Amaranthe - The Nexus

Amaranthe – The Nexus

Amaranthe - The Nexus
Země: Švédsko
Žánr: metal / pop / electro
Datum vydání: 13.3.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Afterlife
02. Invincible
03. The Nexus
04. Theory of Everything
05. Stardust
06. Burn with Me
07. Mechanical Illusion
08. Razorblade
09. Future on Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity

Hodnocení:
Zajus – 2/10
H. – 2,5/10
Skvrn – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 2,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“‘Kruci!’, zvolal ředitel hudebního vydavatelství při pohledu na barevné grafy, které mu jeho podřízení prezentovali v Powerpointové prezentaci. Probodával promítací plátno ostrým pohledem, ovšem grafy jako by ho vyzývavě ignorovaly a zůstávaly stále stejné. Nepotřeboval velkého vzdělání, aby pochopil jejich sdělení: prodeje klesají. Hudba netáhne, a když, tak ne ta placená. Jenže dnes už propad nemůže vysvětlovat pirátstvím, ne podesáté v řadě. Zdrcený ředitel tak požádal kolegy, aby mu prezentovali své návrhy na řešení propadů. Jeden po druhém přicházeli vedoucí divizí se svými nápady a všichni odešli s nepořízenou. Pop – přesycený trh. Rock – v ústupu. Hip Hop – těžko zpeněžitelný. Z krize jednoduše nebylo cesty. Tu se v řiditelově hlavě zrodila myšlenka zcela geniální: metal! Metal roste, táhne nové lidi, má outsiderskou image. Jednoduše vše, co je potřeba k nalákání posluchačů. Přitom recept byl tak jednoduchý. Kytara je základ, tu přeci nelze vynechat. Metalovou kapelu bez kytary, to by nikdo nesežral. Basa taktéž, i když slyšet být nemusí. Bicí téměř strojové, nechceme přeci žádné avantgardní vylomeniny. Zpěvák s čistým vokálem – k nalákání dam. Zpěvačka s bujným poprsím – k nalákání pánů. Pro jistotu ještě jeden zpěvák, tentokrát křikloun se zcela standardním chrapotem – to aby to neznělo moc měkce. A diskotéka… hromada diskotéky…”

Příběh je to samozřejmě fiktivní, ovšem kdyby takto Amaranthe vznikli, vůbec bych se nedivil. Tvorba Amaranthe totiž není typický průser způsobený neschopností zúčastněných hudebníků, Amaranthe jen nejsou autentičtí. Nejsou kapelou, jsou produktem. Nerad bych, aby předchozí věty zanechaly dojem, že jsem jakkoliv zaměřený proti popové hudbě, tu si naopak v poslední době dokáži velmi užívat. Problém je, že stejně jako je dobrý a špatný melodický death metal, je i dobrý a špatný pop. Amaranthe bych bez zaváhání zařadil do kategorie špatné hudby v obou zmíněných žánrech.

Když před dvěma lety vyšel eponymní debut kapely, byl jsem jedním z obhájců jeho poněkud mdlých kvalit. Chytlavá (což je slovíčko, které zde uslyšíte ještě mnohokrát) kombinace rádiového popu, power metalu a melodického death metalu poměrně dobře fungovala a já doufal, že by s větší invencí a s odstraněním stokrát omletých klišé mohlo další album kapely představovat bezvadné propojení metalu, který je stále spíše undergroundovým žánrem, s komerčně přístupnější hudbou. Amaranthe si však vzali téměř to nejhorší z obou břehů.

Úvodní “Afterlife” patří mezi lepší skladby. Prvních několik sekund nápadně připomíná kupříkladu Children of Bodom, nebýt “diskotékových” kláves. Growl Andyho Solveströma střídá dvojhlas Jake E Berga a Elize Ryd a vše tak nějak hezky odsýpá až do zlomu na počátku třetí minuty, který nenápadně sahá do rejstříků dnes tak módního dubstepu. Do konce písně kapela stihne ještě zopakovat refrén a i na slušné sólo se dostane. To zní vlastně dobře, že? Tak kde je tedy problém? Problém je vně skladby samotné. Problémem jsou všechny ostatní písně, protože jsou vlastně úplně stejné. Jedna je více elektronická, zatímco jiná hraje na tvrdší notu. V jedné dominuje dokola opakovaný refrén, další klade priority na sloku mezi refrény. To je veškerá variace, ke které na albu dojde. Je jedno jestli si album pustíte od začátku, jestli od konce, nebo zda si zapnete náhodně přeskakování písní (které jinak dovede kdejaké lepší album snadno zničit), “The Nexus” bude znít stále stejně.

