Amon Amarth - Deceiver of the Gods

Amon Amarth – Deceiver of the Gods

Amon Amarth - Deceiver of the Gods
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Deceiver of the Gods
02. As Loke Falls
03. Father of the Wolf
04. Shape Shifter
05. Under Siege
06. Blood Eagle
07. We Shall Destroy
08. Hel
09. Coming of the Tide
10. Warriors of the North

Hodnocení:
Atreides – 4/10
H. – 5/10
Kaša – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Víte, psát recenzi na Amon Amarth je věc vskutku pekelná. Nejde o to, že by člověk nevěděl, co na něj vybafne a čím se bude muset prokousat, protože Amon Amarth už pěknou řádku let nevybočili ze stanoveného kurzu, kterým se ubírají. Je totiž jedno, který kousek si od nich zrovna pustíte, pokud se vejdete do časového horizontu nějakých deseti let, je to pořád stejný kolovrátek tvrdšího heavy metalu obohaceného přinejmenším tuctovým growlem. S tím by nebyl problém, naopak z tohoto pohledu je to věc zatraceně snadná – ale zkuste si psát recenzi o rozsahu cirka jedné strany na něco, co by se dalo shrnout do tří vět (psát to na papír, člověk by aspoň šetřil naše hvozdy), protože natahovat to na delší formát je bohapusté mlácení prázdné slámy. Svým způsobem mi to připomíná hlášku z nejmenovaného britského sitcomu, kterážto zní zhruba takhle: “A jak to chceš, v dlouhé, či v krátké verzi?” Ale protože šéfredaktor by mě za krátkou verzi nejspíš zabil, tak tady to máte v té dlouhé…

K Amon Amarth jsem prvně přičuchnul někdy před nějakými pěti lety v době, kdy vyšla deska “Twilight of the Thunder God“, která mě tehdy bavila dobrých pár týdnů, alespoň než jsem přičichnul ke starší tvorbě. Ani u ní jsem nevydržel příliš dlouho, a ačkoliv na “Fate of Norns” a “Versus the World” nemám úplně nejhorší vzpomínky, většina diskografie letěla do imaginárního koše s nálepkou “bohapustý škvár” a už se nikdá nevrátila. Našemu nevalnému vztahu nepřispělo ani protlačování kapely všemi možnými i nemožnými mediálními kanály a se stoupajícím zprofanováním úměrně stoupaly i moje antipatie, jakkoliv v tom mohli být kluci z Amon Amarth nevinně. Ne, vážně nemám nikomu za zlé, že je úspěšný v tom, co dělá, a nemyslím si, že by v případě Amon Amarth byl úspěch vyloženě nezasloužený. Současnou podobu kapely ovšem bez pardonu považuji za dojnou krávu Metal Blade Records a o cirkusovém uchopení vikinské mytologie, které dokolečka omílá ta nejklišovitější témata, jakých se vám v jejím rámci může nabídnout, se tu snad raději ani vyjadřovat nebudu.

Předchozí fošnu “Surtur Rising” jsem si poslechl spíš abych si udržoval přehled, než že by mě skutečně zajímala, protože šla (a pořád jde, stejně jako zbytek tvorby) naprosto mimo můj hudební vkus (a zdravý rozum) s tím, že oproti zavedenému standardu, který se drží proklatě nízko u země, se nezměnilo zhola nic. Aktuální “Deceiver of the Gods” na tom podle všeho také nehodlá měnit zhola nic a je to nemlich to samé zboží co posledně, možná ještě o fous horší a omšelejší. Popravdě nepamatuji si kapelu, která by se byla schopna recyklovat nápady během jednoho alba. S trochou snahy možná poslední fošna švýcarských Eluveitie. Amon Amarth to ale zvládají tak mistrně, že by se od nich mohlo učit kdejaké ministerstvo životního prostředí.

Tohle album mi zní od začátku do konce naprosto stejně, žádných skladatelských překvapení se nedočkáte. Naprostá většina skladeb se mi během poslechu slévala v jeden nepřehledný balast, ze kterého občas vyskočil nadějně vyhlížející riff nebo melodie, ale nikdy nic, co by stálo za řeč. Jediným zpestřením je přítomnost hostujícího zpěváka Messiaha Marcolina ve skladbě “Hel“, jehož čistý vokál dává songu něco navíc oproti ostatním kouskům. To něco, na co Amon Amarth sami o sobě zdaleka nemají, pročež výsledek album od alba vypadá zhruba tak, že si koupíte flašku minerálky, vyžahnete ji na ex, zjistíte, že nestojí za nic, sešlapete a vyhodíte. Za dva roky máte v regále tu samou minerálku naprosto identické chuti, jen v lahvi lehce upraveného designu a etiketou, která se honosí pyšným, rádoby ekologickým nápisem ve stylu “o 20 % méně plastu”. Všechno je tak pěkně sluníčkové, že se šetří příroda zas o dvacet procent víc, i když je to všechno pořád stejná sračka. Jupí!

