Země: Německo Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.1.2016 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Mystery of a Blood Red Rose 02. Let the Storm Descend Upon You 03. The Haunting 04. Seduction of Decay 05. Ghostlights 06. Draconian Love 07. Master of the Pendulum 08. Isle of Evermore 09. Babylon Vampyres 10. Lucifer 11. Unchain the Light 12. A Restless Heart and Obsidian Skies 13. Wake Up to the Moon [bonus] Hrací doba: 75:13 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Bez velkých okolků přiznávám, že když Tobias Sammet ohlásil vydání již sedmého alba svého projektu Avantasia, tak to ve mně nevzbuzovalo vůbec žádné emoce. A když už by se o nějakých pocitech dalo mluvit, tak byly veskrze záporné. Důvodů to má hned několik, ovšem ten nejdůležitější je, že to, co se na prvních dvou albech tvářilo jako opravdu skvělý nápad, který byl navíc podpořen parádním materiálem, se postupem času zvrhlo v takovou malou továrnu na peníze, která začala alba chrlit v mnohem rychlejším sledu, než by si Avantasia při čím dál slabších skladatelských schopnostech páně Sammeta měla dovolit.

Ještě třetí deska „The Scarecrow“ byla v pohodě a obsahovala spoustu dobrých písní. Ačkoli jsem v době vydání mluvil trochu jinak, tak s odstupem času jsem ji začal považovat za poslední opravdu dobrý výtvor pod hlavičkou Avantasie; to bych zase malému principálovi křivdil, kdybych to nepřiznal. Nicméně, s příchodem posledních tří alb „The Wicked Symphony“, „Angel of Babylon“ a „The Mystery of Time“ už to s kvalitou bylo podstatně horší. Orchestrace se tvářily bombastičtěji, skladby epičtěji, ovšem tvorba se Sammetovi začala pod rukama měnit v generický power metal, jehož jediným lákadlem nakonec byli jen ti hosté, kteří pravidelně obsazují soupisku Avantasie před vydáním každého alba. Když navíc vezmu v úvahu, že Tobias chrlí se stejnou pravidelností neméně plytké desky i v rámci své domovské kapely Edguy, tak jsem prostě a jednoduše neměl dojem, že bych od “Ghostlights“ měl dostat něco jiného než zase další chomáč písní, jež budou bombastické, melodiemi budou chrlit na všechny strany, ale které mě nechají chladným a které budu považovat za sterilní odvar dříve vyřčeného.

A výběr hostů, jenž oproti dosavadní historii příliš invence nedoznal, zásadní změně taktéž nenahrával. Nechybí stálice Michael Kiske, u něhož je už dopředu jasné, jakou písničku mu Tobi přisoudí. Stejně jako již v minulosti se na „Ghostlights“ představili Ronnie Atkins z Pretty Maids, Bob Catley z Magnum a stará známá Sharon den Adel z Within Temptation. K mé velké radosti se vrátil norský fenomén Jørn Lande, který zase dokazuje, že cizí materiál mu zatraceně sluší a jeho výkon v druhé skladbě je pro mě osobním vrcholem nové Avantasie, ale k tomu až za chvíli. Krom těchto osvědčených jmen Tobi oslovil i nové osobnosti, z nichž Marco Hietala je nepříliš překvapivou volbou, ovšem to, že se rozhodne i pro Dee Snidera z Twisted Sister a Geoffa Tatea z Queensrÿche (tedy pardon, teď už Operation: Mindcrime), to už tak očekávané nebylo.

Dá se tedy k nové Avantasii říct něco překvapivého, když je to formálně úplně stejně nabubřelé a vyumělkované album, jako byly poslední tři, jen s tím rozdílem, že se lehce proměnilo osazenstvo vokalistů a skladby se jmenují jinak? Ale jo, překvapivé je, že tentokrát to Sammetovi nějak záhadně vyšlo a „Ghostlights“ mě baví. A to tak, že dost. Rozhodně bych se nebál mluvit o nejlepším albu od již zmíněného „The Scarecrow“ z roku 2008. Já vím, že budu vypadat jako debil, ale opravdu si myslím, že to, co v letech nedávných na albech Avantasie chybělo, tedy především silné skladby, nápady, lehkost a cit pro dobrou melodii, je zde najednou zastoupeno v takové míře, až se mi nechce věřit, že je za tím vším zodpovědný stejný člověk, jenž složil všechna ta nůďo průďo Edguy/Avantasia alba za posledních sedm let.

