Alehammer - Barmageddon

Alehammer – Barmageddon

Alehammer - Barmageddon
Země: USA
Žánr: crust
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Last Orders
02. Fermented Death
03. ABV 666
04. Floormonger
05. Cunts to a Man
06. Nemesis

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Co lze hledat po záhadným názvem Alehammer a pod vtipně pojmenovaným dlouhohrajícím debutem “Barmageddon”? Rozhodně ne partu slušňáků. Máme tady co do činění s partou solidních alkoholiků, jejichž základna je sice situována do Chicaga, tři čtvrtiny sestavy však tvoří Angličané. Těm posluchačům, kteří jsou zběhlí v britské HC/crust a death metalové scéně, nebude cizí rytmická sekce death/grindcorových Prophecy of Doom či kytarista Scoot, jenž pro změnu obsluhoval basu u slovutných Doom. Za zmínku stojí, že tento Scoot také hraje basu u Vallenfyre, což je projekt, shromažďující přední hráče na britské doomové scéně. Trojici pak doplňuje vokalista Karl Patton, což je jediný rodilý Američan v sestavě. Celá sestava má tedy za sebou nějaké ty zkušenosti, nicméně se pánové v roce 2006 rozhodli svou divokost spojit v jedné bandě, a řádně tuto pečeni podlévat pivem.

První EP “Mine’s a Pint of Crust” z roku 2007 dalo jasně na srozuměnou, o co tady půjde. Špinavý crust spojený s death/thrash metalem v nekompromisním tempu s texty opěvujícími chlast a negativismus současné společnosti. V roce 2009 pak přišlo splitko se švédskými Tytan. Po čtyřech dlouhých letech pak přichází první “dlouhohrající” album. Uvozovky tam jsou záměrně, tahle fošnička totiž zabírá časovou plochu slabých dvaceti minut. Ale je fakt, že je to doba úměrně dostačující přímočarému námrdu, který čtveřice přichystala. Rozmlátí posluchače na kousky a není čas se nudit.

V rámci žánru nečekám ani nějaké pokusy o nejoriginálnější album pod sluncem. Hlavní je tu agrese a a energie. Poznat je to i na stopáži jednotlivých skladeb, většina přesahuje sotva tříminutovou hranici. Co víc, většina se drží velmi rychlého a agresivního tempa. Jediné zvolnění nabízí bezmála šestiminutovka “Floormonger”, která se však taky v půlce zvrhne v další thrash/crustový náhul. Jinak je vše jasně definované už od první “Last Orders”. Rychlé a úderné vály s všeříkajícími názvy, riffy a sdělením. Žádná velká věda. Co vlastně dost zaujme, je agresivní, do deathu hozený vokál Karla Pattona. Hlavní je zatím nehledat žádné velké umění, ale především radost z hudby, zábavy a pořádného kotle.

Vypalovačky mají odpich a jednoduše si mě omotaly kolem prstu, od jejich prvních vteřin mám nutkání dupat si do rytmu a pohazovat hlavou. Po náročném dnu mezi lidmi takové odreagování přijde vhod. Ve chvíli, kdy se album rozjede, je úplně jedno, jak moc nepůvodní je hudba linoucí se z drážek. Tudíž pokud si občas neužíváte řádnou dávku hudebního primitivismu, nemá ani cenu, abyste s tímto CD ztráceli čas. Prostě sem tam uvolňující poslech, žádné velké cavyky. Přestože to pro mě není a nebude deska roku, do svižného tempa po městě se hodí náležitě.

O tomhle se toho nedá ani moc psát, to by se mělo poslouchat a prožívat. Není třeba sáhodlouhých rozborů o tom, jestli jsou kompozičně dostatečně vyzrálí, tahle parta si to tam prostě namlátí podle svého. Tak to přece za dávných dob kapely podobného ražení dělaly a vzhledem k pokročilejšímu věku všech zúčastněných se nedivím, že nemají potřebu učit se novým kouskům či se snažit o něco progresivního. Není člověk totiž živ jen ze samých objevných progresivních kapel bořících hranice. Je fajn občas poslechnout i kapelu, která se drží tradic a udržuje v chodu a povědomí nejstarší podoby extrémní muziky. Alehammer jsou naprostou peckou pro příznivce chlastu, špinavé muziky a zabijáckého tempa. Uměl bych si představit kotel při odpoledním programu na tuzemském Obscene Extreme Festu, na kterém se už před několika lety předvedli. Opakovaná návštěva by určitě nebyla na škodu. Jo, a taky častější vydávání desek by kapele určitě prospělo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.