Amorphis - Under the Red Cloud

Amorphis – Under the Red Cloud

 Amorphis - Under the Red Cloud
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Under the Red Cloud
02. The Four Wise Ones
03. Bad Blood
04. The Skull
05. Death of a King
06. Sacrifice
07. Dark Path
08. Enemy at the Gates
09. Tree of Ages
10. White Night

Hrací doba: 49:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Bavíme-li se o tvorbě finských melodiků Amorphis v horizontu posledních let, asi těžko se vyhneme v lepším případě sousloví „charakteristický rukopis“, v tom horším pak „konvenční rutina“. Není žádným tajemstvím, a to vám musí odsouhlasit i skalní fanoušek, že minimálně od šest let starého zářezu „Skyforger“ (spíše však už od prvního alba s Tomim Joutsenem, „Eclipse“) je tvorba kapely značně determinovaná vybudovaným stylem, který byl poslední dobou proměňován jen naprosto kosmeticky. Jejich zvuk by se dal popsat jako severský melodický metal využívající střídání hymnických čistých vokálů a growlingů v celkem přehledně strukturovaných kompozicích. Nápady jsou většinou založeny na kytarovo-klávesové melodice a zvuk dokreslují občasné folklórní odbočky evokující jednou chladný sever, jindy orient.

Nechápejte mě špatně, proti tomu, že má kapela svůj jasně rozpoznatelný zvuk a rukopis, nic nemám, jenomže tenhle styl pomalu, ale jistě tvořil nová alba čím dál tím předvídatelnější, až se začaly množit lehké pochyby, aby se z Amorphis časem nevyklubali druzí Sabaton (strašidelná představa, uznávám).

Naštěstí si zatím i přes standardizovaný projev kapela (až na lehké škobrtnutí v podobě „The Beginning of Times“) zachovávala vždy relativně vysokou laťku, již může reprezentovat i skvělý předloňský počin „Circle“. Ten jako by se snažil ilustrovat, že kapela si je vědoma toho, že se tak trochu kreativně motá v kruhu (trochu nomen omen), avšak soustředila se na to, aby v rámci svého stylu vytvořila špičkový materiál, jenž nebude chudý na onen základní fundament – silné nápady. A podařilo se. Zvuk byl trochu přitvrzen, formát kompozic zůstal naprosto zachován, přibylo trochu více folkové stylizace, ale především bylo vše perfektně a účinně poskládáno do fungujícího celku. A tak nakonec i přes lehce hořkou pachuť změny-nezměny deska velmi bavila.

Proto jsem nad kapelou rozhodně hůl nelámal, nicméně lehké pochybnosti, aby pomyslný pohár tentokrát nepřetekl, byly znatelné. Byl to pocit srovnatelný se situací, kdy pořád jíte jenom špagety s kečupem. Seberaději tenhle pokrm máte, jednou (a je v zásadě jedno, jestli ve čtvrtek nebo za rok) si zkrátka řeknete „je čas na změnu“. Jenomže je otázka, zda stejnou soudnost bude mít i váš kuchař. Zda se náhodou nestane, že vám následující den bude zase se stejným úsměvem servírovat naprosto ten samý pokrm, který už pomalu cítíte na patře kamkoliv jdete.

Avšak nová deska „Under the Red Cloud“ kupodivu (a asi naštěstí) změnu přináší. Nikterak razantní, přesto velmi svěží a příjemnou. Jako by stylovou svázanost předchůdce vystřídala volnost a najednou hudebníci došli prozření, že není vždy výhrou udělat co nejmonumentálnější a nejlíbivější refrén, ale občas kouzlo tkví v detailech – harmoniích, aranžích, zkrátka interesantních pasážích nástrojů. Tradičně silný a variabilní zpěv se s instrumentací lépe doplňuje a nedbá se tolik na jasné roztřídění, a to i přestože písničková forma víceméně nebyla porušena.