Jenže to je taky tak všechno. Nemám pořádně, co bych albu vychválil a co by mě nějakým způsobem zaujalo, jedině snad, že jsem jej doposlouchal ve zdraví až do konce, což lichotka vážně není. Přeměřeno tam a zpátky kolem pupku Johana Hegga, “Deceiver of the Gods” je stále tatáž identická blbost, jakou Amon Amarth pod různým názvem vydávají už poněkolikáté. Na názvech v tomhle případě vůbec nezáleží, klidně by se to mohlo jmenovat “Surtur Rising vol. 2” nebo “Twilight of the Gods 3.0”, pořád je to jedno a totéž znovuvydání několik let starého čísla nudného časopisu o háčkování. Jen na čím dál horším papíře.


Druhý pohled (H.):

Amon Amarth mají z pohledu recenzenta jednou obrovskou výhodu – ani to album nemusíte slyšet, abyste naprosto PŘESNĚ věděli, jak to bude znít, takže s tím není moc velká práce, ale to je asi tak to největší pozitivum, které jsem na “Deceiver of the Gods” našel. Že vám to nezní jako moc velká pochvala? Inu, ono to tak ani není myšleno…

Víte, já přímo proti Amon Amarth nemám vůbec nic, ba naopak, dřív jsem té kapele vlastně docela dost fandil. Přece jenom se jedná o skupinu, která si svou pozici vydobyla dlouholetou a poctivou prací, což je něco, čeho si já osobně na hudební kapele umím cenit, ale prostě… jak jen to říct… všeho moc škodí. Amon Amarth dle mého názoru na svůj hudební vrchol vystoupali s deskami “Fate of Norns” a “With Oden on Our Side”, které se mi dodnes líbí, avšak poté už to šlo obrovským sešupem dolů. Amon Amarth se prostě naučili složit a zahrát jeden jediný song, jehož desetkrát x-tou variaci už nyní nabízejí snad šestou desku. Ve skutečném životě je možná recyklace dobrá věc, ale v hudbě je to naopak vražda.

Kapela se dostala do bodu, kdy už její třetí album v řadě absolutně nudí… pokud bych si měl vybavit nějaké momenty z “Twilight of the Thunder God” a “Surtur Rising”, nevzpomenu si ani na jediný. A opravdu pochybuju, že u “Deceiver of the Gods” tomu bude jinak, protože si z desky nevybavím vůbec nic pět minut po tom, co mi dohraje. A ne, za sklerotika se vážně nepovažuji, na vině je ta hudba, která už zní deset roků úplně stejně, přičemž – jak se ukazuje – Amon Amarth rozhodně nejsou skupina, jíž by to fungovalo.

Sem tam se objeví nějaká trochu chytlavější pasáž, u které si podupu nohou do rytmu, neříkám, že ne, ale je to trochu málo – tím spíš, že se vám ten motiv stejně hned po svém konci vypaří z hlavy. Jediným pozitivním překvapením je pouze skladba “Hel”, v níž se neobjeví nikdo jiný než Messiah Marcolin, bývalý člen mocných Candlemass, jenž díky svému klenutému čistému vokálu působí vedle nudného Johana Hegga opravdu jak mesiáš pro posluchačovy uši… Hegg totiž umí jenom jednu jedinou vokální polohu, kterou předvádí už 20 roků, a stejně jako samotná muzika to už spíš leze krkem, než aby to bavilo.

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale Amon Amarth se v té své melodicko-death metalové řece s vikinskými vlnami koupou už minimálně pošesté a navíc si ani jednou nepřevlíknuli plavky, takže už je to fakt nuda je při tom pozorovat. Myšleno čistě metaforicky samozřejmě, protože sledovat partu pěti kořenů v plavkách při koupání bych jinak nemusel ani jednou, takový labužník věru nejsem…


Třetí pohled (Kaša):

Vlastně mi nezbývá nic jiného než souhlasit se svými kolegy, kteří to v podstatě řekli za mě. “Deceiver of the Gods” je další variací na téma “With Oden on Our Side”, což je taky jediné album, které mě v diskografii Amon Amarth vážně baví a k němuž se s pravidelností rád vracím. Něco do sebe mělo ještě “Twilight of the Gods”, což už byl slabší odvar, ale některé skladby jsou doteď poslouchatelné. Na posledních dvou albech už se ale musím opravdu snažit, abych je vůbec doposlouchal do konce, protože nejpozději u třetí skladby se začnu ukrutně nudit.

Nemá cenu se snažit vyzdvihnout nějaký nosný moment nebo skladbu, protože mi všechny splynuly s nudnými pasážemi, jež výrazně převažují. Nemyslím si, že po týdnu od posledního poslechu si budu z “Deceiver of the Gods” pamatovat něco víc než “Hel” s hostujícím Messiahem Marcolinem, což je samozřejmě hrozně málo. Skalním fanouškům, kteří nad tvorbou kapely v uplynulých deseti letech slintají, se Amon Amarth jistě zavděčili, mě však přesvědčili o tom, že příště už se do poslechu novinky rozhodně nepohrnu a dost možná se na ni vykašlu úplně. Až budu chtít skvělé Amon Amarth, tak si pustím “With Oden on Our Side”. Novinku tak zřejmě navždy založím do šanonu s popiskem “zbytečné album”.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.