Babymetal - Babymetal

Babymetal – Babymetal

Babymetal - Babymetal
Země: Japonsko
Žánr: metal / pop
Datum vydání: 26.2.2014
Label: BMD Fox

Tracklist:
01. Babymetal Death
02. Megitsune
03. Gimme Choco!!
04. Ii ne!
05. Akatsuki
06. Doki Doki Morning
07. Onedari Daisakusen
08. 4 no Uta
09. Uki Uki Midnight
10. Catch Me If You Can
11. Akumu no Rinbukyoku
12. Headbanger!!
13. Ijime, Dame, Zettai

Odkazy:
web / facebook

Japonci jsou prostě jiní, to je stará známá věc… tedy, jiní z našeho evropského úhlu pohledu, jednoduše prostě diametrálně odlišná mentalita, což samozřejmě netvrdím, že je špatně. Na druhou stranu, některé věci v Evropě zase jistě připadají divné jim. Nicméně, pointa je ta, že asi všichni jsme někdy slyšeli, jak se s oblibou říká, že Japonci jsou prostě úchylové, což ostatně asi dostatečně dokazují třeba tuny hentai (nebo ještě drsnějšího subžánru guro), v němž se souloží s obludami s padesáti chapadly, ale i výživná reálná pornografie s chobotnicemi, úhoři, hmyzem a cenzurovanou vagínou… každý nad tím kroutí hlavou, ale všichni jsme to aspoň jednou ze studijních důvodů viděli.

O japonské pornografii se tu však dnes bavit nebudeme, protože – pokud si správně pamatuju – jsme přece jenom ještě pořád stránka o hudbě. Jistě jste ovšem pochopili, že právě Země vycházejícího slunce bude na pořadu dne. I když do takového extrému, jakým byly třeba výše zmíněné příklady, sice nepůjdeme, i tak je Babymetal skupina, u níž snad každý nasadí pověstnou grimasu odborně nazývanou jako wtf a prohlásí cosi jako: “No jo, ty vole, prostě Japonsko.”

Sice předpokládám, že už jste o Babymetal všichni slyšeli (já osobně jsem se tomuhle chlámal jak blázen už dva roky zpátky, když se objevil první videoklip “Doki Doki Morning”), ale pokud by se mezi vámi přece jenom našel někdo, kdo nemá tušení, oč kráčí, pojďme si to povědět. Babymetal je záležitost, v níž se mezi sebou mlátí J-pop (japonská odnož popové hudby), kawaii (označení pro takovou tu naprosto kýčovitou japonskou roztomilost, zdaleka se tento styl neprojevuje pouze v hudbě) a metal, který je vlastně – zjednodušeně řečeno – větší nářez, než byste asi čekali. Aby to náhodou nebylo málo, občas se v té hudbě objeví nějaké disko, tuhle vystrčí růžky dubstep, v jednom momentě se dokonce objeví i náznak rapu.

Přijde vám to už takhle jako neskutečná kravina? Inu, Babymetal mají ještě jedno eso v rukávu, které jsem si samozřejmě záměrně schoval až na konec – v čele kapely totiž stojí tři náctileté Japonky, jež do všeho toho tancují a zpívají dětskými hlásky. Ta nejstarší si říká Su-Metal, je jí 16 a stará se hlavně o zpěv, dalším dvěma, které se jmenují Moametal a Yuimetal (předpony vždy podle křestních jmen – Suzuka, Moa a Yui), je 14 let, jejich hlavní úlohou je běhat po pódiu jak fretky a sem tam si také něco kváknout. I když to celé může vypadat jak z jiného světa, Babymetal slaví ve východní Asii dost slušný úspěch, koncerty jsou natřískané horami Japonců, kteří na to paří jak smyslů zbavení (některé záznamy na YouTube jsou fakt vtipné), a debutová dlouhohrající deska “Babymetal”, jež vyšla koncem února, se v místním žebříčku prodejnosti během prvního týdne vyšplhala na čtvrtou pozici s více jako 37 000 prodanými kusy, což je číslo, o němž si drtivá většina metalových kapel z Evropy může nechat jenom zdát…

