Amiensus - Ascension

Amiensus – Ascension

Amiensus - Ascension
Země: USA
Žánr: melodic / symphonic / progressive black metal
Datum vydání: 1.7.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. On These Deserted Plains
02. Towards Horizon
03. What Words Create
04. One in Spirit
05. Delphic Æther
06. Divine Potion of Acumen
07. Time Is Growing Old
08. Glass Dungeon
09. What Evil Lay Dorment

Hrací doba: 56:46

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Promotion

Činnost amerického progresivně blackového tělesa Amiensus jsem registroval již před třemi lety. Právě v oné době kapela vydávala svůj dlouhohrající debut „Restoration“ a za sebou měla rovněž vypuštění jednoho (už tehdy) postaršího minialba. K samotnému poslechu však ani v jednom případě nedošlo a Američany jsem pouze zařadil do pomyslného seznamu na šanci čekajících šťastlivců. Ani podruhé, to když se Amiensus na splitu potkali s kolegy Oak Pantheon, se nezadařilo a opět jsem poslech odložil na dobu neurčitou. Její trvání bylo nakonec úspěšně ukončeno až při příležitosti vydání druhé řadovky „Ascension“, které se dnes budeme věnovat.

Jak padlo výše, loňské „Ascension“ se dostalo do s kapelou se seznamující role, nicméně aniž bych od Amiensus musel slyšet jediný tón, mohu prozradit, že sestava Američanů se od vydání debutu poměrně zásadně proměnila. Kolonek vyhrazených plnohodnotným členům je nyní vyplněných mnohem víc – pod „Ascension“ se podepsalo dokonce sedm hudebníků, z nichž nás hned čtyři obšťastňují taktéž svými hlasivkami. Jak se tato netradiční soupiska popasovala se svou aktuální dlouhohrající misí?

Výrazně údernou odpověď ve stylu černá nebo bílá, špatně nebo skvěle, nečekejte, není to tak jednoduché. A vůbec, čas na resultát ještě nepřišel. Lepší bude seznámit se s tím, co vlastně Američané hrají. Ačkoliv hned mezi prvními slovy jste mohli narazit na zastřešující termíny točící se kolem progresivity a blacku, na pojmech budeme muset přidat, a to výrazně. Amiensus jsou prototypem kapely zdánlivě se řídící krédem „od každého trochu“. S ničím to moc nepřehánět, ale hlavně, aby to tam bylo. Už jen potřebné zaškatulení dělá problémy. Plus mínus jde o melodický black okořeněný o amorphisovskou (ne)progresivitu a spoustu kláves, které způsobují, že dle hloupých zvyků mohu ke slovíčkům melodic a progressive přihodit ještě symfonického kolegu.

Ovšem pro samotnou hudbu platí ono „od každého trochu“ ještě mnohem víc než pro hrátky se slovíčky. Chytlavost i občasnou komplikovanost, oboje Amiensus v repertoáru střeží. Nebo se vám zachtělo po ženských vokálech? Prosím, máte to mít. A co takhle moderní střídání řevu a čistých nápěvů? Nuže, jak by Američané mohli zapomenout, i něco takového lze na „Ascension“ bez problému najít.

Zcela jasně se nabízí otázka, zda je to v tomto konkrétním případě dobře nebo špatně. Jestli se zde sešlo několik nesouvisejících dílků puzzle a vznikl tak jeden nonsensový výjev, nebo autoři hudby při formování skládačky neopomněli sebe a jednotlivé kousky propojili svými tvůrčími myšlenkami. Ačkoliv mohl výše uvedený popis vyznít poněkud pejorativně, věřte, že z těchto dvou možností musím jednoznačně lobovat za variantu „b“. Všechna ta možná spojení totiž v praxi solidně fungují a „Ascension“ předvádí v audio formě mnohem víc než na papíře posetém indiciemi.

Slušná skladatelská forma – toť základní stavební kámen celé desky. „Ascension“ neobsahuje dechberoucí opusy, jež jsou pečlivě opracovávány, avšak útočí přímočaře. Máme co do činění s chytlavými refrény, v něž skladby gradují velice chytře, což pak spolu s rychlým tempem činí „Ascension“ velmi svěžím a dynamickým. Přítěž celku činí snad jen dva faktory. Především se bavíme o bez tří minut hodinové stopáži, již bych si u takovéto posluchačsky nepříliš obtížné desky představoval trochu kratší. Druhak mám potom na mysli klávesovou (potažmo klavír imitující) „Glass Dungeon“, která působí dojmem zbytečné výplně.

Amiensus

Převažující pocity jsou ale bez jakýchkoliv výraznějších pochyb pozitivní. Amiensus možná nepřichází s ničím novým, ani nejsou ve svém konání zcela bezchybní, sílu však „Ascension“ rozhodně upírat nelze. Byť nejde o nějaké impozantní veledílo, deska nabízí čerstvý, do moderny oděný melodický metal, do vod nadprůměru spadající s naprostým přehledem. Kvůli odlišným hudebním preferencím si sice „Ascension“ v budoucnu nejspíš dobrovolně nepustím a ani do dalších alb Amiensus se nepohrnu s bezbřehým nadšením, nicméně u novinky jsem se dobře bavil. Tudíž pokud v rámci black metalu fandíte přímočarému melodickému pojetí se spoustou kláves, dejte „Ascension“ šanci.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.