Atrocity - Okkult

Atrocity – Okkult

Atrocity - Okkult
Země: Německo
Žánr: death / symphonic metal
Datum vydání: 26.4.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Pandaemonium
02. Death by Metal
03. March of the Undying
04. Haunted by Demons
05. Murder Blood Assassination
06. Necromancy Divine
07. Satan’s Braut
08. Todesstimmen
09. Masaya (Boca Del Infierno)
10. When Empires Fall to Dust
11. Beyond Perpetual Ice
12. La Voisine

Hodnocení:
Atreides – 3,5/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Ač se kolem metalu motám už nějakou dobu a nemyslím si, že bych o metalové scéně neměl přehled, zrovna o Atrocity jsem z nějakého důvodu nezavadil ani podle jména. Což je poměrně zarážející, vezmu-li v úvahu, že právě “Okkult” je již dvanáctým plnohodnotným albem a na scéně se tihle pánové pohybují dobře pětadvacet let. Jenže když jsem se pak kapele podíval před recenzí na zoubek trochu víc, zjistil jsem, že moje neznalost má svůj docela pádný důvod a po recenzi novinky bych se vůbec nezlobil, kdyby v případě Atrocity moje nevědomost úspěšně pokračovala až do skonání věků.

Už když jsem uzřel obal novinky, začala mi v hlavě houkat varovná siréna, že tady něco nebude košer. Jasně, na přebaly alb se dostávají všelijaké zrůdnosti a nikterak nemusí predestinovat kvalitu hudby na albu obsaženou, však si vemte třeba první fošnu Waylander, jejíž přebal je nicneříkající paskvil a přitom hudba je skvělá a nadčasová. Že v případě “Okkult” můj šestý smysl nelhal, jsem se přesvědčil záhy. I pohled na rádobytemně znějící položky trakclistu by se dal zkousnout, leč pokud by mi v ten moment chtěl někdo vyvracet, že to nebude taková blbost, na jakou to vypadalo, musel by mi naservírovat řádnou porci kulervoucí muziky. Což se nejenže nestalo, ale navrch mi bylo přistrčeno cosi, co bych se neodvážil spořádat ani v případě největší nouze. Takový kýbl hoven jsem letos ještě nežral.

Upřímně nevím, jak k “Okkult” vlastně přistupovat. Nevím, jestli celou tu taškařici mám brát jako hodně nepovedenou recesi na Cradle of Filth, nebo ještě nepovedenější pokus o vážně míněné album. Ať už k němu budu přistupovat tak nebo onak, nezbývá než konstatovat, že několik hodin věnovaných (pokud možno pečlivému) náslechu řadím mezi ty nejzbytečnější v mém životě. “Okkult” je naprosto nesourodou slátaninou všeho, co si můžete představit pod pojmem, které mu bych pracovně říkal symphonic/industrial/death/randomshitmetal. Tohle je přesně opačný případ extrému, kdy na albu splývají v písně jeden neprůhledný, slévající se masiv. Atrocity prostě nějakým způsobem dokázali nacpat do “Okkult” tolik nejrůznějších nápadů, že jich je prostě moc a celé to vypadá, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Každá část sama o sobě není vyloženě špatná, ale když to smícháte, je vám regulérně na blití.

