Avatarium - Avatarium

Avatarium – Avatarium

Avatarium - Avatarium
Země: Švédsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 1.11.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Moonhorse
02. Pandora’s Egg
03. Avatarium
04. Boneflower
05. Bird of Prey
06. Tides of Telepathy
07. Lady in the Lamp

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Švédové Candlemass patří k nejstarším doom metalovým kapelám a bez nějakých větších debat se dají zařadit mezi ty, kteří sehráli významnou roli v pokládání základních stavebních kamenů svého žánru v jeho čistokrevné podobě. Na podzim roku 2011 ovšem Candlemass ohlásili, že tehdy chystaná deska bude jejich posledním dlouhohrajícím počinem vůbec – a tato deska už z dnešního pohledu dávno vyšla – v červnu 2012 pod názvem “Psalms for the Dead”. Skupina sice nekončí nadobro a nadále bude pokračovat v nárazovém živém hraní, ale nebude již natáčet další alba.

Na druhou stranu se asi dalo docela očekávat, že Leif Edling, baskytarista a hlavní skladatel Candlemass, nejspíš nebude jen tak sedět se založenýma rukama, nic nedělat a nic netvořit, což se nakonec opravdu nestalo. Vcelku logicky to vedlo k založení zbrusu nového projektu, jenž dostal jméno Avatarium a v němž vedle Leifa působí také i další zajímaví muzikanti. Kytary se ujal Marcus Jidell, někdejší člen Royal Hunt a Evergrey, jenž se shodou náhod v roce 2012 mihnul i jako záskok v koncertní sestavě Candlemass. Bicí si vzal na starost Lars SköldTiamat, který svého času také nabubnoval sólovou desku Leifa Edlinga, “Songs of Torment, Songs of Joy” z roku 2008. Nejvíce spolupráce si však hlavní protagonista užil s klávesákem Carlem Westholmem – ten se totiž objevil na zmiňované sólovce, s Edlingem se sešel v kapelách Krux a Jupiter Society, podílel se i na projektu Abstrakt Algebra, který Leif Edling založil v roce 1994 po prvním rozpadu Candlemass, a v neposlední řadě se Westholm svého času krátce zjevil i v sestavě samotných Candlemass a jako host svými klávesami přispěl na relativně dost jejich alb. Jak vidno, baskytarista se v nové skupině obklopil starými známými, s nimiž už nějakou tu muziku v minulosti udělal. Prozatím jediným členem Avatarium, jehož jsme doposud nezmínili, je ten, kterého jsme vlastně měli zmínit na začátku, protože dámy mají přednost – za mikrofon se totiž postavila jistá Jennie-Ann Smith, jejíž vokál tvoří jeden z nejvýraznějších a nejzajímavějších elementů stejnojmenné debutové desky “Avatarium”… ale o tom až v následujících odstavcích…

Vzhledem k tomu, že za Avatarium stojí především Leif Edling, asi pro nikoho, kdo si už “Avatarium” pustil, nebylo velkým překvapením, že mezi novou kapelou a starými dobrými Candlemass rozhodně nějaké paralely jsou, zejména se to týká těch momentů, kdy Avatarium spustí tvrdší doom metalové riffy – v některých takovýchto pasážích na mě opravdu dýchnul znatelný závan Candlemass. Rozhodně to ale podle mě není nic, co by mělo vadit, tím spíš, když jsem to vlastně očekával. I z tohoto důvodu se dá říct, že pokud vás stejně jako mě mrzí ukončení studiové činnosti Candlemass, právě Avatarium nastupují jakožto vhodná, důstojná a snad i kvalitativně srovnatelná alternativa.

Na druhou stranu, toto je jen jedna složka hudby Avatarium, protože jestli nová kapela něčím určitě není, tak je to kopírka Candlemass s jiným jménem a jinou sestavou. Pánové a dáma totiž přišli s nahrávkou, jež rozhodně nemá zapotřebí kohokoliv kopírovat – veškerá ta podobnost se známějším uskupením Leifa Edlinga totiž pramení hlavně z jeho charakteristického skladatelského rukopisu, jinak totiž Avatarium sázejí na stůl své vlastní trumfy. Především se mi zdá, že jsou v porovnání s hudbou Candlemass méně doomovější, jsou spíš rockovější, ta hudba je taková víc provzdušněná a méně zatěžkaná. Také se mi zdá do jisté míry variabilnější – zatímco podstatná část skladeb Candlemass je více či méně postavena na jednom motivu, riffu a tak dále, přechody v písních Avatarium jsou mnohem kontrastnější. Neříkám lepší nebo horší, jednoduše jen trochu jiný přístup, akorát v obou kapelách to fungovalo, resp. funguje na jedničku.

