Datum: 24.2.2016 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Angantyr, Panychida, Svarta

Každý z nás má jistě nějaké kapely, které jsou v jeho očích kult jako prase. Pro mě osobně je jedním z takových dánský jednočlenný projekt Angantyr. Už si ani nevzpomínám, jak jsem se k tomuhle jménu svého času dostal, protože už to je nějaký ten pátek, ale to je nepodstatné. Stěžejní je to, že muziku Angantyr mám fakt rád. Zejména první a třetí deska „Kampen fortsætter“ a „Hævn“ jsou regulérní skvosty, ale i druhá „Sejr“ je naprosto skvělá. Je pravda, že následující dvě nahrávky „Svig“ a „Forvist“ jsou již, hlavně oproti veledílu „Hævn“, o trochu níže, ale pořád jsou to parádní věci a baví mě.

Na seznamu toho, co jsem viděl živě, však jméno Angantyr doposud chybělo. Jedná se sice o jednočlenný projekt, ale Ynleborgaz, lídr formace, dá čas od času dohromady živou sestavu, něco málo odehraje, a pak ji zase rozpustí, aby se situace za nějakou dobu opakovala. Při těchto výletech do světa živého vystupování Angantyr v minulosti neminuli ani Českou republiku, nicméně vždycky to tak vyšlo, že jsem u toho nebyl. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Angantyr aktuálně křižují Evropu na krátkém turné (jen pět koncertů) po boku Rakušanů Svarta a domácí Panychidy, přičemž hned první zastávka připadla na Prahu. Nebylo co řešit, protože tohle z mojí strany byla naprostá povinnost, tak hurá na věc.

Trochu jsem se obával místa konání, jelikož Exit-Us diplomaticky řečeno nepatří k mým oblíbeným klubům. Ale to zase není důvod, proč bych se měl na koncert vydlabat, takže jsem samozřejmě vyrazil a doufal, že to bude jen z těch lepších dnů a zvuk se bude dát poslouchat. Nicméně hned úvodní vystoupení Panychidy mě v tomhle trochu vystrašilo, jelikož to, co kapele lezlo z beden, mělo do ideálního soundu hodně daleko. Uznávám sice, že jsem na tomhle místě slyšel i mnohem horší zvuko-hlukové koule, ale i tak se člověk na poslech musel vybavit sníženými nároky.

Samotná Panychida samozřejmě předváděla své klasické portfolio prověřených hitovek s jistotou, jak se na takovou (nyní už) stálici scény patří. Tím jsem vlastně nepřímo řekl, že v setlistu nemohly chybět tutovky jako „Running Out of Rules“, „Moon, Forest, Blinding Snow“, „Three Pillars“, „Rod havrana“ nebo „The Great Dance of Dionysus“; dokonce zazněl i jeden nový kus, který se mi zdál až nečekaně „groovy“. Všechno se tedy zdálo být na svém, ale i přesto mi tam tentokrát něco neštymovalo (jakkoliv je pravda, že zmiňovaný zvuk to skupině příliš neulehčoval). Nechápejte mě zle, koncert to byl v klidu, žádný provar, Plzeňští si to odehráli s přehledem, ale jednoduše jsem už od Panychidy viděl i mnohem lepší koncerty a tentokrát mě to nechalo poměrně chladným.

