Země: USA Žánr: grunge / heavy metal Datum vydání: 28.5.2013 Label: Capitol Records Tracklist: 01. Hollow 02. Pretty Done 03. Stone 04. Voices 05. The Devil Put Dinosaurs Here 06. Lab Monkey 07. Low Ceiling 08. Breath on a Window 09. Scalpel 10. Phantom Limb 11. Hung on a Hook 12. Choke Hodnocení: Kaša – 8/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Stejně pomalu jako na dinosauří novince plyne úvodní pecka “Hollow” bychom mohli začít mluvit o Alice in Chains jako o melancholické stálici a jistotě, která v současné fazóně jen tak nezklame. Jako se v devadesátých letech řadili k předním představitelům zachmuřelého grunge, tak bychom o nich mohli v aktuální dekádě mluvit jako o nositelích svého vlastního odkazu, který ovšem Jerry Cantrell posunul do zemitější a dobově zajímavější polohy, se kterou Alenka v řetězech zazářila před třemi lety svým návratovým albem “Black Gives Way to Blue”, na němž v čele s novým zpěvákem Williamem DuVallem ukázala, že není všem dnům konec a že i kapela, která se musela vzpamatovat z vlastní klinické smrti způsobené úmrtím původního frontmana Laynea Staleyho, je v plné síle a při chuti.

“The Devil Put Dinosaurs Here” vznikalo opět pod taktovkou producenta Nicka Raskulinecze a opět se jedná o velice solidní práci, přestože od minula ubylo takový těch opravdu nadupaných momentů, jako byla parádní hitovka “Check My Brain” nebo zatěžkaná “A Looking in View”, o nichž můžu s klidným srdcem hovořit jako o top momentech v rámci celé kariéry Alice in Chains, nejen v rámci minulé řadovky. Možná jsem jedním z mála, ale aktuální podoba Cantrellovy bandy je mi bližší a vlastně i hudebně zajímavější než grungeové klasiky, se kterými se vytasili v letech devadesátých. Ne, že bych tyto desky považoval za nějaký póvl, ale beru je jako alba poplatná své době, která mi, až na pár momentů, v součastné době nic moc neříkají a k nimž ani nemám potřebu se vracet, což vlastně platí na celou tuto scénu s výjimkou Nirvany.

Jako pověstné první dvě vlaštovky byly vypuštěny do světa singlové “Hollow” a “Stone”. K oběma vznikl videoklip a nabízela by se tak asociace k singlové “Check My Brain”, ovšem do ní jim chybí vzletný refrén a nenásilně úderný a jednoduchý riff. Takhle přímočaré a přitom promyšlené písně se nedaří každý den, čímž ale netvrdím, že jsou to skladby špatné. Obě svým způsobem typicky reprezentují “The Devil Put Dinousaurs Here”, a to i přestože jsou obě jiné. “Hollow” zastupuje pomalé, na první poslech nenápadné skladby, které však překvapí skvělou zpěvnou vokální linkou, jejímž gró je poznávací znamení kapely, a sice harmonizace vokálů DuValla a Cantrella. Samozřejmě musím zmínit nápaditou kytaru, jejímiž linkami se zejména v druhé polovině skladby nešetří. “Stone” je oproti ní jednodušší, přímočařejší, ale hlavně zemitější skladbou, která neochvějně stojí na typicky valivém sabbathovském riffu. A ta basa v úvodu… no paráda. Opět se připravte na melodický zpěv Jerryho Cantrella, jenž si pro sebe v některých skladbách uzobává čím dál víc prostoru, což není výtka proti němu samotnému, ale DuVallova barva hlasu je mi příjemnější. Až si budu chtít poslechnout Cantrella v plné síle, tak si pustím sólovku “Degradation Trip”. Toto je samozřejmě pouze můj pocit a na druhou stranu chápu, že zdvojenost vokálů byla vždy poznávacím znamením téhle party, navíc, ne každé kapele se poštěstí mít v sestavě dva takové hlasy, tak proč toho ostatně nevyužít, takže už radši mlčím.

