Země: USA Žánr: dream thrash / shoegaze metal Datum vydání: 10.6.2016 Label: Blood Music Tracklist: 01. Incandescent 02. Up and Atom 03. Resin 04. Violence 05. Homesick 06. Tin Foil Hats 07. Air 08. Obsolete 09. Trail of Sulfur Hrací doba: 50:06 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Amygdala Agency

Pokud by snad byla pravda, že někdy američtí Astronoid hráli post-black metal, jak hlásá například jejich profil na Last.fm, pak vězte, že na desce „Air“ se ho nenachází ani stopové množství. To budiž upozornění pro ty černé duše, jež se nenechaly odradit mdlým (až nevkusným) artworkem a očekávali hipsterskou odnož svého oblíbeného žánru. To, čeho se však dočkáte na zbrusu novém albu těchto pro mě donedávna neznámých hudebníků do sytosti, jsou prvky shoegaze. Kombinace této zasněné odnože alternativního rocku s metalovým zvukem není v poslední době již nic tak nového – kapely Alcest, Deafehaven či čerstvě populární Ghost Bath tento žánr spojují s black metalem, což dalo za vznik škatulce blackgaze (z čehož pravděpodobně pochází onen omyl ve stylovém zařazení). Avšak kombinace s jinými metalovými odnožemi se shoegaze dočkal, pokud vím, až nyní. V samotné metalové složce slyším tlumené prvky groove metalu, progressive metalu a metalcoru.

Co se tedy týče žánru, jsou Astronoid celkem originální. A co se týče nápadů? Ani náhodou. Stačí letmý poslech libovolné skladby z „Air“ a bude vám jasné, že z desky bude promlouvat klasická zasněná shoegazová melodika. Vyznění alba je velmi nekonfliktní, metalové kytary, ačkoliv místy předvádějí relativně zajímavé kličky, mají celkově spíš doprovodný charakter. Vokály jsou po celou dobu čisté a upřímně řečeno mně osobně nesedly. Jedná se o vysoké zpěvy evokující Alcest, ba i Cynic (odmyslíme si „robotičnost“ danou vokodérem), jež ve spojitosti se sterilně znějícím zvukem a předvídatelnými melodiemi nejsou nic extra.

Z formálního hlediska vlastně není problém, deska se nechlubí nějakým amatérismem a je slyšet, že za ní stojí relativně zruční hudebníci a asi slušná porce práce. Horší je to však s obsahem. Je to vlastně zvláštní, ale navzdory tomu, že si svým způsobem kapela spojením žánrů vybudovala svůj vlastní styl, jako by jí chyběl vlastní ksicht. Melodie působí povědomě (a to rozhodně nejsem žádný shoegazový znalec) a navíc je na desce naprostá absence čehokoliv, co by v průběhu překvapilo. Je neuvěřitelně paradoxní – člověk si říká „to je zajímavý, co to je vlastně za styl?“ a zároveň po chvíli přesně ví, jak to bude znít dál. Tomuto pocitu nahrává i instrumentální zpracování, jež často používá opakovaných hudebních postupů.

Intro „Incandescent“ zní zpočátku velmi nadějně (tj. brnkání v duchu sedmičkových akordů a posléze spouštějící se masiv elektrických kytar), jenomže jakmile spustí vokály, vývoj jako by se zastavil. Instrumentace se začíná silně podřizovat dílčí melodii, což je škoda. Dát nástrojům větší prostor, rozhodně by to celkový dojem pozvedlo. Deska pokračuje skladbou „Up the Atom“, jež na jednu stranu disponuje technickými kytarovými party, na druhou ale také naprosto předvídatelnými melodiemi. Již na této skladbě lze z mého pohledu dobře ilustrovat problém alba. Ačkoliv je technicky vše na svém místě, píseň nedisponuje ničím nečekaným – žádnou disharmonií, jež by posluchače vytrhla z letargie, žádnými změnami rytmů či nálad, neobvyklým využitím nějakého nástroje ani žádnými změnami ve vokálech. Zkrátka a dobře, člověk po pár skladbách pozná šablonu a zná tím pádem celou desku. Nemluvě o tom, že mnohé melodie jsou prostě kýč jak noha.

A nemusíme chodit daleko, stačí si počkat na začátek „Resin“, jejíž úvodní motivy jsou zkrátka nudné klišé. Tahle věc sice disponuje celkem chytlavým refrénem, o nic objevného se ovšem nejedná. Jistě, z technického hlediska je zde rozhodně potenciál, avšak trestuhodně nevyužitý. Astronoid vědí, jak navodit atmosféru, většinou ji ale záhy zdevastují nějakou moc infantilní melodií, jejímž prostřednictvím pak potlačí instrumentální složku ve prospěch té melodie – většinou tažené těmi vysokými vokály (jež mě, nemohu si pomoct, fakt dráždí). Z dalších skladeb stojí za zmínku možná ještě závěrečná „Trail of Sulfur“, v níž celkem vyniknou bicí a některé melodie působí o špetku zádumčivěji, než je pro desku typické. Zároveň disponuje velmi výrazným refrénem – to je asi ten nejzapamatovatelnější (avšak v kontextu alba velmi povědomě znějící), který je na jednu stranu klišé, na druhou stranu ovšem celkem funguje. Tahle skladba má asi nejsilnější atmosféru z celé nahrávky. Problémem však zůstává, že je předvídatelná.

Aby se na mě náhodou nesesypala kritika, že snad recenzuju něco, k čemu nemám žádný vztah, nutno dodat, že proti kombinacím shoegazu s metalem nic nemám – zmiňované blackgazové kapely jsou podle mě fajn, ba i čistý shoegaze občas rekreačně protočím. Jenomže k hudebnímu zážitku potřebuji zkrátka dobré nápady a pořádnou atmosféru. A deska „Air“ od Astronoid podle mě nemá ani jedno. Možná ještě ta atmosféra je vlastně tak na půl cesty, ale ze skladatelského hlediska mě Astronoid uspávají trochu víc, než byl záměr.