Keců už bylo dost, pojďme konečně na věc. Ačkoliv jsem výše blekotal cosi o deseti stylech, drtivou převahu má v hudbě Babymetal stále metalová muzika, dejme tomu někde na pomezí melodic death metalu a heavy metalu, ale třeba v “Ijime, Dame, Zettai” se zase ozve vyloženě power metalové sólo. A jak už bylo jednou nenápadně řečeno, v reálu je to asi tvrdší, než by člověk po všem, co padlo výše, asi tipoval. Instrumentální stránka totiž v některých momentech doslova hobluje takovým způsobem, že by se za to v žádném případě nemusely stydět ani seriózní metalové formace ne úplně měkkých odnoží. Stejně tak se na “Babymetal” nejednou ozve i pořádný murmur, za nějž by se zase nemuseli stydět ani severští death metaloví pořízci (a v jedné pasáži “Megitsune” ani black metalová panda)… nemám tušení, jestli nejde o nějakého hosta, protože jsem o žádném zmínku nenašel, ale pokud ten growling dává některá z holek, tak teda upřímný respekt, i když bych se tomu docela divil.

Pokud byste “Babymetal” pustili náhodnému posluchači, jenž by neměl sebemenší tušení, o co se jedná, zpočátku by ho ani nenapadlo, že by se snad mělo jednat o album tří malých Japonek. Úvodní “Babymetal Death” je totiž úplně regulérní metalový vál, který se v podstatě obejde bez holek… a ty asi dva momenty, kdy tam jednou promluví (ne zazpívá) jedna z nich, vyznívají spíš tak, jako kdyby mělo jít spíš o snahu to trochu ozvláštnit. Jinak třeba pasáž, jež se objeví na samém konci čtvrté minuty, je beze srandy vyloženě parádní. Pak začne druhá “Megitsune”, onen neznalý posluchač si při prvních japonských tónech začne říkat, že to fakt bude asi zajímavá kapela, když tam dává takové pěkné netradičnosti… no, a pak začnou zpívat.

Na celém “Babymetal” mi ovšem přijde poměrně strašidelná jedna věc… jakkoliv to na první pohled vypadá jako naprostá bizarní šílenost, nad níž se člověk maximálně tak pousměje a zakroutí si hlavou, ve skutečnosti jsou některé songy až nebezpečně chytlavé a zábavné, jsou tak praštěné, blbé a kýčovité, až je to vlastně sranda. Jako upřímně si myslím, že je Babymetal poslouchatelnější než mnohé klasické metalové kapely (zdravím například Dymytry – i tři malé Japonky vašemu novému albu nakopávají prdel). A když vezmeme kombinace metalu a sladkého vlezlého popu… jestli si myslíte, že třeba Amaranthe jsou dobří, tak tohle nakopává prdel i jim. Na rozdíl od švédské vylízanosti mi totiž nepřipadá, že by ze mě “Babymetal” dělalo kreténa. Sice je to vlastně neskutečný kýč, ale aspoň si to na nic nehraje…

Mezi největší hitovky vyjma již jmenované “Megitsune” patří určitě “Gimme Choco!!”, jejíž refrén je… no, prostě fakt dobrý. Dost mě baví třeba “Onedari Daisakusen”, což je jeden z těch kusů, u nichž si stačí odmyslet dětský hlásek a fakt by to bez sebemenších problémů obstálo jako normální song i v nebizarních žánrech… a i s tím dětským hláskem je to vlastně dobré. Něco podobného platí také o “Akumu no Rinbukyoku”, i když ne v takové míře jako u “Onedari Daisakusen”, ale pořád se tomu nedá upřít, že po instrumentální složce to fakt šlape. Naopak mezi chytlavější singlové pecky, které jsou zábavné, patří určitě i taková “Headbanger!!”.