Na celé desce nalezneme jen dvě skladby, které vystupují z řady. První je “balada” “Burn with Me”. Sám nevím, co bych k ní řekl. Na jednu stranu by sama o sobě působila jako nudná a nezajímavá, ale svým pomalejším tempem a atypickou (pro kapelu) strukturou ční v polovině nahrávky jako příjemný ostrůvek záchrany, který poskytuje oddech od vlezlé elektroniky a zasekávaných riffů, jež znějí všechny naprosto stejně. Druhou v kontextu alba netradiční písní je “Electroheart”. Ta vyniká jak svým textem (“Restart Electroheart, Deja vu I fall apart, Five minutes falling back renewed”… WTF?), tak zcela neskrývanou taneční náladou. Pokud by z ní někdo odstranil kytary a bicí nahradil automatem, vlastně by to vůbec nebylo poznat. Je to jeden z mála momentů, kdy na mě hudba Amaranthe působí opravdu upřímně, tedy jako laciná zábava jako z diskotéky.

Když se podíváte na seznam členů kapely, najdete jména z relativně zajímavých a známých metalových kapel. Ze všech hudebníků nejvíce referencí nese bubeník Morten Løwe Sørensen. Zatímco jeho hra na pět let staré desce “In the Wake of Collisions” kapely The Arcane Order (kteří kvůli němu mimochodem již roky odkládají vydání nového alba, děkuji mnohokrát) byla úžasná, na “The Nexus” je, jak jsem zmínil v úvodu, nudná, předvídatelná a ještě jednou nudná. Problém není v hudebnících, problém je v úmyslu. Obvykle zde na Sicmaggotu recenzujeme alba stvořená fanoušky pro fanoušky, alba stvořená z lásky k hudbě. Amaranthe tvoří hudbu pro bezhlavou masu lidí, kterou marketér vybral jakožto snadno vytěžitelnou cílovou skupinu. Pochybuji že ke své hudbě má nějaký vztah i kapela samotná. V případně debutu jsem tento přístup toleroval a kapelu obhajoval, ovšem dnes již něco podobného opakovat nebudu. Dva body z deseti a ani sám nevím za co… to asi Elize Ryd a její dlouhé nohy.


Další názory:

Upřímně ani pořádně nevím, co na to napsat… a jestli si “The Nexus” vůbec zaslouží, abych o něm něco psal. Tohle album je opravdu dost špatné, nicméně z mého pohledu není tím důvodem fakt, že jde vlastně o úplně normální sladký pop, do něhož se občas čistě náhodou ozve kytara. Což o to, já mám pop rád, opravdu by mi to nevadilo; co mi vadí, je obrovská nuda, předvídatelnost, nezáživnost, celé album se tváří jako něco extra, ale ve skutečnosti je to jen prázdná slupka, takové pozlátko, pod nímž je jen tupá generická produkce a kvalita na bodu mrazu. Po celé délce nenarazíte na nic jen trochu zajímavého, a když Amaranthe nějaký ne úplně zlý nápad omylem dostanou, tak s ním neumí pracovat a za dvě vteřiny ho zase spolehlivě zazdí. Tahle kapela byla vyčpělá už na svém debutu, což je sice s podivem, ale i “The Nexus” to beze zbytku dokazuje. Ani pěkná zpěvačka to nezachrání… sorry, ale je tohle album je blbost…
H.

Na trhu je nepřeberné množství kapel a vybrat si jen pár z nich je hrozně těžké. Naproti tomu je cesta ke slávě otevřená víc než kdy jindy – hodit video na YouTube a jen čekat, zda byl přesně zasažen terč v podobě vkusu konzumenta je nejpřímější cestou ke zviditelnění. Tímto způsobem na trh pronikli i trance metaloví Amaranthe, kteří se mohou pochlubit milióny uživatelů, jež si poslechly jejich singly. Musím uznale pokývnout hlavou, že debut, kombinující prvky taneční hudby a metalu, zkrátka něco nového přinesl a Švédové, těžící z vizáže ústřední postavy uskupení, vokalistky Elize, měli pevný základ pro vstup do branže. Pokud bylo první album ještě v únosné míře originální (problém Amaranthe není v tom, že kopírují někoho jiného, oni víceméně vykrádají “jen” sami sebe), tak se jeho následovník nachází ještě o několik levelů níže. I když je kapela vybavena třemi jakžtakž průměrnými zpěváky, nějakou vokální varibialitu prostě nečekejte. Zpěvačce Elize Ryd se vlastně divím, proč si nevybrala kariéru popové pěvkyně či dobře placené modelky. Další hlasy obstarává čistý zpěv Jakea E Berga a strojový growl Andyho Solveströma, který spolu se skromným počtem nevalných kytarových sól vlastně zajišťuje umístění v metalové škatulce. Abych nekritizoval jen tak pro nic za nic, prozradím, co mi na desce vadí nejvíc – neustále se opakující disko-prvky, vyskytující se jak na pozadí, tak i v popředí, mě někdy svou neoriginalitou přivádějí do šílenství. I kytarové melodie se často opakují, třeba titulní “The Nexus”, někdy až opravdu nápadně připomíná hit “Hunger” z debutu. Zkrátka a dobře, vypustit album s nulovým počtem nápadů a únavnou stereotypností není zrovna dobrý nápad.
Skvrn


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.