Asuna poster 2013

Asuna, Gurun Gurun

Asuna, Gurun Gurun
Datum: 17.11.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Asuna, Gurun Gurun

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jak jste si možná mohli všimnout, opravdu můžu všemožné dark ambienty, noisy a další formy experimentální (ne)hudby. Nemyslím si, že bych byl v tomto ohledu nějak neznalý, jsem si však vědom toho, že na undergroundovém poli experimentů se vždy objeví něco neznámého, něco, co stojí za pozornost a bližší prozkoumání. Ale že narazím na něco, oproti čemu je většina projektů a uskupení, které z daných žánrů znám, téměř mainstreamem a konvenční hudbou, to jsem opravdu nečekal. Dvě jména, která většině lidí nic neřeknou, z nichž to první, Gurun Gurun, zní spíše jako mimozemská rasa z neznámé planety, nacházející se kdesi na okraji galaxie. Undergroundovější záležitost pocházející z našich končin stěží střetnete – a přesto, počiny těchto vesmířanů vychází u britského vydavatelství, což na naše poměry nebývá zvykem. A pokud jste nikdy dřív neslyšeli o Asunovi, rovněž škoda mluvit, protože tady už jsou všechna slova vůbec zbytečná. O to těžší bude dnešní pokus o popsání toho, co jsem onoho večera viděl, slyšel a zažil.

Do vinohradského klubu Pilot dorážím krátce po osmé hodině, kdy byl ohlášen začátek. Poněkud nesvůj, nevěda co přesně očekávat, protože tvorbu ani jednoho tělesa neznám nikterak dobře, vcházím dovnitř. Už samotný prostor je velmi nevšední. Černě vymalovaná, prostorná hala o rozměrech menší tělocvičny je zahalena do intimního přítmí, které sem tam porušují čajové svíčky. Celé scenérii vévodí pódium s několika stoly naplněnými počítači, nejrůznějšími pulty – a v jednom případě hračkami. Možná budu přehánět, když řeknu, že v celém prostoru je tak dvacet osob včetně obsluhy baru a všech účinkujících, ale to už k undergroundovým akcím tak nějak patří a nemohu tvrdit, že jsem nízkou účast nečekal. Nakonec to je jedině dobře, roztroušení jedinci a drobné skupinky jen podtrhují intimno a zahloubanou atmosféru, jež obepíná celý prostor. Gurun Gurun, kteří do té doby seděli u vchodových dveří a poctivě kasírovali každého příchozího pozemšťana, se přesunují na velitelský můstek pět minut před půl devátou. Trojice nemuzikantů se chápe všelijakých hejblátek, pultíků a v jednom případě i kytary, na kterou dotyčný hraje pravděpodobně prostřednictvím počítačové myši, již svírá v ruce častěji než struny – a začíná s ukázkou hudby z jiných světů. Mimozemská technologie obnáší široký záběr sonických zbraní syntetizovaných v reálném čase ze tří různých zdrojů, doplněných adekvátní vizuální stránkou. Za takový komunikátor s extraterestriální formou života by se věru nemusel stydět ani kapitán Picard ze “Star Treku” nebo nezávislé kino. Galaktičtí výrostci na základní vrstvu skládají ruch za ruchem, kompozice jednotlivých zvuků bobtná, houstne, místy dostává téměř epileptickou rytmiku a opět ubývá, tenčí se až na dřeň. V tom se do celé scény začínají tu a tam objevovat prasata. Červená prasata hledající cosi na promítacím plátně. Atmosféra graduje, hluk se stupňuje. Prasata ustupují dvěma párům očí překrytých mlhou. Nebo to snad jsou nejjasnější hvězdy vzdálené mlhoviny? Těžko soudit. Dřív než kdokoliv stačí dojít k závěru, vrací se opět prasata. Prasata s nejrůznějšími budíky, měřiči a dalšími zařízeními. Zůstávají budíky a valící se hluková stěna, která dále nabývá na objemu a neprostupnosti, svírá uši podobně jako lisovací komora ve čtvrtvé epizodě “Hvězdných válek”, kterou ovšem zapomněl R2D2 zastavit. Vesmírná odysea. Zavřené oči už nijak nevnímají, co se děje před nimi, protože jsou příliš uchváceny zvukovým poselstvím, které končí stejně rychle, jako přišlo – a mozek jen tápe, kam se ztratilo cirka tři čtvrtě hodiny času.

