Autopsy - The Headless Ritual

Autopsy – The Headless Ritual

Autopsy - The Headless Ritual
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Slaughter at Beast House
02. Mangled Far Below
03. She Is a Funeral
04. Coffin Crawlers
05. When Hammer Meets Bone
06. Thorns and Ashes
07. Arch Cadaver
08. Flesh Turns to Dust
09. Running from the Goathead
10. The Headless Ritual

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Kapela Autopsy, která stála spolu s dalšími u zrodu death metalového žánru s gore tématikou, udělala fanouškům největší radost, když se v roce 2011 po šestnácti letech vrátila na scénu s deskou “Macabre Eternal”, na které bubeník a zpěvák v jedné osobě (a legenda žánru, vždyť odbouchal i legendární “Scream Bloody Gore” slovutných Death) Chris Reifert oprášil své textové umění plné krve, lebek a zombií, jelikož razí názor, že když death metal, tak jedině gore. Společně s ostatními kumpány uvařil opět chutný gulášek, který potěší především staromilce.

Jejich death metal je totiž skutečně starý, ale pozor, nikoliv ve smyslu, že by neměl sílu a koule. To právě naopak oproti hromadě moderních přetechnizovaných hovadin má. Jen se drží klasiky, kterou načali již na debutovém “Severed Survival”. Jen s tím rozdílem, že dnešní doba zvukově podobnému chlívu přeje. Zvuk je totiž organický, čitelný, ale přesto je namíchaný tak, aby to v sobě mělo i trochu brajglu. Jak vyplývá z mých předchozí slov, technika tu není skutečně primární, nejtechničtější jsou tu snad sóla a ani ta nepatří k tomu nejtěžšímu, co lze zahrát. Hlavní je energie, zábava a na koncertech moshpit!

Už od prvního Reifertova chorobného výkřiku pochopíte, na jaké orné půde se nacházíte. Odpich deska dostává již od úvodního fláku “Slaughter at Beast House”. Vražedné tempo se drží prakticky po celé trvání desky, ačkoliv samozřejmě rozpoznáte hromadu zpestřujících prvků a pomalejších pasáží. Již ve zmiňované úvodní skladbě se dočkáte v polovině téměř až doomové pasáže, která se nakonec zlomí do naprosté tryzny s šíleným Reifertovým vokálem. Pořád to ale celé má takový zvrácený nádech. Za největší hit však považuji valivou sedmiminutovku “She Is a Funeral”, která má chytlavé riffy, hodně melodický potenciál (ale ne v kýčovitém smyslu), mnoho vrcholů a pádů.

I když album nemá vyloženě čím překvapit, i tak nehrozí, že se budete při jeho poslechu nudit. Tahle brutalita ze staré školy před sebou hrne lebky zombií jako buldozer a nezastavuje se před ničím. Hoši jsou holt veteráni a ví přesně, jak to naservírovat co nejchutněji. Výhodou je samozřejmě i plnokrevný zvuk a nejspíše i způsob nahrávání. Autopsy si totiž libují v hodně po staru pojatém nahrávacím procesu, čili přinejlepším zaznamenat celou kapelu najednou, s dotáčkami sól a jiných drobností. Proto má pak nahrávka takovou nakažlivou energii, působí totiž, jak kdyby kapela hrála přímo před vámi. Jakožto milovník těchto “veteránských” praktik rozhodně zvedám palec nahoru.

Za Reifertovým jednoduchým, ale účelným bubnováním nezaostává ani zbytek sestavy. Kytarové riffy si prostě splést nemůžete a jak Coralles, tak Cutler mají tuhle death metalovou chorobu v pravačkách silně zakořeněnou. Opět nečekejte nějaké technické breaky, většinou jde o tak 20 let staře znějící kousky na pomezí thrashe, deathu s náběhem na heavy metal či až punk. Oldschool jak svině. Ten punkový odér je například silně cítit v “The Arch Cadaver”. Kdo Autopsy zná, bude s albem spokojený, kdo ne, tak ten taky!

Někdo si možná říká, proč poslouchat album kapely, která v podstatě akorát oživila osmdesátá léta a valí v tom stylu. Já říkám proto, že je příliš málo kapel, které opravdu dokážou držet zástavu osmdesátých let tak hrdě a pevně jako právě Autopsy! Mladí většinou nedokážou správně prožít tu atmosféru, starým buď došel dech, nebo otočili kormidlo jiným směrem. Tohle je ta jistota, při níž každému milovníkovi vousatých záležitostí poskočí jeho shnilé srdíčko blahem. A proč by to měli poslouchat ti, co Autopsy neznají? Protože tuhle klasiku by měl slyšet aspoň jednou každý a nevidím důvod, proč nezačít zrovna novinkovým “The Headless Ritual”. Jedinou výtku mám k obalu, který mi připadá vyloženě divný, a to mám Petagnovy práce docela rád.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.