Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 24.6.2016 Label: Debemur Morti Productions Hrací doba: 15:39 Odkazy: – K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

Příští rok tomu bude již deset let, co byla ukončena činnost francouzské formace Anorexia Nervosa. I přesto ji však stále považuji za jednu z nejlepších záležitostí, ne-li rovnou úplně tu nejlepší, jaké se kdy na poli symfonického black metalu objevily. I takovou dobu po konci zůstává pozice Anorexia Nervosa stále neotřesena, protože jsem prostě ještě nenarazil na nikoho, kdo by se k nim dokázal přiblížit. O to bedlivěji ale sleduji jakékoliv další aktivity členů kapely, z nichž tou nejvýraznější doposud byla smečka The CNK, v jejímž čele stojí někdejší zpěvák RMS Hreidmarr.

Jak ale vidno, nyní se o kus pozornosti konečně hlásí také kytarista Stéphane Bayle. Ten dal společně s Migreichem (prý hraje v nějakých Vulv, ale upřímně nemám ánung, co to je zač, doteď jsem o té skupině neslyšel) dohromady nový projekt Au champ des morts. A posléze se k nim připojili další dva členové, přičemž jedním z nich je jistá Cécile G, jež se také jako host mihla na dvou deskách Anorexia Nervosa.

Au champ des morts aktuálně pracují na první dlouhohrající desce, ale ještě před ní si připravili pilotní sedmipalec „Le jour se lève“, na němž dávají ochutnávku toho, co lze od jejich další tvorby očekávat. Pouhé dvě skladby mohou vypadat jako nepříliš vydatná porce hudby, z níž toho zas tolik poznat nepůjde, ale obě hravě překonaly sedm resp. osm minut, takže na poctivou čtvrthodinku poslechu to vydá.

Black metal v podání Au champ des morts je takový trochu zvláštní. Není vyloženě originální, ani se zde neobjevuje nic zcela neslyšeného, ale přesto je to takové nelehce a nejednoznačně zařaditelné. Francouzi jako by míchali black metal klasičtějšího střihu s modernější verzí žánru do jednoho organického celku, v němž tu a tam dále probleskují krátké atmosférické vsuvky nebo výrazné melodie. V jednu chvíli dokážou chytře běsnit a v další okamžik zase pohladit krásným kytarovým sólem jako v titulní „Le jour se lève“ nebo přidat osudovější nádech pomocí sborů v pozadí jako na začátku druhé „Le sang, la mort, la chute“.

Tak či onak je rozhodně znát, že Au champ des morts se k black metalu snaží přistupovat s otevřenější hlavou a radši než animální agresi dávají přednost chytrému podání. A to je něco, proti čemu toho nelze z mého pohledu příliš namítat, jelikož takových smeček není nikdy dost. Zjevně by však bylo liché očekávat od Au champ des morts cokoliv na styl výše propírané bývalé kapely některých členů. Což ale nic nemění na tom, že obě přítomné písně novou skupinu představují vcelku sympaticky a věští zajímavý potenciál do budoucna. Osobně si zmiňovaný dlouhohrající debut rád pustím.