Země: Itálie Žánr: funeral doom metal Datum vydání: 11.10.2014 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Nomas I 02. Nomas II 03. Nomas III 04. Nomas IV 05. Nomas V Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Jsem si vědom toho, že už jsem to tu při různých příležitostech nejednou říkal, ale když člověk napsal skoro už 600 recenzí tak sem tam něco chtě nechtě zopakuje. Zrovna nyní se však docela hodí opětovně říct, že doom metal – a upozorňuji, že jej mám jinak rád – patří mezi žánry, v nichž se na originalitu příliš nehledí a sound většiny kapel je takřka totožný. Většinou to říkám v případě, že píšu o další skupině, pro niž tato ne úplně lichotivá věc platí, ne však dnes. U Arcana Coelestia to říkám proto, aby bylo vidět, že přece jenom existují formace, jež k tomu doom metalu přistupují stále doomově a přesto po svém…

Předně od Arcana Coelestia neočekávejte klasický obstarožní doom metal, který by kopíroval rané fošny Black Sabbath. Tihle Italové se totiž pohybují v extrémnější formě žánru, jíž se v odborných kruzích říká funeral doom metal. Na první pohled to může vypadat, že z řady svých stylových souputníků Arcana Coelestia nijak zvlášť nevystupují, protože z obecného hlediska jejich muzika vykazuje stejné formální znaky, jako je tomu u kterékoliv jiné formace z oblasti funerálního doom metalu. Čekáte-li tedy, že nyní prohlásím něco o šnečím tempu, mohutné riffové stěně, hlubokém murmuru a značně neveselé atmosféře, pak rozhodně dočkáte, protože to právě prohlašuji. Stejně tak asi nikoho zvlášť nevytrhne poznámka o přítomnosti melodií. Jenže, jak nám praví jedno známé pořekadlo, když dva dělají totéž, výsledek nemusí být ani zdaleka totožný a právě zde to sedí jak pověstná prdel na neméně pověstném hrnci. Arcana Coelestia zdánlivě používají konvenční žánrové prostředky, maximálně je místy koření stopovým množstvím black metalového nádechu, ale to, co jim leze z nástrojů, má prostě svůj ksicht a nezní to stejně jako všichni okolo.

Zároveň je vysoce sympatické, že se Arcana Coelestia dokážou vyvíjet i v rámci své vlastní tvorby, takže žádná z jejich tří dosavadních desek nezní jako kopírka té předchozí. Dokonce by se i dalo říct, že rozdíl mezi aktuálním “Nomas”, které vyšlo v říjnu loňského roku, a předchozím “Le mirage de l’idéal” je ještě větší, než byl rozdíl mezi “Le mirage de l’idéal” a debutem “Ubi secreta colunt”. S tím se ovšem pojí snad to jediné, co lze “Nomas” trochu vytýkat – ze všech počinů kapely zní totiž novinka nejkonvenčněji a je nejblíže takovému tomu “normálnímu” pojetí funeral doom metalu. Sice stále není natolik konvenční, aby bylo na místě tvrdit, že je to jen jedno další obyčejné doomové album z mnoha, je však určitě na místě říct, že její dva předchůdci byli ještě víc netradiční.

S výjimkou tohoto jediného škraloupku je však “Nomas” pořád funeral doom jako víno. Arcana Coelestia hned od úvodních tónů první “Nomas I” servírují monumentální riffy, excelentní melodie a hluboce zadumanou atmosféru. Zároveň je šlechtí, že v rámci jsou v rámci svých kompozic na poměry doom metalu poměrně variabilní, takže neočekávejte, že se tu bude drhnout jeden riff deset minut dokola. Nechybí totiž ani občasné uklidnění, kdy Italové povolí kytarovou hradbu a rozehrají nemetalovou mezihru, jindy zase dokážou vygradovat k čistému vokálu, jako se tomu v obou případech děje kupříkladu v “Nomas II”. Třeba finále téhle skladby, v němž se proplétá mohutný growling s čistým zpěvem za neustálého kytarového hřmění, z něhož vystupují extatické melodie, aby pak vše takřka naráz utichlo a píseň už jen za oné utichající melodie pomalu odezněla, je skoro jak z jiné planety. Není vůbec od věci celou nahrávku spíš než jako pět dlouhých songů vnímat jako jednu ucelenou a předlouhou kompozici, jelikož hned poté Arcana Coelestia rozehrají následující “Nomas III” krátkým akustickým intrem, které připraví nástup dalšího doomového dunění. Arcana Coelestia začnou budovat nanovo, aby posléze po dalším klidném intermezzu opětovně dospěli do skvělé a čistě zpívané pasáže.

První tři písně “Nomas” se nesou spíše v melancholičtějším duchu (ačkoliv nečekejte nějakou plačtivou limonádu, to ani náhodou), ale v další “Nomas IV” se jejich projev zlomí. Není to žádný násilný přechod a při poslechu celé nahrávky působí zcela přirozeně, přesto je sakra znát, když na začátku čtvrté písně Italové spustí čistokrevnou sypanici a přiblíží se tak v rámci své novinky vůbec nejblíže black metalu. Je pravda, že to netrvá dlouho a vcelku brzy se Arcana Coelestia opět vrátí na pole doom metalu, avšak nádech black metalové černoty už se nevytratí až do konce, naopak ještě graduje do posledního opusu “Nomas V”, přestože už se žádné vyložené vichřice nekonají. Na každý pád je však tento vývoj nálady alba hodně silný…

…a silné je vlastně i album jako celek a bezesporu patří k tomu výraznějšímu, co v loňském roce na poli doom metalu (a nejen toho extrémního) vyšlo. A jako takové “Nomas” zcela jistě za slyšení stojí, byť to samozřejmě není žádná hitová nahrávka, jež vás chytne na první dobrou. Naopak je to deska, která trochu toho času na uzrání potřebuje, aby se v ní člověk skutečně začal orientovat, ale tak je to správně, protože právě podobné záležitosti jsou přece nejtrvanlivější. A o tom, že mé zalíbení v “Nomas” bude trvat i nadále a že si tento počin s chutí pustím i za delší dobu, já osobně nepochybuji…