První singl „Mystery of a Blood Red Rose“ ještě neslibuje žádnou výraznou změnu, protože je to taková ta klasická hitůvka s četnými sbory a barvitými aranžemi, ačkoli melodie v refrénu není úplně hloupá. Sammetův vokál už mi není tak po chuti jako v dobách „Hellfire Club“ od Edguy, takže ji chápu jen jako takový slušný předkrm věcí budoucích. To nejlepší totiž přichází v nadcházejících třech skladbách. Dvanáctiminutová „Let the Storm Descend Upon You“ je krasojízdou Jørna Landeho, jenž zpívá ve vynikající formě a jemuž zdatně sekunduje Ronnie Atkins a koneckonců i ten Sammet. Vzhledem k tomu, že se Tobimu podařilo i takto dlouhou skladbu vyzdobit skvělou ústřední melodií, v níž naplno vynikne síla jednotlivých zpěváků, a velmi solidní gradovanou strukturou, tak bych se nebál pasovat ji do role největšího překvapení “Ghostlights”, protože to, že dokáže hlavní mozek Avantasie takovou věc skladatelsky utáhnout bez menšího škobrtnutí, jsem nečekal.

Přestože je Avantasia obecně na svých albech prolezlá veskrze pozitivní náladou, tak se občas našlo místo i pro temnější písně typu „The Toy Master“, či „Death Is Just a Feeling“, které měly zvláštně teatrální atmosféru. Jinak tomu není ani zde a novinka má svého zástupce v podobě „The Haunting“. Dee Snider zpívá překvapivě záporácky a démonicky, takže jestli jste čekali variaci na rockovou hymnu à la Twisted Sister, tak vězte, že je to úplně jinak a tahle kompozice od prvního poslechu rostla a rostla snad ještě víc než její epický předchůdce. „Seduction of Decay“ je výkladní skříní pěveckého souboje Geoffa Tatea a Tobiase Sammeta, v němž ten druhý dostává vcelku na frak. Orientální nádech hlavního kytarového motivu tuhle píseň ale velmi příjemně ozvláštňuje a rozhodně je to jeden z momentů, jenž se vryje do paměti.

V dalších minutách přijdou na řadu i méně překvapivé písně, jež neurazí, ale mají v několika případech na starších albech své povedenější ekvivalenty. Sem patří titulní kvapík „Ghostlights“, který v rychlejších slokách pohání Kiske, ale je brzděn nepříliš dobrým refrénem, jenž kvalit takové „Shelter From the Rain“ nedosahuje. Další Kiskeho skladba „Unchain the Light“ je o něco lepší a jejím hnacím motorem jsou především hitové ambice a provzdušněnost. Vyložený zázrak to není, ale do vatových výplní z minulých alb má zatraceně daleko. „Isle of Evermore“ s Sharon u mikrofonu je hodně minimalistická a nepřekvapivě patetická písnička, již ani ten sametový vokál holandské pěvule nezachrání, a stala se tak nejslabší položkou celé desky. „Lucifer“ mě víc baví až ve své druhé polovině, kdy opadne patetický opar první utahané půle a kdy to naplno rozjede Jørn. Ovšem nebýt něj, tak je tato průhledná záležitost poloviční.

Pojďme zpět k věcem veskrze pozitivním, jež představuje třeba slušná rychlovka „Babylon Vampyres“. Ta se mi líbí hlavně díky melodickým nápadům, ačkoli bych se nebál ji trochu zkrátit, protože sedm minut je dost. Pak tady máme „Draconian Love“, v níž se pěvecky blýskl pro mě neznámý Herbie Langhans. Jeho hluboký hlas tuto píseň posouvá do pro Avantasii nepříliš typických goticky-rockových vod a není to vůbec špatné. Marco Hietala nijak nezklamal a ukazuje, že je to vynikající zpěvák, který by si v Nightwish zasloužil více prostoru, protože heavy metalová hymna „Master of the Pendulum“ je i díky jeho charismatu valivým monolitem s ostřejším instrumentálním podkladem. Nechci, abych vypadal, že jsem proti Tobiasovi nějakým způsobem zaujatý, ale v této písni se opět ukázalo, jak nezajímavým zpěvákem oproti svým kolegům umí být, protože jakmile si vezme ve druhé sloce slovo, tak původní tlak je poloviční, ale celkově je to hodně dobrá věc.