První polovina alba se ještě dá docela bez následků překousnout a až k “Necromancy Divine” se snaží tvářit jednotně a hrát na společnou notu, jakkoliv se jí to nedaří. Jenže přesně v půlce si Atrocity nejspíš řekli, že by to přece byla strašná nuda a to, co se alespoň snažilo tvářit, že má nějaký řád, se bezesmyslu a na první (druhý, třetí a vlastně každý další) pohled náhodně přelévá z odlehčených black’n’rollových štěků do klávesových onanií a naopak. Každý pes jiná ves, ale všichni do jednoho se snaží obechcat co největší počet patníků, totiž žánrů, a pokud výsledek nějakou vesnici připomíná, je to ta španělská. Co se nástrojového obsazení týče, pánové mají hádám něco za sebou, čiže za své nástroje umí patřičně vzít, ale to je tak všechno. Je fajn, když umíte svůj nástroj dobře ovládat, o tom žádná, ale když na něj hrajete sračky, je to nemlich stejné, jako byste v nějakém mistrovském fláku sekali jednu chybu za druhou. Když jsem si po poslechu procházel, kdo má co na svědomí, zjistil jsem, že věci, které mě iritují nejvíc, jsou dílem jednoho člověka, totiž klávesy a vokál Alexandra Krulla. Z jeho growlingu vyznačujícího se jedinou polohou, jíž vás častuje po celou dobu alba, mám pocit, jako by mi někdo usilovně zvracel za výstřih a přehnané, patetické klávesy výsledku taky zrovna nepřidávají. Obzvlášť když je vecpal snad úplně všude. To se prostě nedělá.

Kolem a kolem, “Okkult” se celou dobu neúspěšně pokouší navodit hororovou, mysteriózní atmosférou temných sekt, které si užívají orgií a krvavých rituálů kdesi ve sklepeních starých zámků. V podání Atrocity by to mohly být leda orgie klávesové a to bych se slovem orgie řádně šetřil, protože tady o eargasmus nezavadíte, celá patálie připomíná spíš martyrium, kterým si prochází někdo, kdo se zuby nehty snaží z takové sekty uprchnout. Jestli má tohle album a všechny jeho části něco společného, je to nuda, šeď a trapný kýč, kam se člověk podívá, od hudby přes stupidní texty až k přebalu alba. Navrch v tak špatném provedení, že si říkáte, jestli by ministerstvo zdravotnictví nemělo distribuci něčeho takového přinejmenším omezit, ne-li rovnou zakázat.


Druhý pohled (H.):

Atrocity jsou už dávno kapela, kterou při vší úctě prostě nedokážu brát vážně. Osobně mám opravdu rád, když hudba jedné skupiny nestojí na místě a nějakým směrem se vyvíjí, ale Atrocity se nevyvíjejí – oni na každém albu hrají na férovku úplně jiný styl, což si myslím, že vážně není moc dobrá vizitka, spíš naopak. A když k tomu připočítám s propinutím naprosto kokotský obal (takovou trapnost aby člověk pohledal), vychází mi z toho jedině to, že nějaká očekávání – dá-li se o něčem takovém vůbec hovořit – byla v případě “Okkult” hluboko pod bodem mrazu. Žádné překvapení se nekoná, novinka je opět dočista něco jinačí než předchozí “After the Storm” nebo “Werk 80 II” ještě předtím. K Atrocity se nejspíš donesly zvěsti, že dneska letí takový ten návrat ke kořenům, takže je nenapadlo nic lepšího, než opět podladit kytary proklatě hluboko a začít drhnout nějaký ten dřevní death metal… ale ne zas tak moc, protože aby to mělo ten správný šmrnc, nasázela kapela navrch asi tak miliardu klávesových kudrlinek… prostě zaručeně úspěšný recept na kulervoucí album, nebo ne?

Inu… ne. Výsledkem je totiž nahrávka, jež nepatří mezi ty, které byste si zrovna chtěli pouštět znovu, protože je to jednoduše nuda. Dobrá, zas tak úplně tragicky jako kolega v recenzi to nevidím, ale pořád se jedná o docela paskvil, který částečně funguje tak na první poslech a s vypnutým mozkem, ale podruhé už prostě ne, a to ten mozek ani moc zapínat nemusíte. Osobně jsem si poprvé říkal, že to nakonec není zas tak strašné, ale už je toho dost a deska by mohlo skončit… a docela nemile mě překvapilo zjištění, že teprve začíná šestá písnička. Na druhý poslech už mě nebavila ani ta první polovina a “Okkult” se zvrhlo v nezáživný kolovrátek pseudoepického death metalu, který je spíš nudný než okultní. Stěží průměr.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.