Země: Německo Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Spectres 02. The Watchmaker’s Dream 03. Black Orchid 04. Where Clock Hands Freeze 05. Sleepwalking 06. Savior in the Clockwork 07. Invoke the Machine 08. What’s Left on Me 09. Dweller in a Dream 10. The Great Mystery Hodnocení: nK_! – 4/10 H. – 4/10 Kaša – 6/10 Průměrné hodnocení: 4,7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Tak nám vyšla nová Avantasia. Projekt, který měl pravděpodobně skončit už někdy před deseti lety (dobře, před pěti), vedený veleznámým Tobiasem Sammetem (Edguy). První dvě alba, která jsou stará právě něco málo přes jednu dekádu, vzbudila tenkrát v mořích power metalových fanoušků tak trochu pozdvižení, když dodala svěží vítr do plachet jejich tehdy drobet vyčpělému stylu. Spousta zajímavých tváří na pozicích zpívajících hostů, výborné kompozice a zajímavé texty skupinu rychle zviditelnily v očích posluchačů i kritiky.

Poté se Avantasia na několik let zcela odmlčela a v roce 2008 přišla s velkou slávou se třetím albem “The Scarecrow”, kterému se dostalo veskrze pozitivního přijetí, ale už tehdy někteří zlí jazykové tvrdili, že k žádnému comebacku vůbec nemělo docházet. Potud zatím téměř vše v naprostém pořádku. Samotný “Strašák” nebyl podle mého názoru vůbec špatný a vlastně jej na svém žebříčku oblíbenosti v rámci kapely řadím na nejvyšší příčku. O dva roky později vycházejí ve stejný den hned dvě nové kulaté placičky pojmenované “The Wicked Symphony” a “Angel of Babylon”. Už zde bylo poměrně jasné, že se projekt ocitá trochu na tenkém ledě a nápadně se začíná podobat Tobiho domovskému projektu Edguy, který před třemi lety také zrovna nezářil a trpěl trochu uměleckým útlumem (což se mu vlastně docela úspěšně daří držet dodnes).

“The Mystery of Time” je, pokud tedy umím dobře počítat, již šestým zásekem v historii velké Avantasie a zcela subjektivně musím hned zde v úvodu zmínit, že mě nijak zvlášť nenadchl. Jasně, všechno je opět zabaleno do zářivého pozlátka v podobě mysticky vyznívajícího obalu, hromadou úžasných hostů a trochu patetickou velkolepostí, kterou je Tobias v poslední době hodně poznamenám (zda je to dobře, nechť posoudí jiní), ale podle mě tomu tak trochu chybí duše a nějaká jasná celistvost, kterou jednoznačně nabourává klipovka “Sleepwalking”, umístěná nadmíru strategicky přesně doprostřed tracklistu. Ona píseň není úplně špatná (nemá k tomu ale ani moc daleko a pokud jste spíše na rychlejší a dynamičtější pojetí metalu, tomuhle se raději vyhněte obloukem), ale do celkové koncepce alba absolutně nezapadá. Prostě tvoří takový nepřirozený předěl a působí tak neuvěřitelně nepatřičně. Další věc, která mi hodně vadí, je, že i po nějakých deseti důkladných posleších nové fošny si zpětně nejsem schopen vybavit cokoliv zajímavého nebo výrazně inovativního, což se mi u starších předchůdců (až na kombo z roku 2010) nestávalo. A nějaký vyložený wow moment? Vůbec nic, takže nevím, zda je chyba čistě na mé straně, či je něco shnihlého u našich západních sousedů.

Z hlediska instrumentálního a samotné kvality nahrávky však není vůbec co vytknout. Tradičně je zvuk perfektní a všemu je dobře rozumět. Jen mi občas přišlo, že kytara Saschy Paetha trochu zaniká pod náporem ostatních zvukových elementů. Místy jsou aranže formované opravdu epicky a vytváří tedy dojem monumentálního díla, ale po pěti studiovkách už se asi nedá mluvit o něčem výjimečném. Tobi se snaží, ale už jsme jej slyšeli i v lepší formě. Na tomto místě se sluší vypíchnout i několik významných hostů, které si principál Sammet do svého cirkusu dovolil pozval. Většinou se jedná o pololegendární ikony kovové hudby: Biff Byford (Saxon), Michael Kiske (Helloween), Bob Catley (Magnum) nebo třeba Joe Lynn Turner (ex-Rainbow).