Na druhou stranu, určitě tu jsou i písničky, které jsou v té vlezlosti a kýčovitosti už přes čáru. “Ii ne!” se zpočátku tváří docela slušně, ale ten refrén je tak extrémní peklo, že nakonec z toho songu stojí za zmínku jen krátký náznak rapu, jenž začne těsně před minutou a půl. Oproti tomu “Akatsuki” se na začátku tváří jako slaďák, pak se naštěstí trochu rozjede, ale zase jí zabije až moc sladký refrének. Titul největší píčoviny (jinak se to nazvat nedá) desky si ovšem suverénně odnáší “4 no Uta”, kterou prostě nejsem schopen strávit ani se svým vytříbeným smyslem pro hudební magořiny. V ní se dá naopak skousnout jedině refrén, ale to mezi ním je nad moje síly.

Provařená “Doki Doki Morning” by vlastně docela šla, ale je to také strašná odrhovačka a hlavně jsem ji slyšel už tolikrát, že mi jednoduše leze krkem – byla to totiž úplně první skladba, jakou jsem od Babymetal slyšel. Snad i díky tomu mě refrénové “Ding, ding, ding” už pomalu straší ve snech. V “Uki Uki Midnight” zaujme možná tak citelný vliv elektroniky a jedna dubstepová vsuvka, jinak se ovšem nejedná o nic zvláštního, podobně jako v případě dost nevýrazných “Catch Me If You Can” a “Ijime, Dame, Zettai” v samém závěru. I když v té první se pár ucházejících momentů objeví, to zase ano.

Ačkoliv jsem vlastně ve výsledku o většině songů řekl, že stojí za prd, ve finále je Babymetal pořád tak neskutečně praštěná záležitost, že až na několik extrémně cukrkandlových momentů je to v pohodě a rozhodně se to dá poslouchat, byť se tomu věří jen těžko. Jak s velkou oblibou říká nejmenovaný kolega Ježura, tohle je jednoduše typické “guilty pleasure”. I když bych se tím asi neměl moc chlubit, strávil jsem s “Babymetal” mnohem víc poslechů, než by bylo záhodno, a upřímně si nejsem jistý, jestli bych se za to neměl spíš stydět.

Tak jako tak, Babymetal je stále naprosto bizarní hudba mimo měřítka, kterou si – podobně jako to ujeté japonské péčko – člověk pustí spíš ze studijních důvodů, aby pak mohl tvrdit, že jako fakt poslouchal metal od tří náctiletých Japonek. Jestli jste ochotni a schopni tohle podstoupit, samozřejmě nechávám na vás samotných, protože osobně “Babymetal” prostě nemůžu doporučit, ale zároveň ani nemůžu říct, že byste si to neměli pouštět. Každopádně, číselně naprosto nehodnotitelné, to je asi jasné…


Další názory:

Tak takovýhle oříšek jsem tady už dlouho neměl. Z mého pohledu je totiž velmi těžké se k debutovému albu japonských holčin Babymetal nějak rozumně postavit. Mlátí se ve mně hned několik protichůdných dojmů, kdy si při jednom poslechu jsem schopný říct, že některé z třináctky písní jsou vážně super hitovky (“Megitsune” a “Doki Doki Morning” zabíjí) a jen o pár chvil později mi do uší zní kraviny typu “Akumu no Rinbukyoku”, “Onedari Daisakusen” nebo “Ii ne!”, ze kterých mě doslova bolí uši. Stejně jako si některé kousky s trojicí slečen mile rád prozpěvuju, jindy si snažím jejich zpěv odmyslet, protože mi vlastně kazí dojem ze slušného hudebního podkladu. Chápu, že Babymetal jsou výtvor úplně jiné kultury, takže pro našince to je album velmi stěží pochopitelné a zkousnutelné, ale svým způsobem to prostě má něco do sebe. Něco, co mě i přes všechna negativa nutí si “Babymetal” pouštět opakovaně. Těžko říct, jestli za tím stojí fakt, že to je chytlavé, neotřelé a vzbuzuje to tak ve mně touhu slyšet něco jiného, než co poslouchám dnes a denně, ale určitě by byla škoda Babymetal odepsat jen kvůli tomu, co hrají. Neříkám, že se ode dneška stanu vyhledávačem japonského tanečního pop-metalu, ale na druhou stranu nesplachuju “Babymetal” do záchodu, protože mi tady album právě hraje a po sepsání hodnocení ho v žádném případě nesmažu, jako je u mě v případě negativních dojmů dobrým zvykem. Nicméně, i tak se radši zdržím hodnocení na běžné hodnotící stupnici, protože tohle obodovat prostě nejde…
Kaša


