Arckanum - Fenris kindir

Arckanum – Fenris kindir

Arckanum - Fenris kindir
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Fenris kindir grúa
02. Tungls tjúgari
03. Dólgrinn
04. Hatarnir
05. Hamrami
06. Fenris gangr
07. Vargøld
08. Angrboða
09. Úskepna
10. Spell
11. Sólbøls sigr

Hodnocení:
Stick – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (Stick):

Osmý řadový počin švédského jednočlenného projektu/kapely Arckanum je pro mě zároveň prvním setkáním s tvorbou filozoficky velmi zajímavě založeného člověka s přezdívkou Shamaatae (občanským jménem Johan S. Lahger). Proč zajímavě? Jeho tvorba a on sám se zaměřují na anti-kosmický satanismus (nebo chaos gnosticismus), sám napsal několik publikací na tato témata. Podle toho, co jsem pochopil z oficiálních stránek, se drží hlavně staroseverské mytologie, oblíbeného to tématu mnoha skandinávských kapel, aby umocnil atmosféru, používá také starou švédštinu. Má ale tvorba tohoto maníka po více než dvaceti letech stále co nabídnout? Odpověď není zcela jednoznačná.

Přestože se letošní deska (druhá u labelu Season of Mist) jmenuje “Fenris kindir”, tudíž poukazuje výrazně na mytologii (vzdává Fenrisovi hold, jak sám prozradil v jednom rozhovoru), nejde o žádný pohanský folk metal nebo podobnou kravinu. Tady se hraje hrubě, většinou bez zbytečného zkrášlování. Základem je black metal střihu 90. let s chrastivým zvukem a výrazným thrash metalovým ostřím, skladby tedy nepostrádají přímý tah na branku. Mihnou se vám tu staré black metalové smečky, i agresivnější polohy legendárních Bathory (což už je pro podobné kapely povinný základ), ale i thrashové záblesky. I když je nutno přiznat, že ani občasné folklórní motivy nejsou zapomenuty, především v mezihrách a závěrečné “Sólbøls sigr“. Skladby jsou relativně jednoduché, stavěné na jednoduchých schématech. Všechny nástroje má pod palcem samotný Shamaatae.

Než se propracuji k detailnějšímu rozboru, musím podotknout, že první poslech pro mě byl takřka utrpením. Nějak jsem tam nedokázal slyšet nic, co by stálo za zmínku či zvýšenou pozornost. Zdánlivá primitivita je zde chvílemi vyhnána ad absurdum, což mi působilo na první dojem docela problémy. A to mám jinak syrový, primitivní black metal rád. Při pátém poslechu už jsem ale objevil skrytá zákoutí muziky, skrývající se v drážkách tohoto počinu. Vše se otevírá instrumentálním intrem, po kterém nastupuje gradující nástup “Tungls tjúgari”, který se nakonec rozjede v thrashující black, nutící mávat palicí do posledního dechu. Tahle poloha evidentně Arckanum sluší a jde. Stejně jako v klasičtějších black metalovějších mantinelech pádící “Dólgrinn”, v níž se ozvou i pro žánr natolik typické blast beaty. Riffy se drží opravdu klasického střihu, nečekejte technické vyhrávky či ekvilibristická sóla. Pokud se na povrch dere melodie, je velmi umně zamaskovaná pod nános špíny. Zajímavý je ještě ženský “vokál” (on je to totiž spíš šílený skřehot) v “Angrboða”. Přes polovinu hracího času alba je vše v pořádku. Skladby mají koule a baví.

S podivnou “Vargøld” však začíná ta část alba, kdy Arckanum poněkud dochází dech. Především nevidím smysl v mezihře, trvající čtyři minuty, spočívající v prazvláštním blábolení, asi to mělo navodit atmosféru, ale spíš mě to nutí k jejímu přeskakování. A pak už to tempo album nedokáže nějak nabrat zpátky a moje pozornost upadá. Přitom nemám pocit, že by skladby, které se objevují v závěru, byly nějak výrazně slabší, jen už mi to pak začíná připadat příliš na jedno brdo a do konce alba už nějak nemám potřebu vkládat nějaký větší prožitek.

Album se jednoduše rozjíždí ve velkém stylu, s razantními riffy a rytmikou ženoucí vše dopředu. Jak ale skladby postupují, nedokážu nakonec pozornost udržet na 100%. V případě Arckanum a “Fenris kindir” není třeba hovořit o kardinálním průseru, ta deska je fakt dobrá, i když se k ní třebas nebudu mít potřebu víckrát vracet, nemůžu říct, že by mi její poslech vysloveně ubližoval. Nedokáže si jen udržet mou pozornost po celou dobu, protože mi materiál s tím, jak deska postupuje, připadá čím dál míň zajímavější.


Druhý pohled (H.):

Sice to říkám snad vždycky, když dojde na Arckanum řeč, a asi i navždycky budu, ale nemůžu si pomoct – tahle kapela je pro mě díky svým opusům z 90. let prostě obrovský kult a ať si říká kdo chce, co chce, “Kostogher” a “Kampen” jsou i dneska pořád fenomenální desky s nepřekonatelnou atmosférou a oním pověstným feelingem, který měl black metal jenom a pouze v 90. letech. S novou tvorbou, která přišla po velice dlouhé pauze je to už trochu rozporuplnější, protože Shamaatae, jediný člen Arckanum, pálí nové album téměř každý rok a kvalita je poměrně kolísává – od naprosto úžasných kusů jako “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” až po slabší “Helvítismyrkr”. Díky tomu už od každé nové desky čekám stále míň a míň, byť mě občas příjemně překvapí, je to jedno, jelikož ji stejně poslouchám jen nějaký čas a pak tam stejně zase radši šoupnu fenomenální a nepřekonatelný “Kostogher”.

“Fenris kindir” mě zpočátku vůbec nebavilo a už to vypadalo na ještě větší zklamání než “Helvítismyrkr”, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se mi fošna začala nějakým způsobem dost líbit. Přijde mi, že tentokrát je zvuk ještě hrubší a špinavější, v kombinaci se samotnými skladbami zní “Fenris kindir” až animálně a primitivně, ale mně se to líbí. Už jen proto, že Shamaatae je jeden z mála posledních solitérů, kteří dokážou ten devadesátkový black metal stále živit novou hudbou a neznít při tom nějak směšně nebo parodicky, ani jako vyložená kopírka někoho známějšího (či v tomto případě i sebe sama). Ve výsledku to samozřejmě nic výjimečného není a snad až na občasný závan folklórních motivů “Fenris kindir” do tvorby Arckanum nic nového nepřináší, natožpak do samotného žánru, nicméně se pořád jedná o 40 minut nádherně staromilského black metalu, který mě tentokrát nakonec potěšil víc, než jsem čekal, ačkoliv to tak zpočátku nevypadalo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.