Země: Francie Žánr: shoegaze / blackgaze / post-rock Datum vydání: 17.1.2014 Label: Prophecy Productions Tracklist: 01. Wings 02. Opale 03. La nuit marce avec moi 04. Voix sereines 05. L’éveil des muses 06. Shelter 07. Away 08. Délivrance Hodnocení: Atreides – 6/10 H. – 4,5/10 Kaša – 5,5/10 Zajus – 7,5/10 Skvrn – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzské duo Alcest v našich končinách rozhodně není neznámé a již nějakou dobu se mu od domácího posluchačstva dostává podle mě zaslouženého uznání. Od některých jedinců i nepochopení – a mám dojem, že právě jejich počet s aktuální novinkou “Shelter” vzroste. Mozek projektu Neige jej už před nějakou dobou definoval poměrně jasně odklonem od black metalu z prvních nahrávek k post-metalovým/rockovým náladám, přičemž již s předchozím albem “Les voyages de l’âme” se našli tací, kterým díky odklonu od metalu nebylo příliš pochuti. A vzhledem k faktu, že “Shelter” je nahrávkou především post-rockovou a shoegazovou, je na místě se domnívat, že takových hlasů bude mnohem víc.

Ani já sám popravdě nevím, co přesně si mám myslet o vývoji, který Alcest prodělali. Na jedné straně mi hudebně velmi sedí, na té druhé mi aktuální album přijde takové… jak to jen popsat. Jemná post-rocková a shoegazová poloha, jež se občas zaběhne až k ambientu mi sama o sobě opravdu sedne. Po stránce hudební tak nemám albu příliš co vytknout, “Shelter” mě v tomto ohledu zkrátka baví. Mírná letargie a silná melancholie, která nemá potřebu kamkoliv spěchat a dává si na čas, vám postupně nastavuje všechny tři zmíněné tváře. Rockovější “La nuit marce avec moi”, velmi klidná “Away” nebo závěrečná “Délivrance”, jež mi svojí kombinací shoegazu a ambientu nejvíce připomíná tvorbu Hammock, jsou skladby, které mi v hlavě utkvěly asi nejvíce, ačkoliv materiál je sám o sobě velmi vyvážený. Metal již opravdu nenajdete ani omylem, přesto stále najdete typický rukopis Alcest, i charakteristický zvuk kytar z posledních alb. Na velmi dobré úrovni je i produkce, ačkoliv ve mně místy budí dojem až přílišné vyumělkovanosti a sterilnosti.

Za těchto okolností bych uvažoval o docela vysoké známce už jen díky povedené hudbě. Jenže v případně “Shelter” je tu něco, co mi dojem z alba chtě nechtě kazí. Zprvu mi to tak nepřišlo, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se ukázal jeho největší nedostatek: chybí mu duše, jakákoliv podstata, která by mě k němu táhla zpět a kterou by mohlo posluchači předat. I přes nemalou porci času, kterou jsem mu věnoval, jsem nic takového v “Shelter” nenašel a upřímně pochybuji, že kdy vůbec najdu, i když jej nechám odležet a po čase se k němu vrátím. Jestli ji najde někdo jiný, prosím. Namísto toho však ve mně deska vyvolává jiné pocity, jako je třeba rozporuplnost nebo nedůvěřivost, což jsou věci, které od dobrého alba prostě nečekám a popravdě jsem je ani v nejmenším nečekal od Alcest. Naopak, oba vypuštěné singly “Opale” i “Délivrance” (v podstatě první a poslední píseň alba) se mi samy o sobě líbily. Neige to se vší tou něžností, melancholií a jemností zkrátka přehnal takovým způsobem, až se vlastně Alcest v mých očích docela odcizil. Sice v hudbě se stále dá postřehnout jasný Neigeho rukopis, ale to je taky všechno, co “Shelter” spojuje s předchozí tvorbou kapely. Nemůžu říct, že mě album vyloženě nudí, ale z té vší melancholie, stoickosti a pokusu o jakési vyjádření krásy pokaždé cítím především samoúčelnost a ztrátu soudnosti. Jako kdyby se Neige snažil za každou cenu nahrát co nejjemnější a nejzasněnější desku – proti čemuž bych v zásadě nic neměl, kdybych mu byl schopen uvěřit, že jde vážně to, co chce autor vyjádřit, a nikoliv o prázdnou pózu, která jakkoliv dobrou hudební stránku alba zabíjí. Pokud je mi tedy z něčeho opravdu smutno, rozhodně to není nálada, kterou by mi album předávalo, jako spíš rozmrzelost z toho, jak moc vyčpěle na mě působí.