34 komentářů u „Babymetal – Babymetal“

  1. Dík za recenzi, moc jich na netu o téhle kapele není.
    BabyMetal jsem objevil asi před týdnem a osobně se mi fakt hodně líbí. Ale možná to bude tím, že rozhodně klasický metal moc neposlouchám. Pohybuji se hlavně někde od symphonic metalu až po epic rock (Two Steps From Hell, atd…)
    Ale jako další mnohem důležitější důvod bude to, že jsem před pár lety hodně tančil DDR (takový ten kobereček se šipkama), což je hra původně z Japonska, takže tu jejich hudbu mám naposlouchanou a nepřekvapí mě některé ty jejich typické obraty jako šílené prolínání stylů, změny rytmů atd…

    1. Tak zrovna na toto recenze poměrně byly… přece jenom to mělo svýho času docela solidní reklamní tlačenku :) Ale obecně podobný trochu směšný bizáry moc recenzovaný nejsou, protože většina seriózních médií se od toho v rámci zachování vlastní serióznosti drží dál. Co si budeme povídat, on je to fakt brutální kýč a kdo recenzuje Babymetal, může s klidem recenzovat i třeba Luštělu :D Na druhou stranu, my se obskurností nebojíme, haha… což mě tak napadá, že článek o Luštěle tu ještě nebyl, hm hm… :D

      1. Nevím, jestli je to kýč, ale v Evropě a Americe existuje asi tak milion a jedna “true” heavy/speed/power/gothic/symphonic metal kapela, a ani od jedné z nich jsem za posledních pár let neslyšel tak dobrej refrén, jako mají songy Megitsune, Headbangerrrrr a další.
        Pro mě osobně je babymetal jednou z mála nadějí, že by metal i ve zbytku tohohle desetiletí mohl za něco stát.

        1. O tom, že heavy/speed/power/gothic/symphonic kapely stojej dlouhodobě za vyližprdel a drtivá většina z toho je kýč, klišé a nevkus, se vůbec nepřu – myslím si to taky (ačkoliv pár výjimek, který mě zaujaly a baví mě, se za poslední roky určitě našlo). Ale jestli má bejt zrovna Babymetal nadějí metalu, tak je na tom metal teda hodně, hodně špatně…

          1. Ok, no u mě to bude asi i o tom, že mám k japonské kultuře celkově poměrně kladný vztah a ta vizuální stránka Babymetal mi maximálně vyhovuje, ale chápu, že někdo to může mít jinak:) A mimochodem, Onedari Daisakusen je super, mě jako největší shit přijde Doki Doki Morning^^

          2. Já sice nemůžu tvrdit, že bych byl vysloveně fanatik do Japonska a jeho kultury, to zase ne, ale i tak si dovolím říct, že ta atmosféra týhle země mě svym způsobem oslovuje a přitahuje, hlavně se to týká feudálního Japonska, ale obecně je tam toho víc. Jestli mě ale něco fakt nebaví, tak to je ten jejich současnej kýč jako kawaii, to mi připadá naprosto příšerný, přičemž do toho kýče pro mě spadá i Babymetal – proto tu “skupinu” (v podstatě to ani skupina není; je to jen komerční produkt a nikdo okolo toho se ani nikdy nesnažil tvářit, že to je jinak) považuju jen za bizár. V době vydání jsem si to poslechnul, zasmál jsem se tomu, v rámci pravidelný dávky guilty pleasure se trochu pobavil, ale pak jsem šel od toho, protože dál mi to připadá jako ztráta času. To už mi dává větší smysl koukat na hentai, guro a obecně to jejich zvrácený porno :D

          3. Jistě, v mnoha ohledech to nese znaky komerce, ale kromě toho je navíc na pozadí, nebál bych se říct až, geniální hudební skladatel, ale to je samozřejmě otázka názoru a vkusu.