Když už jsme tracklist nakousli pomaličkou “Sleepwalking”, můžeme se vrhnout i na zbytek skladeb. Úvod obstarává “Spectres”, která se může pyšnit celkem nezáživnou ústřední melodií a plní tak pouze roli nezajímavého předskokana (ne, že by byl zbytek o tolik lepší). Následující “The Watchmaker’s Dream” (a vlastně i čtvrtá “Where Clock Hands Freeze”) se zdá býti o něco lepším kouskem, ale něco podobného jsme slyšeli už nesčetněkrát. “Black Orchid” je jednou ze dvou skladeb na “The Mystery of Time”, které za něco stojí a z velké části za to může spoluúčast pana Biffa Byforda z anglických Saxon. Přelomovou “Sleepwalking” jsme již zmínili, následuje “Savior in the Clockwork”, desetiminutový kolos s vynikajícím kytarovým sólem v druhé půli. “Invoke the Machine” a “What’s Left on Me” jsou spíše podprůměrnou snahou o kopírování sebe sama. “Dweller in a Dream” není špatná a jestli se mi na nové desce opravdu něco líbilo, je to poslední kousek – “The Great Mystery”. Sice dlouhé, ale poměrně příjemné.

Nevím, mám z “The Mystery of Time” rozporuplné pocity. Na jednu stranu technická dokonalost, na stranu druhou nezáživný power metal střihu Edguy posledních let. Čiročirý průměr a hodně slabý derivát předchozích desek. Místy jsem se musel nutit, abych u poslechu vydržel a nepustil si raději něco zábavnějšího. Avantasia je opravdu projektem, který měl skončit v dobách své největší slávy.

Další názory:

Jestli se dala Avantasia v období prvních alb považovat za projekt, který měl – v rámci svého žánru – smysl co do té hudební stránky věci, nyní tomu tak rozhodně není a z kapely se stala dojná kráva, která úspěšně tahá penízky z kapes melodií-chtivých posluchačů. “The Mystery of Time” je jednoduše produkt, hudba, která se neposlouchá, ale jen konzumuje. Ono jako poslouchat se to dá, to samozřejmě netvrdím, že by se nedalo, album člověka vesměs neurazí (pokud to tedy někdo nebere tak, že to uráží jeho inteligenci a hudební apetit), nicméně zůstává otázkou, zdali vůbec existuje nějaký důvod si to pustit, když se jedná jen o vyleštěnou sterilní nudu bez sebemenšího náznaku čehokoliv, co by vás aspoň trochu zvedlo ze židle, nebo naopak zarazilo do křesla, že byste se pohnout nemohli – nic takového tam není. Label se sice dlouhodobě snaží okolo kapely vytvořit jakýsi pocit, že se jedná o cosi výjimečného, ale jsou to jen kecy, jelikož Avantasia tak, jak se prezentuje na “The Mystery of Time”, je jen obyčejná power metalová odrhovačka. Z mého pohledu je podobné album prostě ztráta času. Jediný trochu světlý bod vidím v “Black Orchid”, ale že by to byl nějaký skvost, to se taky tvrdit nedá…
H.

Nepřekvapivá. Copak se na novou Avantasii dá říct něco jiného, když hned po prvním poslechu na mě nepůsobila jinak, než jako odvar předešlých alb? Tobias Sammet by se na to měl na pár roků vykašlat a načerpat novou tvůrčí sílu, protože dokud se bude snažit přijít každý rok střídavě s alby Edguy a Avantasie, tak to logicky nemůže vést nikam jinam, než že se zakope v průměru power metalové tvorby, ke které má už nějaký ten rok nebezpečně blízko. Navíc se mu obě působiště začínají stylově prolínat, až mezi nimi zůstane rozdíl pouze v množství hostů, který je na novince celkem pestrý. “The Mystery of Time” se oproti minulejšku posunulo k lepšímu snad jen v technické oblasti, protože zvuk je tak precizní, že už to snad ani víc nejde. Škoda nevyužitého potenciálu živého orchestru, který byl použit. Ten by si zasloužil daleko rozmáchlejší plochy, ve kterých by naplno vynikl. Jedním z několika světlých bodů pro mě byl Michael Kiske, který v klasické speedové “Where Clock Hands Freeze” samozřejmě nezklamal. Úvodní “Spectres” taky není špatná a spletenec kytar a orchestru se v této skladbě povedl na výbornou. Kupodivu se mi zalíbila i “Invoke the Machine”, která jakožto ochutnávka vůbec nešlapala a nakonec se z ní vyklubala jedna z nejlepších písní desky. Na vrcholu se pak utábořila “Savior in the Clockwork” se skvělou vokální linkou všech zúčastněných zpěváků, u které mi vůbec nevadí dlouhá stopáž, které jsem se obával, což už se ale nedá říct o poslední skladbě, protože utahanou titulku si Sammet mohl klidně odpustit. Nudnější věc z rukávu totiž už dlouho nevysypal. Když si vezmu poslední tři desky Avantasie, tak dohromady by z nich byla jedna nadupaná, skvělá deska. Ale takhle? Škoda další nevyužité šance, takže za mě jen pět bodů, přičemž jeden bodík dávám navrch za nádherný obal Rodneyho Matthewse.
Kaša