Prvním klasickým hitem na dinosaurovi by mohla být “Voices”, která je provzdušněná akustickou kytarou a celá je cítit takovým tím klasickým rádiovým odérem, který poznáte už na míle daleko díky přehledně oddělenému prostoru pro sloky a refrény, které se pravidelně prostřídají. V podobném duchu se kapela vrátí ještě v “Scalpel” a “Choke”, které taky nejsou špatné a příjemně čistí jinak plíživou atmosféru celého alba. Nic proti nim, ale psychedelickým popraškem ozdobená “The Devil Put Dinousaurs Here” mě baví mnohem víc. Nejenže je oproti všem dosavadním skladbám detailněji rozpracovaná a rozmáchlejší, ale poprvé mám pocit, že píseň z novinky někam plyne a spěje ke svému vyvrcholení, což mi zejména u úvodních dvou kusů chybí. Ale to jsem si říkal už u “Black Gives Way to Blue” akorát, že tam to bylo nějak líp zamaskováno a došlo mi to až s odstupem času.

O skladatelskou stránku se klasicky postaral v drtivě většině případů hlavní mozek Jerry Cantrell osobně a bez pomoci svých kumpánů, za což mu posílám své uznání, že i po tolika letech evidentně netrpí syndromem vyhoření a nerecykluje sám sebe, ale možná by příště mohl k sobě víc pustit Williama DuValla, který se skladatelsky spolupodílel na nejdelším článku aktuálního řetězu, čili “Phantom Limb”, což je bez přehánění jedna z nejlepších skladeb, která se bez problémů dotáhne i na mnou vyzdvihovanou “A Looking in View” z desky předešlé. Má v sobě hodně nervní atmosféry ze starších desek, ale přitom stále hodně čerpá z heavy metalové historie. Úvodní kytarový riff nemá chybu a Cantrellovi jsem ho sežral i s navijákem, DuVallovo kytarové sólo jakbysmet. Vokály si zde spravedlivě rozdělila již mnohokrát vzpomínaná ústřední dvojice a záda jim jistí (i mnou) opomíjení Mike Inez a Sean Kinney, kteří jsou tak nenápadní a celku prospěšní, že se to jen tak nevidí. Pokud se některý z nich nedostane víc do popředí jako Inez v úvodu “Stone”, tak za vokálními harmoniemi a riffy je lze velice lehce přeslechnout, což je škoda, protože oba jsou to hudebníci světové extratřídy.

Možná by se slušelo výsledné podobě desky trošku skrouhnout stopáž, která se tentokrát natáhla až na vražedných sedmdesát minut, jež papírově vypadají opravdu nechutně, ale musím říct, že když jsem nad tím i po mnoha posleších přemýšlel, tak mě stejně nenapadaly skladby, které jsou nadbytečné a díky jejichž eliminaci by se “The Devil Put Dinosaurs Here” dostalo pod slušných padesát, pětapadesát minut. Navíc, neměl jsem žádné problémy album otočit na jeden zátah i dvakrát po sobě, takže přestože ano, je dlouhé, ale i tak se příjemně poslouchá. Minimalistický a přesto propracovaný sound na tom má taky svůj podíl. Alice in Chains mají stále co říct, o tom není pochyb. I když se nejedná o tak rezolutní prohlášení, jako bylo “Black Gives Way to Blue”, ke kterému novince přeci jen chybí takový ten glanc a šmrnc, tak se určitě nebojte, že by šlo o slabý výkřik do tmy, na to jsou Alice in Chains příliš velcí profíci, aby něco takového dopustili.

Další názory:

To mě novinka baví o něco víc než “Black Gives Way to Blue”, které mě zas tolik nevzalo. Sice souhlasím s kolegou v tom, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje vyložené pecky, které by na první poslech čněly vysoko nad zbytek, a také souhlasím s tím, že se minule jednalo o “Check My Brain” a především “A Looking in View”, nicméně jako celek mě nejnovější album Alice in Chains oslovuje o poznání více. Hlavní roli v tom asi bude hrát fakt, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje žádné songy, u nichž bych si říkal, že by bylo lepší je vypustit, snad možná jen bez “Hung on a Hook” bych se obešel, ale jinak tam má všechno svoje pevné místo. I z tohoto důvodu se jen těžko volí nějaký vrchol, protože jej snad při každém poslechu vidím v jiné skladbě, ale obecně mě strašně baví titulní opus “The Devil Put Dinosaurs Here”, který – jak podotkl již kolega – má lehký psychedelický nádech, což Alice in Chains náramně sluší. Svěžím dojmem působí i “Breath on a Window”, především trochu svižnější začátku, stejně tak se mi velice líbí “Phantom Limb”. Možná ale ten úplně největší vrchol přichází až v samotném závěru v podobě úžasné “Choke”, která snad nemá chybu. Jednoduše parádní deska.
H.