      2. Trochu blbě jsem se vyjádřil. Myslel jsem českých recenzí. Zahraničních je samozřejmě fůra. Ale z toho co mi vylezlo na “babymetal site:.cz” je tahle určitě nejlepší.
        A jestli je to “total bizard” nebo “naděje metalu”? Uvidíme jestli za pár let “inspirujících se” kapel budou tisíce nebo nula. Můj osobní odhad je, že jich pár bude a s odřenýma ušima se to možná prosadí jako jeden z nových směrů.

        1. Jo, to je pravda, českejch recenzí asi zas tolik nebylo… kromě tý naší si vybavuju už jenom jednu (na Metal Forever), ale je pravda, že jsem po tom nikdy nepátral, takže možná toho víc bude.

          Ale jinak děcka v metalu podle mě není záležitost, která by byla tak úplně nová (vzpomínám, že x let před Babymetal byla dokonce i u nás jedna grindovka, kde hráli týpci, co neměli ani občanky, ha! :D), stejně jako míchání metalu a popu. V rámci Babymetal to jen bylo dotažený na dřeň a plus k tomu ještě velká mediální tlačenka a obecně šikovnej management, kterej do toho evidentně dost sype.

          Že se toho modelu někdo chytí a pokusí se ten úspěch zopakovat s jinejma děckama a třeba trochu jinou (nejaponskou) stylizací, to samozřejmě možný je. Furt je ale pro mě vnitřně těžký přijmout, že zrovna tohle by měl bejt nějakej novej směr v tvrdý hudbě a že by to v žánru začalo udávat nějakej trend, to mi prostě nepřijde reálný. Už jen z toho důvodu, že seriózní metalovou scénu takovýhle srandy moc nezajímaj… moc mi nepřijde, že by se fanouškovská základna Babymetal rekrutovala zrovna z množiny metalovejch srdcařů…

          Ale jinak je to samozřejmě jen můj pohled, jestli to někdo vidí jinak, nijak mě to neuráží :D

          1. Mně už se teda podařilo vygůglit korejskou verzi Babymetalu, a je to takovej otřes, že to ani už nebudu dál rozvádět XD

          2. Nééé, bleaku… A co denní dávka guilty pleasure?

          3. Ne asi, poděl se s náma :D

            Já si vzpomínám, že jsem taky podobnejch zvěrstev viděl víc, ale ty názvy jsou v těch jejich klikyhácích a to už člověk podruhý nedohledá :D

          4. No tak guilty určitě, ale pleasure bohužel v tomhle případě moc ne.
            https://www.youtube.com/watch?v=cjGAgExbhZM
            Na link jít pouze na vlastní nebezpečí. Nejlepší mi na tom přijdou kostýmy hudebníků na pozadí, těm jsem se teda upřímně zasmál, jinak je to spíš k pláči.

          5. Tak to je poděl :D Mě osobně spíš zaujaly ty gestapácký pásky a hajlovačka v čase 1:58 :D

          6. Tak to Ladybaby není nejhorší, takhle nějak si představuju béčkovou verzi Babymetalu:)
            Jinak z věcí, na které se dá na youtube proklikat přímo z videí Babymetalu, mě nejvíc oslovilo tohle:
            https://www.youtube.com/watch?v=9TkHpvaO09c
            Úplně best je to sólo jako od Slayer^^ Holky mají na Spotify další tři skladby a ty potvrzují hudební kvalitu.