Ovšem to nejmarkantnější, v čem se Avatarium liší, je samozřejmě vokál. Upřímně nemám sebemenší páru, kde a jestli vůbec někde Jennie-Ann Smith zpívala dříve, ale ten její přednes je jednoduše famózní a hned na první seznámení mě obrovsky zaujal… vlastně na několik prvních poslechů jsem poslouchal především ji a bližší detaily v instrumentální rovině jsem začal vnímat až mnohem později. Ta ženská prostě umí, dokáže svým hlasem posluchače zaujmout a okamžitě si jej získat na svou stranu, střídá různé polohy (žádné dvojsmysly, vy chlíváci!) a ve všech je skvělá. Nutno ale zdůraznit, že Jennie-Ann v žádném případě není nějakou načančanou princeznou a má daleko do toho, co se zdá být dnešním prototypem metalové zpěvačky, tedy holkou, u níž jde víc o poprsí napasované v těsném korzetu než o hlas a která hýká pseudo-operním zpěvem, jenž spíš zní, jak kdyby ji někdo tahal za ochlupení na bembeřici. Vokalistka Avatarium zpívá hodně přirozeně, uvěřitelně a nenuceně, místy skoro až rockově, má zajímavou barvu hlasu a hlavně do zpěvu dokáže vložit obrovskou porci emocí. Já obecně nejsem příliš velkým zastáncem zpěvaček v metalu (ne, že bych byl nějaký sexista, to ani omylem, je to spíš kvůli onomu nudnému panenkovskému modelu, do něhož podstatná část, ne-li většina vokalistek spadá), ale v tomto konkrétním případě je to prostě bomba. Jestli je hudební stránka Avatarium plná trumfů, tak Jennie-Ann Smith je se svým hlasem žolíkem navrch.

Co se týče jednotlivých písniček, na “Avatarium” by se bez sebemenších problémů dala vztáhnout kouzelná recenzentská formulka, že jsou všechny skvělé a všechny stojí za slyšení, tudíž nemá cenu nějaké z nich vyzdvihovat nad ostatní. Jistě je to pravda, protože Avatarium opravdu dali dohromady kolekci sedmi velice vyrovnaných skladeb, z nichž ani jedna mi nepřijde špatná, zbytečná nebo navíc, naopak mě všechny baví od začátku do konce, i samotná deska jako celek nemá šanci nudit díky docela střízlivé délce 50 minut, která je naprosto odpovídající k tomu, aby se člověk nasytil a pochutnal si, ale nepřejedl se. Pokud bych ale přece jenom musel vybrat, asi bych rozhodně neopomenul zmínit “Tides of Telepathy”, jejíž první polovina je čirou náhodou jedním z těch momentů, které mají asi nejblíže k tomu, co Edling a Westholm předváděli v Candlemass; druhou polovinu ovšem naprosto excelentní finále patřící k mým nejoblíbenějším pasážím na albu. Strašně mě baví rovněž trochu rockovější a melodičtější “Boneflower”, k níž vznikl taktéž videoklip. Jako poslední bych zmínil ještě “Pandora’s Egg”, která je nádherným příkladem výše zmiňovaných kontrastů – pomalé a melancholické pasáže s procítěným zpěvem se zde totiž střídají s výjezdy ostrých riffů přímo ukázkovým způsobem, ale všechno drží pohromadě, nic není násilné, naopak i takovýhle zlom zní v podání Avatarium naprosto přirozeně.

Přiznávám se, že Candlemass vždycky patřili mezi mé hodně oblíbené kapely, takže Leif Edling tím pádem vcelku logicky vždy patřil mezi mé oblíbené muzikanty, díky čemuž jsem i od Avatarium očekával kvalitu – a tu jsem naštěstí také dostal. Ta nahrávka mě vyloženě chytla, poslouchám ji s obrovskou chutí a ohromně mě baví. Jednoduše je to poctivá, uvěřitelná a povedená deska se spoustou výtečných momentů a pěknou atmosférou. Ne, určitě to není album roku, ale to nic nemění na faktu, že mně osobně “Avatarium” udělalo vážně radost.


Další názory:

I s mírným odstupem času si pořád stojím za názorem, že ukončení studiové kariéry legendárních doom metalistů Candlemass je velká škoda. Zvlášť s přihlédnutím ke kvalitě jejich ponávratových alb, kdy se eponymním “Candlemass” nadechli k působivé formě, jež jim vydržela až do posledního opusu “Psalms for the Dead”. Avatarium sice nejsou úplně přímým následovníkem, ale postava Leifa Edlinga je dostatečnou zárukou kvality a pojítkem, které obě kapely pojí nejen hudebním obsahem. Obklopil se partou skvělých muzikantů a neznámou zpěvačkou Jennie-Ann Smith, která je pro mě skutečnou hvězdou jejich debutového alba. Doomové riffy na sabbatovském základu tvrdí nahrávku do patřičných hlubin, ovšem pomalé, rockové momenty, v nichž naplno vynikne pronikavý a podmanivý hlas Jennie-Ann, jsou jasnými vrcholy jednotlivých skladeb. Jak už zmínil kolega v hlavní recenzi, jsou všechny skvělé a není důvod nějakou z nich vyzdvihovat nad ostatní, ale mým favoritem se stala úvodní “Moonhorse”, kde akustická pasáž, v níž se ke kytaře přidá pouze Jennie-Ann, získá takřka folkovou atmosféru. Přestože všechny písně staví na střídání kytarových a uvolněných ploch, nelze říct, že by “Avatarium” bylo albem průhledným a hned při prvním poslechu předvídatelným. Zajímavými momenty se v tomto případě nešetří, takže se deska hned tak neoposlouchala a věřím, že ještě nějaký pátek ji budu pravidelně točit. Ne, že by očekávání byla na bodě mrazu, ale i tak lze o Avatarium hovořit jako o velmi příjemném překvapení a jako o kapele, která klasický heavy metalově laděný doom metal posunula do jiných sfér. Přičtěte si k tomu parádní atmosféru a prvotřídní muzikantské výkony (kytarová sóla Marcuse Jidella jsou lahůdkou) a je nad slunce jasné, že tohle album za to stojí.
Kaša

Avatarium


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.