Asphyx - Deathhammer

Asphyx – Deathhammer

Asphyx - Deathhammer
Země: Nizozemsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Into the Timewastes
02. Deathhammer
03. Minefield
04. Of Days When Blades Turned Blunt
05. Der Landser
06. Reign of the Brute
07. The Flood
08. We Doom You to Death
09. Vespa Crabro
10. As the Magma Mammoth Rises

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Když v roce 2009 nizozemští Asphyx vydali reunionové album “Death.. the Brutal Way”, byla to velká událost. Nejen proto, že se prostřednictvím desky vrátila na scénu legenda prvního formátu, ale co víc – po devíti letech první řadovka se vydařila vskutku mimořádně a nenechala nikoho na pochybách, že s Asphyx je třeba opět počítat. Od té doby ale uplynuly tři roky a fanoušci po celém světě se mohli jen dohadovat, jestli se kapele podařilo formu udržet. Nebudu zapírat, deska “Death… the Brutal Way” mě srovnala do latě takovým způsobem, že jsem v koutku duše také živil obavy o výsledek nového alba. Jenže jak lépe se pochyb zbavit než poslechem čekávané novinky, která se honosí titulem “Deathhammer”

Popravdě, když kapela zveřejnila titulní singl, i přes jeho kvality jsem se trochu bál, aby velkohubá prohlášení o skutečném death metalu a padání na kolena ve výsledku nevyzněla trochu naprázdno. Ovšem hned první přehrání alba mě ujistilo, že tady se jen tak nekecá, ale také koná. Podobně jako v případě předchozí řadovky je totiž už otevírací skladba nehorázný kopanec do držky. S posluchačem se tu nikdo nemaže a od prvních vteřin se do něj valí naprosto špičkový a starosvětský death metal nizozemské školy. A věřte mi, když říkám, že se mi dlouho nestalo, abych u nějakého alba už při prvním poslechu mimoděk začal mlátit hlavou. Vážně síla! A ani dál to není o nic menší zážitek – ať ukážete na jakoukoli skladbu, máte jistotu, že se jedná přinejmenším o výborný materiál. Osobně bych však vyzdvihl zcela fenomenální kusy jako “The Flood”, výpravné “Der Landser” a “As the Magma Mammoth Rises” nebo zcela chorobnou, dusivou a ve všech směrech brilantní “Minefield”. Osobní preference jsou ale záležitostí každého z nás, takže se snad lze spokojit s tvrzením, že na “Deathhammer” není k nalezení ani takt špatné hudby, a posunout se k trochu konkrétnějším poznatkům.

Jak je u Asphyx dobrým zvykem, i skladby na “Deathhammer” ubíhají povětšinou ve středním tempu, se kterým velmi vkusně kontrastují dva kusy, které dávají vzpomenout, proč v souvislosti s Asphyx čas od času padne pojem doom metal. Vedle zmíněného monumentu “Minefield” se doomový vliv projevuje ještě ve skladbě, která o obsahu napovídá už svým názvem. Pravda, “We Doom You to Death” se sice naklání víc k death metalu, ale zhoubný rozklad a neodvratná zkáza z ní i tak čiší měrou vrchovatou. Ovšem co naplat, “Minefield” je jiná liga. Z té skladby vyloženě táhne puch ztichlé země nikoho a atmosféra, která se zde dostavuje, je prostě nepopsatelná. Hojnou měrou k tomu přispívá rovněž zvuk, který se v tomhle neuvěřitelně pomalém fláku projevuje naplno. Přísahám, když “Minefield” poslouchám alespoň trochu nahlas, vibrují mi kosti a to je něco, co jsem doposud neměl příležitost zakusit…

Když už je ale řeč o zvuku, byl by hřích tenhle fenomén nerozebrat trochu víc do hloubky. Srovnání s “Death… the Brutal Way” se přímo nabízí a na tomhle poli rozhodně došlo k jistým změnám. Připadá mi totiž, že se zvuk “Deathhammer” nesnaží být až tak pestrý, jako na předchozím počinu, ale zato se zde sází na jednoduchost, čistotu a maximální hutnost, čímž je ve výsledku dosaženo průbojnějšího, ostřejšího a oldschoolovějšího efektu, ovšem při zachování naprosto špičkové kvality. Tento příklon k oldschoolu je koneckonců znát i v hudbě samotné. Zmizely různé hrátky s efekty, zapojení akustických vyhrávek a kdoví čeho ještě se rovněž nedočkáme, a tak zůstal jen zcela ryzí a prdele trhající death metal. Nebudu tu vyhlašovat, který z přístupů je lepší, protože oba mají hodně co do sebe, ale způsob, jakým bylo nakládáno s “Deathhammer”, nesnese výtky stejně jako album samotné.

Jelikož jsem už skoro všechno chválu vypotřeboval a tak nějak už nevím, co dál psát, pokusím se to všechno shrnout. “Deathhammer” je deska, která uhrane naprosto zničující prací jednotlivých nástrojů, jedinečný vokál bělovlasého sympaťáka Martina van Drunena nevyjímaje. Je to důkaz, že zcela fenomenální výsledek se dá vyrazit i z relativně jednoduchých kompozic a není k tomu zapotřebí jakýchkoli experimentů nebo jiných zhůvěřilostí. Zároveň se potvrzuje, že i takhle staromilský až dřevní death metal neztrácí svoje kouzlo ani v jednadvacátém století, což je ohromně povznášející vědomí. Text titulní skladby tak došel naplnění, smrtící kladivo dopadlo se zničujícím účinkem a všichni pozéři a rádoby tvrdí hošíci by měli pokleknout před ostřílenými veterány, kteří zase jednou dokazují, jak že se to má dělat. Asphyx roku 2012 jsou totiž naprosto nezastavitelná válečná mašinerie, která se s nikým a s ničím nesere. Napálí to do vás ze všech hlavní a vy buď podlehnete, nebo zaklepete bačkorama. A jestli se nepletu, o tom klasický death metal vždycky byl…


Další názory:

Novinka Asphyx, to je kus ryzího death metalu holandské školy v té nejlepší možné podobě! Hned od první vteřiny naprosto kulervoucí materiál – žádné kličkování nebo okolky, ale přímočarý oldschool nářez, silný jak když vás kopne kůň do rozkroku. Tuna excelentních riffů a samozřejmě nepřekonatelný ďábelský vokál Martina van Drunena v podání tak neodolatelném, že nelze odolat vážně nelze. Asphyx jsou na “Deathhammer” silní ve všech ohledech, mistři svého řemesla se poznají na první poslech. Rychlé nářezy drtí s naprosto neomylnou muškou, člověk na takové bomby začne protřepávat mařenu, i když třeba nechce. Pomalé kusy zní jako kdyby vás Asphyx stahovali z kůže zaživa – pravá válečná mašinérie! Taková “Minefield” je prostě maso! A všemu mezi tím rovněž není možné cokoliv vytýkat. Třešničkou na dortu je pak nádherný staromilský sound, který nemá chybu – už jen z něj nelítostně praskají kosti. Nemám sebemenších výhrad s jedinou výjimkou – neskutečně zpraseným bonusovým coverem “Os Abysmi Vel Daath” od Celtic Frost, jenž se nepovedl snad po všech stránkách (jako fanatický příznivec Celtic Frost trpím). Ovšem vlastní matroš je naprosto opusální jeba! Jasný kandidát na death metalovou desku roku. Z mého pohledu ještě o kousek výš než “Death… the Brutal Way”.
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.