Země: USA Žánr: metalcore / thrash metal Datum vydání: 1.4.2014 Label: Artery Recordings Tracklist: 01. Neah 1, 2 02. I’ll Be Back 03. Chill Out Dickwad 04. Prepare to Be Conquered 05. One More Rep 06. I Hope That You Leave Enough Room for My Fist 07. Pumping and Humping 08. Crom 09. I Eat Green Berets for Breakfast 10. Acting Advice 11. You Lack Discipline (There Is No Bathroom) 12. I Know Now Why You Cry 13. I Lied 14. Brutolitics 15. Get Your Story Straight 16. Brutal Recall 17. I’m Not a Pervert 18. It’s Turbo Time Hodnocení: 5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Patříte k fanouškům starých akčních klasik z osmdesátých let, v nichž excelovala rakouská hora svalů známá též jako Arnold Schwarzenegger? Určitě jo, na těhle filmech z ohraných VHS kazet vyrůstal snad každý klučina, kterému je aktuálně víc než dvacet let. O tom, že filmy jako “Terminátor”, “Komando” nebo “Predátor” jsou dodnes nepřekonatelné kulty, nehodlám diskutovat a zřejmě bych si tak padl do noty s Timem Lambesisem, jinak frontmanem As I Lay Dying (v poslední době též znám jako ten týpek, co si objednal a plánoval vraždu své manželky), jehož fascinace těmito filmy a jejich ikonickým hlavním představitelem vygradovala až do té fáze, že si založil parody one-man kapelu Austrian Death Machine, která i přes aktuální vězeňskou indispozici ústředního mozku vydává své třetí album “Triple Brutal”.

Bohužel se čím dál víc setkávám s alby, o nichž lze už dopředu říct, jak budou znít, aniž bych slyšel byť jen jednu jedninou notu, a “Triple Brutal” je přesně tím případem. Ten, kdo slyšel debut “Total Brutal”, případně následující “Double Brutal”, tak ví, co přesně od třetího počinu “Rakouské smrtící mašiny” čekat. A kdo neslyšel, tak se bude muset spokojit s krátkým popisem, že od Austrian Death Machine dostanete testoteronem našlapaný metalcore bez melodických vokálních příkras, jenž se textově drží citace hlášek nejen z výše zmíněných filmů, protože dojde i na další (v zámoří asi hodně slavné, ovšem mně nic neříkající) Arnoldovy hlášky mimo filmová plátna (“Pumping and Humping”). To vše je prokládáno výstupy Arnoldova imitátora, zde vystupujícího jako Ahhnold, kterým je na “Triple Brutal” jistý Joe Gaudet a nahradil tak od minula pro mě stejně neznámého Joshe Thompsona.

V prvním odstavci padlo označení parody kapela. Abych to uvedl na pravou míru. Hudebně se žádné kejkle a snahy podlomit posluchačova kolena nedějí a bohužel mi přijde, že ani ta textová náplň už není taková švanda, jako byla zejména na debutu. Holt, všeho se člověk časem přejí a i v hudbě platí, že opakovaný vtip už není vtipem. Pokud tedy pominu úvodní hlasové cvičení “Neah 1, 2”, u něhož se i opakovaně pousměju a Ahhnoldovo ohlášení kytarového sóla v “Get Your Story Straight”, tak jsem “Triple Brutal” neshledal ničím jiným než průměrnou metalcorovou deskou, jež ze zaběhnutého standardu vlastně ani ničím jiným než tou schwarzeneggerovskou tématikou, nevybočuje, což je napotřetí už docela málo, to ať se na mě nikdo nezlobí.

A nezmění to ani fakt, že se na “Triple Brutal” podílela celá řada hostujících muzikantů, z nichž většina si někde střihla nějaké to kytarové sólo, nebo krátký vokální výstup, ovšem vklad velké většiny z nich bych bez předchozího upozornění snad ani nespozoroval. S výjimkou Jameyho Jasty z Hatebreed, jehož hlas už je natolik profláklý, že si jej nelze splést, a v hutné vypalovačce “One More Rep” je tak jasně identifikovatelný i jeho vklad v podobě sborových HC vokálů, kterými boduje i jeho domovská parta. Sbory jsou vlastně jediným ozvláštněním mnoha refrénů, které stojí na vyřvávání názvu skladby, což na jednu stranu vzhledem k lyrickému zaměření Austrian Death Machine chápu, nicméně na stranu druhou už se to po několika posleších začne místy fakt mocně zajídat, protože všechny skladby jedou dle jednoho rychle šlapavého mustru stojícím na ostrých kytarách, jako projektil průrazné rytmice a nasraném Lambesisovi, díky čemuž je jejich trvanlivost kratší, než by bylo záhodno. Nějaké breakdowny a zasekávačky toho už moc nezachrání.

Aby nebylo mýlky… Samozřejmě, že jsem od “Triple Brutal” nečekal žádné progresivní dílo, jenomže i ten šlapavý metalcore se musí dělat tak, aby si člověk alespoň zanotoval refrén nebo poklepal nohou do rytmu a ne se hned po dvou posleších v mnoha místech spíš nudil a zoufal si nad dlouhou stopáží, která se lehce přehoupla přes 45 minut. Vyložené pecky se na desce sice najdou, jenomže už jich není takové množství, aby pocit z jejich dobře odvedené práce odvedl pozornost od celkové nezáživosti. A které že jsou ty vály, jež nezklamaly? Určitě našlapaná terminátorovská “I’ll Be Back”, jež splňuje všechno to, co od metalcoru čekám. Je hrubá, chytlavá a na nic si nehraje. Kytarové sólo jako třešnička se taky povedlo, takže není co řešit. Totéž platí pro “Chill Out Dickwad”, v níž mě potěšilo hlavně kytarové sólo s citací ústřední melodie z “Terminátora”. Protože jsou mezi skladbami vlastně jen minimální rozdíly, tak nemá smysl mluvit zvlášť o všech, nicméně dovolím si ještě vyzdvihnout našlapanou “You Lack Discipline (There Is No Bathroom)”, “Crom” se skvělou druhou půlí, jíž vévodí sólová kytara, případně ještě dvojici “I Eat Green Berets for Breakfast” a “I Lied”. Tím by však můj výčet pomalu, ale jistě končil, protože ten zbytek už mě zas tak moc nebere, čímž nechci říct, že by to byly neposlouchatelné bláboly, to zase ne. Jen jim chybí něco, díky čemuž bych si je měl pamatovat i po sepsání této recenze…

Dovolím si tvrdit, že nebýt originálního tématického zaměření, tak by Austrian Death Machine vlastně pořádně ani nestáli za zmínku, protože z hudebního hlediska se s takto obyčejným materiálem velká díra do světa udělat nedá. I když už to není taková sranda jako v minulosti, tak posluchači, kteří neoplývají dobrou znalostí angličtiny a nijak si neujíždí na starých Arnoldových filmech, si můžou z mého už tak průměrného hodnocení odečíst ještě jeden bodík dolů, protože si dokážu představit, že se pro ně “Triple Brutal” tímto stává jen zbytečně dlouhou metalcorovou deskou, kde občas Ahhnold žbleptne nějakou hlášku, ale jíž hudebně úplně hravě nahradí jakýkoli ze studiových zářezů Lambesisových As I Lay Dying, jejichž poslech si užívám přece jen o něco víc.