Země: Brazílie Žánr: melodic power metal Datum vydání: 25.11.2013 Label: Scarlet Records Tracklist: 01. In My Sleep 02. Beware the Stroke 03. The Hostage 04. Warm Wind 05. Raise the Sun 06. Cannibals in Suits 07. Wings of Revolution 08. Believer 09. I Do 10. You Gotta Stand 11. Treasure of the Gods 12. Farewell Hodnocení: Ježura – 5,5/10 H. – 4,5/10 Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Scarlet Records

Jižní Amerika je zemí metalu zaslíbenou a žánrové kapely zde vznikají stejnou měrou, s jakou Jihoameričané konzumují produkci ze zbylých částí planety. To se pochopitelně týká i největšího jihoamerického státu Brazílie, odkud pochází už docela solidní řádka zavedených spolků a ještě mnohem početnější množina těch, které jsou zavedené méně nebo vůbec. Kdybych měl na některou z těchto hromádek umístit Almah (neplést prosím s Kalmah, to je něco krapet jiného), budu váhat mezi posledními dvěma. Přesto se ale jméno Almah sem tam éterem mihne a muzikanti, kteří se v kapele realizují, nejsou žádní amatéři. Minimálně dva zanechali své stopy v žánrově vesměs spřízněné leč podstatně profláklejší formaci Angra, takže asi není nic divného, když bude člověk neznalý předchozí tvorby Almah od novinky “Unfold” čekat alespoň poslouchatelnou muziku.

A že tu ještě nezaznělo, co ti Almah vlastně hrají? Je to prosím melodický power metal, což je žánr, který v jejich domovině dost frčí. Jenže není až tak složité přijít na to, že tahle popularita je poněkud dvojsečná zbraň, protože když je někde něco populární, vedle kvalitních produktů zákonitě vzniká i záplava odpadu, který ale stejně někdo koupí, a začarovaný kruh je na světě. Jak už jsem psal v úvodu, zrovna v případě Almah by šlo předem odhadovat, že to žádný velký klystýr nebude, jenže ono to nakonec není tak jednoznačné… Ano, Edu Falaschi (tedy onen odpadlík od Angra a zároveň člověk, který Almah založil a na určitou dobu kapele propůjčil i svoje jméno) je rozhodně zdatný kytarista a se svými kolegy dal dohromady desku, kterou si asi s dílem neschopných amatérů splete jen málokdo, jenže ona to stejně není vůbec žádná sláva a naopak to občas zavání pěkným průserem.

Začněme ale tím pozitivním. “Unfold” rozhodně nabízí nějaké ty chytlavé motivy, na které když dojde, příznivec jemnějších metalových žánrů může být naprosto spokojen a ti ostatní si asi taky neublinknou. Zároveň je znát, že pan Falaschi – jak zde již padlo – na kytaru opravdu umí, a desku tak obohatil řadou technicky vyspělých riffů a sólíček, které však ve výsledku nejsou moc platné. Jsou to totiž pouhé jednotliviny, které na ploše celého alba vyznívají do ztracena, a to zejména proto, že i tyto slušné momenty nejsou zdaleka tak dobré, aby se dalo stavět jen na nich a aby se kvůli nim vyplatilo poslouchat album, jehož zbytek tvoří z větší části naprosto nudná žánrová vata bez náznaku vlastního ksichtu a z menší části pak vyloženě dementní materiál (řeč je o skladbách “In My Sleep” a “The Hostage”), u kterého si člověk říká, jestli to jako dotyční myslí vážně. Je sice pravda, že až taková tragédie to je jen ve dvou případech, ale když ani ten zbytek nenabízí skoro nic, do čeho by stálo za to investovat čas nebo nedej bože peníze, posluchačská atraktivita “Unfold” se najednou začíná povážlivě blížit bodu mrazu. Není divu, když je prakticky celá deska až na těch pár obstojných momentů přehlídkou nulové invence, jednotvárného výrazu a kompoziční bezzubosti par excellence.

Dalším zatraceně ostrým hřebíčkem do rakve “Unfold” je jeho délka. Vážně nechápu, co se honilo hlavou muzikantům, když vybírali finální tracklist, producentovi, když kapelu nezkonfrontoval s realitou, a labelu, když tohle pustil do světa, protože nechat narůst materiál, jaký je k nalezení na “Unfold”, do obludných dvaašedesáti minut, jak se stalo zde, to je prostě ukázkový nedostatek soudnosti. Stejně tak nechápu, koho napadlo dát na samý rozjezd alba ty nejdebilnější skladby, které na něm jsou k nalezení. Odolat nutkání desku vypnout v půlce první písničky byla totiž vážně fuška. A přitom by stačilo vyhodit onu útrpnou dvojici, nesmyslný devíti a půl minutový rádoby opus “Treasure of the Gods” a ještě nezbytné uchcané balady, a rázem bychom byli na necelých čtyřiceti minutách materiálu, který sice není nijak oslnivý, ale na hodnocení začínající šestkou by mohl pomýšlet docela směle. Ačkoli jsem totiž na “Unfold” naházel hodně špíny, musím nechat, že počínaje druhou třetinou to album nějak poslouchat jde, i když je to furt na jedno brdo.

“Unfold” je na tom zkrátka stejně jako jeho přebal – prostě klasický přeprodukovaný power metalový výrobek, který vzato kolem a kolem nemá v podstatě co nabídnout, a fakt, že je na něm přeci jen trochu znát, odkud pochází, mu pomáhá jen nepatrně. Sice netvrdím, že se to (pochopitelně až na ty dvě výjimky) nedá poslouchat, ale zároveň mě nenapadá jediný důvod, proč by to někdo poslouchat měl – snad až na metalového nováčka, který nikdy předtím nic podobného neslyšel. Pro všechny ostatní je to vážně jen ztráta času.

Další názory:

“Unfold” je dalším zástupcem z takřka nekonečného zástupu ničím výrazných a průměrných power metalových alb, jakých všude vycházejí desítky, což je pro mě docela záhada, protože nevím, proč to někdo pořád vydává a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá (a jakože asi poslouchá, jinak by to pořád nevycházelo). Almah na své novince nabízejí materiál, který je z mého pohledu dost nudný a nezáživný. Formálně je všechno oukej (myšleno zvukem, hráčskými výkony a tak), ale to je asi tak všechno. Nějak jsem během všech svých rituálních seancí ve společnosti “Unfold” nedokázal pochytit jakýkoliv vyloženě dobrý nápad, ve skutečnosti každý motiv, s nímž Almah přijdou, zapomenu hned potom, co skončí… a stejně se to má s celou s desku. Jakmile “Unfold” dohraje, tak minutu po doznění posledního tónu nejsem s to si vybavit cokoliv z toho, co jsem během právě uplynulých 63 minut slyšel. Nicméně je zase nutné uznat, že v rámci tohoto nijakého power metalu jsou Almah ještě ti relativně poslouchatelnější, jejich muzika je jen takový slabý čajíček, ale pajšl se vám z toho nezvedne. Například v porovnání s totálně jalovými Lunar Explosion, o jejichž stejnojmenném debutu jsme se tu bavili nedávno, jsou Almah instrumentální i skladatelští virtuosové, ale to je bohužel pochvala tím stylem, že je lepší šlápnout jen do jednoho hovna než do deseti. Lepší to sice bezesporu je, ale hovno na botě bude tak jako tak. “Unfold” je z mého pohledu čistokrevný průměr, který si vyšší známku než slabší 5/10 nezaslouží ani omylem…
H.