To, čeho si asi člověk všimne již při prvním poslechu, je výraznější zapojení folkových prvků a poněkud uvolněnější a hravější zvuk. Je zde kladen větší důraz na akustické kytary, klavíry a na precizní flétny, jež kupříkladu v perfektní singlovce „Death of a King“ obstarává hostující flétnista Chrigel GlanzmannEluveitie. To ovšem neznamená, že by kapela nějak vyměkla, naopak v několika skladbách hojně využívá growlingů i nad rámec klasického schématu, stejně tak instrumentace v některých momentech nabývá slušně plného zvuku. Především se kapela nebojí i do klasických struktur zakomponovat komplexnější harmonie, vyhrávky a různé osvěžující detaily. Větší různorodost a nevázanost melodií pouze na striktně hitové aspekty pomáhá desce lépe v průběhu udržovat posluchačovu pozornost. Díky celkovému rozvážnějšímu vyznění nahrávka leckdy připomene i něco z časů před příchodem Joutsena (cítím zde drobné záblesky skvělé placky „Tuonela“ a „Far from the Sun“), což kvituji s povděkem. Slušné nápady jsou většinou gradovány zajímavým vrstvením jednotlivých instrumentálních linek, zkrátka přesně to, co minulá alba eliminovala prostřednictvím vynucených struktur, je zde rozvíjeno. A přitom se celá deska drží v příjemně vstřebatelném formátu.

První tóny novinky, tedy klavírní úvod „Under the Red Cloud“, sice dávají najevo, že kapela stále věrná své klasické melodičnosti, nicméně je s ní později velice šikovně pracováno. Oproti minulosti refrén o špetku méně útočí na první signální, o to déle ovšem vydrží, a jinak je zde krásně slyšet vyrovnaná práce nástrojů. Povedeným momentem je například zajímavé prolínaní kytar a kláves v mezihře. Hojnějším growlingem je opatřena především dvojka „The Four Wise Ones“. Ta disponuje zajímavě melancholickou náladou a až neobvykle progresivní výstavbou se zajímavými vyhrávkami. Velmi povedený kousek skvěle využívající tvrdší tváře kapely. Prolínání flétnových a klávesových rejstříků v post-refrénové pasáži je skutečně perfektní. Na kontrastu mezi tvrdým a hymnickým umně balancuje „Bad Blood“, jež sice nezapře tradičnost, nicméně člověk nemá pocit, že by slyšel obměnu něčeho už tisíckrát ohraného. Ještě více však tenhle koncept rozvíjí „The Skull“, která obsahuje brilantní klávesové party a zahrnuje vše od tvrdých pasáží, přes silný, avšak nevtíravý hymnický refrén s naprosto bravurním instrumentálním podkladem, až po jemnou akustickou mezihru, při níž vyniknou precizní klavírní postupy.

Amorphis - Under the Red Cloud

Již zmiňovaná singlovka „Death of a King“ je obohacena o orient evokující hostující flétnu Glanzmanna, ale i perkuse Martina Lopeze (Soen, ex-Opeth). Melodický postup v sólu působí sice malinko šablonovitě, nicméně celek zejména kvůli zmiňovaným flétnám, rytmice i silnému refrénu funguje zatraceně dobře. Oproti tomu kratší „Sacrifice“ svým refrénem připomíná trochu srážku hitovek „Shades of Grey“„Silver Bride“ z minulých desek, což jí celkem ubíra na atraktivitě. Přitom mezihru má celkem zajímavou. Kontrast mezi klasickou složkou a mezihrami ukazuje skvěle vygradovaná „Dark Path“. Ta krásně ilustruje postupně vrstvení jednotlivých složek – klavírně-kytarový motiv, jenž na začátku zazní instrumentálně, se stane podkladem pro refrén. Za pozornost stojí však především rozličné hutnější party, jež zazní v průběhu a mezihrách, aby se pak na závěr mohla kompozice zase triumfálně vrátit k refrénu. Následuje „Enemy at the Gates“, jež jedním z trochu slabších článků řetězu, nicméně své kouzlo taky má. Osobně se mi příliš netrefil do noty ani základní motiv folkové odrhovačky „Tree of Ages“, ale motivy ve sloce a mezihře mají celkem sílu.

Závěrečná „White Night“ s hostující zpěvačkou Aleah Stanbridge uzavírá desku v relativně atmosférickém stylu. Především sloka docílila až meditativního zvuku, zatímco growlované party předvedou klasické instrumentální smyčky. Čistý refrén pak odhalí opět skvělý melodický motiv, jenž je velmi příjemnou alternativou k zaběhlému modelu.