Po přestávce tak krátké, že jsem ani nestačil dopít žateckou jedenáctku, a během které jsem přispěl na rozvoj mimozemských civilizací koupí alba, se na pódiu objevuje drobná postava Japonce oděného do kostkované košile. Důležitě rozsvěcí lampičku, která vévodí stolu přecpanému neuvěřitelným počtem hraček a dětských nástrojů, a krátce zkouší všemožné efekty. Vše funguje, jak má. Bere tedy do rukou první dětskou trumpetku, mikrofon a šplhá se na židli. Heroická póza trumpetisty začíná první z mnoha scén a výjevů, které Asuna pro nedělní večer přichystal. Ze zvuků dvou dalších trumpetek a foukací harmoniky, které mrzačí efektem, staví hlukovou stěnu, slavnostní fanfáry ohlašující příchod dětského krále. Další výjev – z prostých smyček opakujících se vrzavých zvuků a fléten tvoří Asuna zpěv celého hejna ptáků, prospěvujícího si v korunách stromů kdesi nad ním. Protnutí několika melodií se stírá v cvrlikající chaos. Do toho stíhá obíhat publikum a několika přítomným dává jakousi pochutinu, kterou sám předtím snědl, aby ji mohli sdílet s ním. Na prostém hip-hopovém beatu staví další obraz, který osobitým a nadmíru nevšedním způsobem reflektuje sebe sama. Jak jsem během vystoupení Gurun Gurun seděl zapadlý u stolu a byl pohroužen do sebe sama, nedá mi to a jdu se podívat blíže k pódiu, abych viděl, co a jak Asuna vlastně tvoří, protože něco takového jsem v životě ještě neviděl – a nejspíš jen tak znovu neuvidím. Čím blíže je náš malý Japonec blíže závěru, tím více celé vystoupení připomíná improvizaci na dané téma. Vrcholem je hluk poskládaný z poskakování mechanických kuřátek a další zvířeny, která se toliko těší oblibě drobotiny civilizovaného světa, doplněný beatem a kvantem dalších zvuků. Bordel útočící naprosto odevšad, před kterým se není kde ukrýt, hračky a dětská piánka padající ze stolu na pódium i pod něj ve jménu posledního dětského vzdoru. Ticho následované tlumeným cinkotem obtloustlých panenek. Konec. Bouřlivý potlesk kontra skromné poděkování za to, že jsme čtyřicet minut naslouchali etudám z Asunova jinak uzavřeného a plachého nitra.

Téměř okamžitě následuje poslední tečka za celým večerem, totiž spojení Gurun Gurun a Asuna. Krátké, něžné pohlazení na rozloučení beroucí to nejlepší z obou těles, během kterého se dobře třetina návštěvníků nepochopitelně vytrácí do neznáma, téměř jako by něco takového vídali dnes a denně. Zbývá už jen dopít zbytek piva za neustálého rovnání si myšlenek a přemýšlení, čeho jsem to právě byl svědkem, a vydat se na cestu domů. Přiznám se, měl jsem trochu obavy, že by to mohl být průser, který mě nebude v živém podání bavit. Myslím, že oprávněné obavy podložené neznalostí, navíc hranice mezi úspěchem a neúspěchem je na poli experimentální hudby mnohem tenčí než kde jinde. Dostalo se mi však přesně toho, co si pod experimentální hudbou představuji, zejména v Asunově podání. Uhrát (či spíše “uhrát”?) celou tu manifestaci sama sebe na dětské nástroje a s takovým wow efektem, hloubkou a výpovědní hodnotou, to považuji za skutečné umění, kterého je málokdo schopen, natož s takovým výsledkem. Kdo nezažil, jen těžko pochopí. Hluboce smekám – jak před Asunou, tak před Gurun Gurun.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.