A k tomu popravdě už ani nemám, co bych dodal. Ačkoliv je tedy po formální stránce vše tak, jak má být, “Shelter” je pro mě prázdnou slupkou. Pěkně zahranou, ale to je tak všechno. “Shelter” je tak trochu jako pěkná slečna, která se sice dokáže mile usmívat a příjemně mrkat modrýma očima. Když otevře pusu ve snaze pronést větu, zjistíte, že sice hovoří francouzštinou, která zní naprosto božsky, a na první pohled hovoří o věcech, jako je umění, krása nebo ona Kunderovská nesnesitelná lehkost bytí, jakmile jí však pohlédnete do těch blankytně modrých, nevinných očí, tak zjistíte, že je ve skutečnosti prázdná a dutá jako krabice od banánů a nemá vám co říci, sebelépe její slova zní. A vy jí stejně dáte šest z deseti, že když nic jiného, dá se na ni alespoň dívat.

Další názory:

Popravdě řečeno, Alcest mi vždycky přišli jako hodně a naprosto zbytečně přeceňovaná skupina. Na prvních dvou počinech “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune” jsem si ještě myslel, že je to jednoduše tím, že se mi nepovedlo se do té hudby náležitě ponořit a naladit se na správnou notu, ačkoliv formálně by to neměl být problém, ale s každou následující deskou jsem čím dál tím více přesvědčen o tom, že to není záležitost správného naladění, ale že navzdory všeobecnému nadšení z téhle kapely jsou Alcest pod tou slupkou rádoby zasněné atmosféry prostě a jednoduše nudní. Už na “Les voyages de l’âme” jsem přišel na to, že je to na můj vkus přespříliš rozvláčné, nijaké… takové moc přiteplené. A “Shelter” to jednak definitivně stvrzuje, jednak ten faktor nudy a přiteplenosti posouvá ještě o kus dál. Upřímně je mi naprosto volné, že už to nemá vůbec nic společného s metalem (jestli náš skromný plátek čtete delší dobu, jistě jste si všimli, že zrovna já muziku mimo metalové vody vážně dokážu ocenit), problém vidím v tom, že je to prostě neskutečná zívačka. Jedinými světlejšími momenty “Shelter” jsou “La nuit marche avec moi” a “Voix sereines”, které sice pořád nejsou něčím, co bych chtěl poslouchat, ale na rozdíl od zbylého bezpohlavního balastu mají s přivřenýma očima nějakou kvalitu. Na druhou stranu je tu ale i příšernost jako “Opale”, která je pro mě něčím naprosto, ale naprosto neposlouchatelným. Možná někomu 4,5/10 přijde jako přehnaná známka, ale já si nemůžu pomoct, tohle jde absolutně mimo mě… a vzhledem k tomu, že se fakt nechci skrývat za pokrytecké větičky jako “sice se mi to nelíbí, ale objektivní kvalita tam je”, abych mohl udělat hodnocení, které nikoho nepobouří, tak je tahle cifra z mého pohledu naprosto adekvátní tomu, jak na mě hudba na “Shelter” působí…
H.