„Under the Red Cloud“ je konečně deska, na níž se kapele alespoň z části podařilo porušit klasický recept posledních let. Vrátíme-li se do oné analogie s jídlem – jsou to sice stále špagety, ale s pikantní omáčkou plnou spousty různorodých ingrediencí, jež dohromady na jazyku vytváří specifickou harmonii chutí, jakou jsme už u Amorphis dlouho neokusili. Novinka zkrátka reprezentuje o špetku komplexnější přístup k standardnímu stylovému základu kapely posledních let a přináší to ovoce. Deska je svěží, avšak s přibývajícími poslechy stále nemáte pocit, že byste vše znali nazpaměť. A to rozhodně není tak úplně samozřejmost. Nyní nezbývá než čekat, jak album obstojí ve zkoušce časem.


Druhý pohled (Kaša):

Ačkoli se Amorphis na svých posledních albech dostali do takového stádia, že jsou jejich alba čím dál méně překvapivá, a s příchodem Tomiho Joutsena si velmi rychle našli takový ten svůj sound a osvědčenou skladatelskou formulku, tak musím říct, že s posledním „Circle“ se vcelku rychle jistě dostali do společnosti kapel, které můžu označit za své opravdu oblíbené. Kombinací severské melodiky a vkusně dávkované hrubosti, jež má k chrastivosti skandinávského death metalu daleko, se mi Amorphis zkrátka a jednoduše trefili v posledních letech do noty, a příchod „Under the Red Cloud“ jsem tak vyhlížel již značně netrpělivě.

Opětovná změna producenta se oproti „Circle“ neprojevila u „Under the Red Cloud“ tak silně jako angažmá Petera Tägtgrena před dvěma lety, protože svým způsobem novinka pokračuje v cestě započaté na „Circle“ a upravuje tak kontury, které byly minule načrtnuty, ale i tak je vhodné práci Jense Borgena vychválit, protože první spolupráce s Amorphis dopadla na jedničku.

Amorphis

Stále větší příklon k vlastním death metalovým kořenům Amorphis sluší a důkazem budiž druhá „The Four Wise Ones“, která rezignovala na melodické vokály Joutsena a jež v sobě skrývá množství explozivní dávky energie, již ředí pouze krátká vsuvka hostující vokalistky a folkové melodie. Ty nakonec podbarvují nejednu píseň z finálního tracklistu dvanácté studiovky Finů. O svém by mohla vykládat „Death of a King“ s opět silným staromilským nádechem, jenž je rozbourán do ucha se vkrádající píšťalou a vzletným melodickým refrénem.

Právě onen příklon k folkově načichlým melodiím je to, co mě na „Under the Red Cloud“ potěšilo nejvíc. Nástrojová barvitost a variabilita je ještě více podtržena hostujícím Chrigelem GlanzmannemEluveitie, jenž se s dechovými nástroji mihne v několika válech. Nečekejte však lacinou variaci na Eluveitie, protože i velmi opatrně dávkované porce kláves, klávíru a různých dechů, jako se tomu děje v „The Skull“ se skoro až orientálními aranžemi na pozadí a ve skvělé „Tree of Ages“, dokáží jednotlivé kompozice obarvit a ozvlášnit. A děje se tomu tak, že bych se nebál mluvit o nejrozmanitějším albu Amorphis vůbec.

Amorphis - Under the Red Cloud

Mezi naprosté vrcholy řadím hlavně závěrečný emoční duet „White Night“ s hostující vokalistkou Aleah Stanbridge, která Joutsena doplní hned v několika skladbách (mimo jiné již zmíněná „The Four Wise Ones“), ale nejvíce prostoru získala právě zde a střídání nepřekvapivých, avšak v konečném vyznění velmi efektních ploch, kdy Aleah zastupuje melodickou krásu a Tomi hrubost a agresi, se ve spojení se silným instrumentálním základem vážně vyvedlo. Pokud se o závěrečném duetu dá říct, že svým způsobem překvapil, tak mě potěšily i povedené a klasicky vystavěné melodické skladby typu „Sacrifice“ či úvodní „Under the Red Cloud“. Dalšími vrcholy budiž již lehce ostřejší „Bad Blood“ a „Dark Path“, v nichž si Tomi Joutsen pěkně zařve a doprovázen melodickými kytarami a klávesami zní velmi sebejistě.