          1. Mně to moc jasný a srozumitelný nepřišlo. Ale jsem tak opilej, že ani nevím, jestli to bylo japonsky nebo anglicky, tak to zkusím zejtra znovu :D

  2. Mě osobně se Babymetal docela líbí. Asi tak polovinu skladeb bych označil jako velmi dobré, některé další jako docela dobré a ty co se mi vysloveně nelíbí tak snad jen yon no uta a kimi no anime ga mitai plus ještě CD verzi Iine s tou rapovou částí (ale jen kvůli tomu rapu – koncertová verze kde místo rapování hecují publikum je celkem dobrá). Rozhodně má tato skupina místo pro pár skladeb v mém playlistu, nicméně pochopitelně na nižším levelu než moje oblíbená Metallica, Manowar nebo třeba Nightwish.
    Jinak co jsem viděl záběry z jejich koncertů, tak mi to přijde jako celkem dobrá pařba. Příští rok si možná na některý zajdu.

    Dvě technické poznámky:
    V písni Doki Doki Morning nezpívají Ding Ding Ding jak píše H., ale Ring Ring Ring jako náznak zvuku budíku a v písni Babymetal Death nepromluví jen jedna z nich, ale všechny tři. Jedná se totiž o jakýsi druh – ehm – prezentačky a zároveň trochu o slovní hříčku. Vyslovuje se to totiž prakticky stejně jako desu (des), což se v japonštině používá při představování (Michal desu). V následujícím videu to vysvětluje jeden takový zábavný japonský stařík, kdyby to někoho zajímalo (což asi nebude, ale co když) – https://www.youtube.com/watch?v=F8u8UuvzW0E

    Jinak můžete zkusit třeba i toto. Skupina se jmenuje Wagakki a je to takové zajímavé spojení tradiční japonské hudby a rocku. https://www.youtube.com/watch?v=K_xTet06SUo

    1. Musím, říct, že tuhle kapelu znám přes rok. A od prvního poslechu do dnes, ej to jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Písně jsou dobré, viz né tak stará Road of resistence,na které se podíleli i hudebníci z Dragon Force, je přímo špičková. Pro spousty lidí je tahle kapela trnem v oku, ale pro mne, ej to jedna z nejoblíbenějších kapel, jaké jsem kdy měl. Ale Ozzy je Ozzy :D

  3. Dobrá zpráva pro všechny zdejší fandy – druhý album Babymetal vyjde v dubnu.

    Za záměnu Ding Ding Ding za Ring Ring Ring jakože sorry… přiznám se, že to jsem fakt nepoznal s těma jejich hláskama :D

  4. Takze vsem lituji ale je to totaln kravina pro deti asi proto ze to zpivaj deti smixuj vsechno prozen masinkama najdi detske xichty udelej reklamu a vydelas tahle pseudo kapela je tak dobra akorat pro tv nova a cesko ma talent

  5. Já jsem velká poslouchačka metalu už přes čtyři roky, a musím říct že BABYMETAL je něco fakt neobvyklého, písně mají velkou dávku energie a v současně době BABYMETAL patří mezi mé nejoblíbenější kapely.

  6. Jak může někdo metalem nazvat komerční sračkoidní produkt vytvořený manažery úplně stejně, jako manažeři vytváří různé ty Biebery a spol.? Ty kravky nikdy metal neposlouchaly, je jim úplně jedno co zpívají, hlavně že z nich budou “hvězdy”. Místo aby si užívaly dětství a dospívání, tak z nich dělají stroj na peníze. To je nechutnost!
    BTW Jon Schaffer z Iced Earth zakládal kapelu s kamarády v 16 letech, bez debilních manažerů, a skládali si hudbu sami. Jejich současný basák Luke Appleton s nima je od svých asi tak 17 a taky jen díky tomu, že fakt umí, a ne že za ním stojí debilní manažeři. Tomu říkám metal! Ne takovému nechutnému prefabrikátu jako je ta Babysrajda. Nechápu že mají víc jak 3 fanoušky.

