech čtyřech případech se výsledek setkal se zamýšleným účinkem. Hned úvodní “The Forest Prevails” na svých devět minut v žádném nestačí a dokázal bych si tuhle instrumentálku představit v třetinové, maximálně poloviční stopáži. Ústřední heavy bluesový riff je sice super, ale jakmile se po prvních třech minutách, kdy si člověk říká, že to je fakt silný úvod s hypnotickou atmosférou, nezačne dít nic zajímavého a nového a v podstatě celých devět minut je přeplněno nekonečným opakováním daného kytarového motivu s menší obměnou v závěru, tak je něco špatně. “The Forest Prevail” prostě chybí nějaký zvrat, který by ji povýšil na něco víc než na zbytečně roztahané intro.

Naštěstí následuje skvělá “Sanctification”, která mě okamžitě vytrhla z kómatu způsobeným úvodní nudou. Temný doomový riff, který čerpá ze starých sabbatovských postupů, je ve spojení s bublající basou a opatrnými, nikam nespěchajícími bicími jedním z top momentů “Albinö Rhino”. Zpěvák a kytarista Kimmo Tyni disponuje tím nejlepším vokálem, který si k dané hudbě snad umíte představit. Nejenže zní, jako by vylezl ze stroje času, jenž ho přenesl ze 70. let, ale díky své hlasové neupravenosti doplňuje neklidnou atmosféru, jež z “Sanctification” plyne. Občas jej za mikrofonem vystřídá basák Ville Harju, jenž si zase rád zařve, nicméně nemá v této písni tolik prostoru jako melodičtější Kimmo. Jeho čas přichází s následující “Blue Mist”, která je sice řádně zhutnělá, ovšem hudební kořeny sdílí se svými zbylými kolegyněmi. Přestože nedosahuje kvalit písně předchozí, tak druhá polovina, kterou ovládlo dobové (myšleno, že zní, jako by vypadlo ze 40 let staré pásky) kytarové sólo, nemá chybu.

Závěrečná “Uphold the Light (Part I)” se na natáhla až na čtrnáct minut. Víte, já mám dlouhé kompozice strašně rád a tohle je jeden z těch případů, které dokazují proč. Na rozdíl od úvodní “The Forest Prevail” se tahle věc postupně vyvíjí, a přestože se několikrát změní základní hudební motiv, kterým není u Albinö Rhino nic jiného než kytarová linka, tak finální nálada celé skladby je zahrabaná v hloubi heavy/doom metalu. V rychlejších pasáží, které přijdou po desáté minutě, se trojice vzdáleně vydává do lovišť slavných kolegů Mastodon, k nimž je sice hudebně pojí láska ke stoner metalu a psychedelii, ovšem Albinö Rhino si libují mnohem víc v neveselé atmosféře, protože i kdybyste hledali skrz naskrz, tak ani závan přívětivé melodie byste na “Albinö Rhino” nenašli.

Nebýt podivného zvuku, který mi nesedl, a vyloženě natahované “The Forest Prevails”, tak by “Albinö Rhino” dopadlo ve výsledném hodnocení daleko lépe, ovšem ani tak nehodlám kapelu pohřbít jako podprůměrnou sebranku, která neumí a nikdy umět nebude. Až Albinö Rhino vybrousí některé nedokonalosti, které plynou ze skladatelské nezkušenosti, a oprostí se od přílišné snahy technicky napodobovat 40 let staré nahrávky, tak si myslím, že bychom se mohli dočkat něčeho hodně zajímavého. Do té doby se však musím spokojit s “Albinö Rhino” jakožto lehce nadprůměrnou žánrovou nahrávkou, která však trojici vyloženou ostudu neudělá. Na to je tam zase moc skvělých a zajímavých momentů, díky nimž jsem i ochotný jim částečně odpustit nějaké ty nedostatky, která nahrávku v mých očích sráží.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.