Rakušané Svarta pro mě byli toho večera nejméně známým pojmem. Sice jsem od nich něco málo slyšel, takže jsem měl jakous takous představu, oč v jejich případě půjde, ale zevrubněji jsem jejich muziku nikdy nesledoval a živě jsem s nimi tu čest také doposud neměl. Nicméně i přes pouze povrchní znalost hudby mě Svarta bavila. Popravdě, zas tolik jsem toho od nich nečekal – a ve své podstatě to také nijak zvlášť zázračný koncert nebyl – ale šlo o hodně příjemné vystoupení. Black metal v jejich podání nebyl nic doposud neslyšeného, ale mělo to solidní atmosféru, přechody mezi blackmetalovými výjezdy a vybrnkávacími zvolněními byly uvěřitelné a nerušivé. Hezké bylo pravidelné střídání vokálů obou kytaristů, z nichž zejména jeden vládl parádním jekotem, s nímž by se klidně uživil i na poli DSBM. Zvuk byl taktéž až překvapivě v pohodě a obzvláště po Panychidě se to dalo poslouchat úplně bezproblémově. Netvrdím, že jsem tam nadšením skákal tak vysoko, abych drhnul hlavou o strop, to zase ne, ale i přesto jsem si z vystoupení Rakušanů odnesl kladný dojem.

Vzápětí již konečně přišel na řadu důvod, kvůli němuž jsem na vstupu s ochotou vypláznul tři kila. Angantyr vystoupili ve trojici, v níž se vedle samotného Ynleborgaze na vokálu a čtyřstrunné kytaře objevoval ještě starý známý baskytarista Vrede, jenž hraje či v minulosti hrál, ať už ve stálých či koncertních sestavách, třeba v Myrd, Plage, Nocturnal Depression či spřízněných (další Ynleborgazův projekt) Make a Change… Kill Yourself. Dánský kult však zpočátku přivítal nepříliš lichotivý zahuhlaný sound, který nevěštil nic moc dobrého. Naštěstí se to povedlo vcelku rychle spravit, takže to nakonec zvukově odnesla jen Panychida, zatímco Angantyr mohli v klidu rozehrát svou pověstnou syrovost.

Podmínky sice stále nebyly úplně ideální, protože minimálně úplně statické nasvícení pódia v tomhle klubu podobně laděným formacím nesvědčí (ostatně stačí vzpomenout třeba už jmenované Nocturnal Depression, kteří zde hráli na podzim), ale i tak jsem nakonec parádně bavil a dostal jsem od Angantyr přesně tu špinavou severskou atmosféru, jakou jsem si tak zamiloval z desek. Co se týče samotné kapely, tak jediné, co bych si rozhodně odpustil, byla spousta keců, skoro až vtípků mezi písničkami, o něž se staral Ynleborgaz, který už měl zjevně mírně upito. Jakmile však Angantyr spustili black metal, bylo to tam. Obzvláště ty nejrychlejší sypací pasáže se mi v živém provedení strašně líbily a právě v nich byla skupina na tomhle koncertě nejsilnější.

Setlist bych sice subjektivně poskládal trošku jinak, protože na moje nejoblíbenější kusy samozřejmě nedošlo, ale zrovna tady jsem s tím jaksi počítal. A moc si nemusím stěžovat i z toho důvodu, že Ynleborgaz a jeho družina hráli rovnoměrně napříč celou diskografií, takže z každé řadovky zazněla přesně jedna skladba (s výjimkou „Svig“, z níž padly rovnou dvě věci). To navrch doplnil demáčový kult „Endeløs“ a také dvě zbrusu nové písně, které zněly… inu, přesně v duchu Angantyr. Ale to zrovna v tomhle konkrétním případě beru jako klad.

Za horkého kandidáta na koncert roku bych to asi nepovažoval, protože přece jen doufám, že mi letošek nabídne i mnohem silnější zážitky, ale pořád se mi vystoupení Angantyr líbilo a jsem rád, že jsem vyrazil a že jsem jeden ze svých osobních kultů konečně viděl. Večer jinak ubíhal úplně pohodově. Začalo se skutečně krátce po avizované sedmé hodině, střízlivý konec v jedenáct vzhledem ke všednímu dni také potěšil. Zvuk byl nakonec také snesitelný a víceméně to odnesla jen Panychida, ačkoliv i u ní se to ve finále vydržet dalo. Návštěvnost taktéž nebyla špatná, a abych řekl pravdu, dostavilo se víc lidí, než jsem čekal. Celkově tedy spokojenost.