Tak se mi zdá, že francouzští snílci Alcest se s každým dalším albem noří do větších hlubin hudební nezáživnosti. Ne, že by se jednalo o mou srdcovku, od níž znám zpaměti každý tón její tvorby, nicméně mám rád debut, občas si pustím “Écailles de lune”, předposlední “Les voyages de l’âme” sice už nemělo takový glanc, ovšem vyloženě proti srsti mi nebylo, ale novinka “Shelter” je na ploše pětačtyřiceti minut přehlídkou několikrát převařeného sáčku čaje, jen s tím rozdílem, že jej dostanete luxusně naservírovaný. Alcest na “Shelter” nechybí typická zasněná atmosféra, skladby samy o sobě nejsou v některých případech vyloženě špatné (“Voix sereines” mě naopak baví hodně), ale jako celek mě to prostě nudí. Nemůžu si pomoct, ale nebýt mému uchu příjemného vokálu hlavního mozku Neigeho a zvonivé kytary, která se velmi hezky poslouchá, tak bych si album stěží pustil víckrát. Kombinace post-rocku a shoegaze je sice velmi svébytný hudební mix, na který musí mít posluchač svým způsobem tu správnou náladu, ale nevěřím, že by mě “Shelter” nebavilo jen proto, že nejsem v tom správném rozpoložení. Bohužel jsou skladby až příliš rozvláčné, tak nějak si plynou, aniž by dokázaly udržet pozornost, takže jako kulisa k jiné práci se mi noví Alcest docela osvědčili, ovšem abych si poslech vychutnával a něco z něj měl? Sorry, pánové, tentokrát ne.
Kaša

Do “Shelter” jsem vkládal poměrně velké naděje, ale tak nějak tuším, že to asi muselo přijít. Neige své Alcest neustálým zjemňováním dovedl až kamsi na hranici plytké nudy, která poslouží leda příjemné uspávadlo. Jenže, je to tak úplně pravda? I kdyby totiž byly nádherné (a to slovo opravdu nepoužívám ani trochu nadneseně) melodie jedinou silnou stránkou čtvrtého počinu Alcest, stále by mohlo jít o zatraceně dobrou hudbu. A já jsem přesvědčen že se tak, byť v menším měřítku, opravdu stalo. Stačí náhodně pustit kteroukoliv skladbu, přetočit na libovolný moment a s naprostou jistotou narazíte na příjemnou kytarovou linku, uhrančivou atmosféru nebo uklidňující zpěv, který vás okamžitě vtáhne do dění a donutí vás poslouchat dál. A pokud nechcete dělat koniny a album si pustíte od začátku, neodejdete znuděni po dvou třech písních – alespoň já tak nikdy neučinil. Troufnu si říct, že až na klipovou “Opale” na albu není jediné slabší písně, několik jich naopak vystupuje, kupříkladu dojemná “Voix sereines”, anglicky zpívaná “Away” a závěrečná “Délivrance”. “Shelter” je tak velice příjemné album, které mi vždy zvedne náladu a které v konkurenci starších desek kapely o mnohé nezaostává. Vypuštění posledních pozůstatků black metalu se z něj stala relaxační hudba, což o jejích kvalitách ovšem nic neříká.
Zajus

Pakliže byla minulá deska Alcest, “Les voyages de l’âme”, přinejmenším kontroverzně přijatá, o “Shelter” to bude platit dvojnásob. Už nyní, nedlouho po vydání desky jsem si jist, že dojde k rozdělení fanoušků Alcest na ty, kteří tomuto duu sežerou vše i s navijákem, tedy včetně “Shelter”, a na ty, jimž se líbily především dvě, maximálně tři první desky. Tam bych se zařadil i já. A pak jsou ještě ti, kteří berou Alcest jako přeceňovanou záležitost nebo projekt, jenž dokonce kazí black metalu čest, ale ti už se vlastně nedají nazvat fanoušky, že? Nicméně o black metalu nemůže být v případě nové desky ani řeč. Když Neige před vydáním “Shelter” avizoval, že na ní nenajdeme snad ani jediný metalový prvek, musím mu dát za pravdu a cením si toho, protože ve většině případů je to jen hudbou nepodložené chvástání. První věc, která mi na desce není úplně příjemná, je, že je “Shelter” neustále pozitivní. Na minulých nahrávkách to sice nebylo dvakrát jiné, desky to byly taky hodně zasněné, ale vždy včas a na správném místě zakročily black metalové kytary nebo skřehotavý vokál, čehož se mi na “Shelter” nedostává. Na druhou stranu je tohle společně s nepříliš propracovanou kompoziční složkou jediná věc, která mi na desce vadí, ale to už bývá na albech nasměrovaných na emoce běžné. Deska solidně plyne a především jako oddychovka poslouží velmi dobře. I když nepopírám názory, že novinka může vyznít poněkud čtyřprocentně, nevidím důvod udělit nízké hodnocení, když těch několik hodin ve společnosti “Shelter” bylo koneckonců příjemných.
Skvrn