Slabého momentu se mi při poslechu této desky hledá jen opravdu špatně, protože se šestici i tentokrát podařilo vydat se na cestu s velmi vydařeným, pro mě osobně překapivě atmosférickým materiálem, jemuž nemám ani po opravdu velkém množstí poslechů co vytknout. Možná to bude znít přehnaně, ale je dost možné, že o „Under the Red Cloud“ ode mě ještě jednou začátkem přístího roku uslyšíte. Vážně, na poslech je to velmi příjemná deska, kterou mě Amorphis odzbrojili, a ukazují, že stárnout se dá i s grácií, protože ačkoli omílají stále totéž, tak hovořit o vyčpělosti a nudě by bylo v jejich případě hrubě mimo mísu.


Třetí pohled (Skvrn):

Přístup Amorphis nemusí na první pohled působit příliš sympaticky. „Under the Red Cloud“ tu je dva roky od „Circle“, čtyři od „The Beginning of Times“, šest od „Skyforger“. Deska venku, hurá do tourbusu, stovky koncertů čekají, letos i s Nightwish a Arch Enemy v ceně. Prefabrikace, lidské stroje, tak to všechno naoko prostě vypadá. A nebýt faktu, že jsem na muzice kolem Tomiho Joutsena (ano – mluvím o té novější éře, dávno po „Tales from the Thousand Lakes“, dávno po „Elegy“) vyrůstal, jako správný předsudkář bych o Amorphis nejspíš nejevil zájem. Je pravda, že ani teď, posluchačsky odepluv zas trochu jinam, nevyhlížím nové desky Amorphis s bezbřehým nadšením, ale těch pár poslechů, proč ne. Zvlášť když jsou Finové i po 25 letech ve velmi dobré formě.

Posun však chybí. Už to bude nějaký ten pátek, co desky Amorphis zněly jinak. Jinak než energická směska silně melodických metalových písní zalitých progresivitou a folkovou tradicí. Ani nedokážu říct, zda je to dobře či ne, je fakt, že změna by byla značně riskantní. Amorphis navíc v tom svém jasně rozpoznatelném světě umí a právě tady hledejme důvod, proč ono postávání na místě respektuji.

Amorphis - Under the Red Cloud

Popisovat „Under the Red Cloud“ dopodrobna asi nemá valný smysl, stalo se tak již nade mnou a já jen budu zběžně konstatovat. I když mi dvakrát neimponuje zvuk — je to takový ten nuclearblastovský standard — novinka je až překvapivě nadupaná a minimálně dvě předchozí alba hravě strčí do kapsy. Ať už vykoukne náznak orchestrace („Dark Path“), retra („The Skull“) či orientu („Death of a King“), Amorphis jsou v chrlení hitových melodií nezastavitelní a snad všechny skladby by mohly aspirovat na singlové povýšení. Jestli „Under the Red Cloud“ něčím překvapilo, tak právě zmíněnou snahou o evokaci orientálna. Mimo „Death of a King“ je upřeného pohledu východním směrem třeba i během poslechu „Enemy at the Gates“ a (nepočítám-li bonusy) závěrečné „White Night“. Nejde však o nic velkého a vybočujícího. Pár melodií si prostě zdrhlo ze studeného severu za exotikou, víc bych za tím nehledal. Důležitější je, že forma zůstává i zde neměnná. Je to přístupné, hitové a hlavně dobré, byť v tom necítím nějakou vyšší přidanou hodnotu. Nicméně od toho tu jsou jiní.

S „Under the Red Cloud“ jsem spokojený, vlastně jsem dostal víc, než bylo v plánu. Se samotným skladatelským konceptem se očekávaně nehnulo, ale chtít po komerčně úspěšné kapele, aby drasticky měnila háv, asi nejde. Ten současný jí navíc stále sluší a jistota, to je přece milá věc. Tak zase za dva roky, ne?


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.