Anneke van Giersbergen - Drive

Anneke van Giersbergen – Drive

Anneke van Giersbergen - Drive
Země: Nizozemsko
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 23.9.2013
Label: Inside Out Music

Tracklist:
01. We Live On
02. Treat Me Like a Lady
03. She
04. Drive
05. My Mother Said
06. Forgive Me
07. You Will Never Change
08. Mental Jungle
09. Shooting for the Stars
10. The Best Is Yet to Come

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jméno Anneke van Giersbergen asi není třeba návštěvníkům naší skromné stránky nijak zvlášť představovat. Loni v únoru se tu objevila recenze její předchozí sólové desky “Everything Is Changing”, letos zjara zase report z koncertu, kde dělala doprovod Pain of Salvation a Árstíðir, zmínka o ní tuším padla i v recenzi loňského alba jejích dříve domovských The Gathering… A stejně jako je zbytečné představovat samotnou Anneke, nemá valného smyslu ani opakovat, že jde o jednu z mých vůbec nejoblíbenějších zpěvaček a že ji chovám ve velké oblibě i úctě. Proto jsem novinku “Drive” vyhlížel s rozhodně větším očekáváním než kdejakou jinou desku a byl náramně zvědavý, jakým směrem se tentokrát výraz hudby Anneke ubere. Ten se totiž v posledních letech měnil stejně často, jako jeho autorka střídala účesy, takže jedinou jistotou bylo, že není jisté vůbec nic.

Materiál, jaký Anneke se svou doprovodnou kapelou zvěčnila na albu “Drive”, je proti všem minulým deskám podle očekávání opravdu odlišný. Tentokrát se totiž jedná o nahrávku znatelně přímočařejší, svižnější a údernější, v kontextu toho, co Anneke stihla za svou sólovou kariéru vydat, zkrátka nejvíce rockovou. Ten rockový sound praští do ucha okamžitě a je jedním ze stěžejních prvků celé desky. Hodně prostoru zde dostaly bicí, které jsou valnou měrou zodpovědné za to, jaký má album odpich, a ačkoli se občas může zdát, že je zbytek nástrojů maličko (ale opravdu úplně minimálně) v pozadí, celé dohromady to zní vážně dobře, je to vyvážené a navíc mám vůbec poprvé dojem, že Anneke dala dohromady album, které zní tak nějak plně. Za produkci tedy rozhodně jednička s hvězdičkou – jak z obecného hlediska, tak vzhledem k hudebnímu obsahu desky.

O tom asi dost napověděl už předchozí odstavec a je to skutečně tak – “Drive” je opravdu přímočará (pop)rocková deska, která se od svérázné náladovosti svého řadového předchůdce, neřku-li dokonce od melancholie raných alb typu “Air”, celkem diametrálně liší. Celé album je velmi soudržné, komplexní, všechno zapadá tam, kam to zapadat má, a je znát, že nejde jen o několik náhodně posbíraných písniček, nýbrž že jsou všechny skladby součástí jednoho organického celku. I když “Drive” rozhodně není jednotvárnou deskou, většina skladeb se snaží zaujmou dost podobným způsobem a z jistého úhlu pohledu jsou si tyto skladby i navzájem podobné. To sice tak trochu zavání průserem, ale ten se zde naštěstí nekoná, protože to díky bohu funguje bez větších problémů. Na vině je zejména sympaticky střízlivá stopáž, která je pro podobný materiál zcela dostačující, a také řada funkčních detailů, několik jasně identifikovatelných ozvláštnění a v neposlední řadě rovněž inteligentní rozložení skladeb, které pomáhá udržovat posluchače v pozoru po celou dobu sedmatřiceti minut.

Když o tom tak přemýšlím, právě ono rozložení skladeb hraje možná větší roli, než se může na první pohled zdát. Proč? Zkrátka proto, že mi větší část alba přijde maličko nevýrazná. Nevysvětlujte si to špatně, když ty písničky posloucháte, jsou vážně fajn, nejednou na vás vykoukne hezký moment a marně pátrám v paměti po čemkoli konkrétním, co by mi vadilo. Akorát pak možná stejně jako já zjistíte, že si z desky vybavujete jenom skladby “Mental Jungle” (která na desce vyčnívá zdaleka nejen kvůli tomu, že na ní hostuje turecká superstar Hayko Cepkin), “My Mother Said” (protože je to jediná skutečná a navíc opravdu krásná balada alba), “Treat Me Like a Lady” (díky jejímu přitažlivě ženskému charakteru a rafinovaně chytlavým melodiím), titulní “Drive” (která asi dost lidí překvapila silně popovým feelingem i výrazem) a ještě tak závěrečná a pro svou úlohu naprosto vhodná “The Best Is Yet to Come”. Zbytek je přes své nezpochybnitelné kvality v celkovém kontextu zkrátka dost zaměnitelný, bez nějakých zřetelných záchytných bodů a místy trochu připomíná poněkud plytký pop rock, jaký lze zaslechnout v mainstreamových rádiích. To přirovnání k rádiové hudbě nikterak oslnivé kvality není úplně mimo, protože jsem se sám několikrát přistihl, že bych si tuto méně výraznou polovinu alba v rádiu klidně dovedl představit, a je asi jasné, že to nemyslím úplně jako kompliment. Sice se musí nechat, že hrát rádia takovouhle muziku, asi bych je ladil častěji, ale pořád je tu řeč o celé polovině alba a to je trochu mrzuté.

Pořád je tu ale jeden trumf, kvůli kterému by se album vyplatilo poslouchat, i kdyby se tu nevyskytovaly zmíněné vyčnívající skladby (z nichž zejména “Mental Jungle” opravdu stojí za to). Je to pochopitelně samotná Anneke a její skvostný vokální přednes, který ani tentokrát nesnese kritiku. Ačkoli paní zpěvačka možná nezní před poprockovým pozadím “Drive” až tak výjimečně jako na některých minulých počinech jak vlastních, tak ještě s The Gathering, není zde ani smítko pochybnosti o tom, že je ve svém oboru jen obtížně dostižitelnou favoritkou. I zde totiž zpívá naprosto skvěle a barva jejího hlasu patří k těm nemnoha, které si snadno najdou k posluchači cestu a dovedou ho zahřát a pohladit. Co se vokálu týče, možná trochu překvapivou novinkou je lehounký chraplák, který lze zaslechnout třeba v úvodní “We Live On” i jinde, kde Anneke tlačí na pilu. Já bych se bez toho snad i obešel, ale tohle už je vážně akorát otázka vkusu a navíc lze jen sotva popřít, že se to ke celému vyznění desky zkrátka hodí stejně dobře jako obálka vyvedená v sytých kontrastních barvách.

Není pochyb, že Anneke van Giersbergen natočila velmi solidní desku. Jistě, ne všechno na novince je úplně košer (nebo alespoň mně po chuti) a předchozí “Everything Is Changing” se mi dostala pod kůži o trochu víc. Přesto ale nelze “Drive” upřít zřetelnou vyspělost a komplexní charakter, což jsou pro změnu atributy, ve kterých má zase před svými předchůdci jasně navrch. Pak je tu hromada věcí, které jsou skvělé, a navíc platí, že čím déle album poslouchám, tím více se mi líbí, takže je klidně možné, že do budoucna ještě povyroste. Zatím v něm vidím důstojný přírůstek do diskografie Anneke van Giersbergen a to není vůbec málo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.