Je docela škoda, že se na základní verzi alba nedostala bonusová „Wake Up to the Moon“ s Landem, Atkinsem a Kiskem. Přestože to není nic nového pod sluncem a mozek se snaží ji neustále přirovnat k nějaké starší písni Avantasie (ta melodie je mi strašně povědomá), tak si její poslech užívám víc než třeba závěrečnou „A Restless Heart and Obsidian“, jíž jsem nepřišel na chuť. V závěru už to není taková pecka jako v úvodu a ke konci „Ghostlights“ lehce ztrácí na síle. Přeci jen, 70 minut materiálu je dost, a protože chybí ke konci vyložené pecky jako „The Haunting“ nebo „Let the Storm Descent Upon You“, tak se mi začal poslech mírně slévat. Ale opět jedním dechem dodávám, že i přesto „Ghostlights“ strčí své tři předchůdce do kapsy, protože těch úplně blbých momentů na něm není tolik, abych měl chuť vypínat jej již po čtvrté písni.

A za to posílám Sammetovi malou poklonu. Za to, že vlastní náplň „Ghostlights“ není ani zdaleka tak jalová, jak jsem od pokračovatele předešlých počinů čekal, a oproti minulejšku je rozmanitější a lépe se poslouchá. Nebýt těch několika málo písní, které příliš netáhnou, tak bych si novinky cenil ještě více. „Ghostlights“ je formálně dokonalý produkt, za nějž se dvojice Sasha Paeth a Tobias Sammet stydět nebude, protože zvuk je tak dobrý, jak jen si u podobných alb lze vůbec představit, ale díky věcem jako „Let the Storm Descend Upon You“ jsem ochotný i tu do očí bijící konzumní orientaci přehlídnout. Přeci jen, hlavní je vždycky to, jestli daná nahrávka baví. A mě „Ghostlights“ baví.

---

Druhý pohled (nK_!):

Upřímně nechápu, jak je možné, že „Ghostlights“ sbírá po světě tak vysoké a svým způsobem až enormní známky. Naposlouchal jsem se jej (a stejně tak i předchozích alb z dílny Tobiase Sammeta a jeho Avantasie) nemálo a stále nemohu přijít na to, co na něm široká veřejnost vidí. Jsem v rozpacích zhruba stejně jako v případě minulého „The Mystery of Time“, na nějž „Ghostlights“ přímo navazuje.

Ono totiž „Ghostlights“ není v ničem nové, zajímavé ani inovativní. Tobi si stále jede jednu a tu samou recepturu dokola. Což je v případě symfonického power metalu ten největší provar, který může kapela posluchačům servírovat. Znám tedy spoustu lidí, jimž stále dokola omílané melodie a postupy několik (desítek) let po sobě nevadí, ale ruku na srdce – doopravdy to ještě někoho dokáže vytrhnout z rutiny?

Jasně, pestrá plejáda hostujících umělců, temnější tón a prostě vypiplaný Tobiasův hlas mluví ve prospěch „Ghostlights“. Pak ale přichází mnohá ale. Tak například má ta deska na stopáži skoro hodinu a čtvrt. Jako doopravdy? Když se už v polovině začíná dostavovat pocit vyčpělosti a repetitivnosti? Když mám pocit, že každý další song je naprosto, ale naprosto stejně komponovaný jako ten předchozí, jenom v něm slyším jiný vokál? Když je podstatná část písní plná jen stále dokola se opakujících refrénů? Nevím jak vy, ale já tomuhle říkám nuda. Rozhodně tedy ne album hodné vícero poslechů a nadprůměrných známek.

Tobiasova Avantasia pro mě už asi navždycky zůstane jen takovým maličkým funny projektem pro radost zúčastněných interpretů. „Ghostlights“ nemá až na pár světlých místeček co zajímavého nabídnout a já nemám důvod jej za to vychvalovat. Podprůměrná práce, pouze řemeslně kvalitně odvedená. Za mě nic víc.

---