    1. Iced Earth jsou ještě čajíček… když Kvarforth zakládal Shining, bylo mu 13. A nutno dodat, že Shining je dost jinačí kalibr než Iced Earth :D

      1. Šikovný synek :) , ale Jon a spol. nezakládali kapelu doma v garáži, ale odcestovali na Floridu, kde se živili různou hnusnou prací a paraleleně s tím rozjížděli kapelu, což u 13letého není technicky možné. Ještě s nima vyjebalo vydavatelství tím stylem, že prakticky všechno co vydělali dostalo to vydavatelství. Jon se na to mohl tisíckrát vykašlat, když mu pořád odcházeli členové kapely s tím, že zadarmo hrát nebudou, ale vydržel až vyprší ta ojebávací smlouva a k sepsání nové už si přizval právníka. Tomu říkám METAL a inspirativní příběh.
        Jinak máš pravdu, že teenageři zakládající kapely okolo těch 16 let nejsou zas tak vyjímeční. Tím spíš nechápu tu hysterii okolo Babyhnoje. Jako co má být, že jsou to puberťačky? Kdyby ta “hudba” aspoň byla z jejich hlavy, tak by se dalo ocenit aspoň to, že něco tvoří, ale takhle by tam místo nich mohlo být klidně trio cvičných opiček “zpívajících” na playback.

        1. To že Jonovi neustále odchádzajú členovia z kapely ale musí mať nejaký dôvod, taký Dave Mustaine je jasný dickhead, takže preto sa vystriedalo v zostave okolo 25 hudobníkov :)

          1. Odcházeli mu nejvíc v době, kdy jim prachy shráblo vydavatelství. Taky nevím kdo by vydržel X let hrát v podstatě zadarmo. :-(
            Zas takový extra dickhead podle mě není, prostě standardní umělec. :-D Je konspirační teoretik, což může někomu lézt na nervy. :-D Ale byl by tak 1 000 000 X lepším prezidentem USA než Trump.
            Za ultimátního dickheada v metalu považuju Joeyho “No photo or security will break your camera and we will quit the show” DeMaia.

  7. Tak všetky prachy im zhrablo vydavateľstvo, pretože im zaplatili všetko od nahrávania až po promo. Tak to asi chodí. Ale nevedel som že Century Media je až také nenásytné vydavateľstvo, že im nedajú za predaj albumov ani to hovno. Pritom sú Iced Earth spolu s Grave služobne najdlhšie pôsobiacimi kapelami u CM :) Kde vlastne berieš všetky tieto informácie? Celkom rád by som si o tom prečítal viac.
    To že je Mustaine dickhead non plus ultra sa dokázalo naposledy, keď rozzúril mňa a tisíce ďalších fanúšikov, ktorí sa tešili na koncert na Masters of Rock (plus Prešov a Budapešť) tým že ho zrušil kvôli zlomenej nohe Ellefsona. Na videu natočenom po zákroku ale vyzeral v dobrej nálade a koncert odohrať chcel. Miesto toho Mustaine maďarským, českým a slovenským fanúšikom nasral do papule!

    1. Já nevím jestli to vydavatelství je ještě pořád tak svinské, nejspíš už ne. Info beru z rozhovoru s Jonem z HardRockera 4-2008. :D Spíš si myslím, že vydavatelství obecně spíš odrbe začínající nezkušenou kapelu než nějakou, která už v tom umí chodit. Navíc tam už určitě v současnosti působí jiní lidi než tehdy.
      Zasekli se u CM cca 13 let, pak přešli do Steamhammer. A kupodivu pak znovu skončili zpátky v CM, ale předpokládám, že už tam byli jiní lidi, protože na jejich místě bych se tam vracela jedině s úmyslem ty parchanty rituálně zavraždit. :D Ale hlady neumřeli, takže už asi mají podmínky relativně dobré. Nebo mají dobré podmínky, protože si to ohlídali, a kdyby tam přišli nějací mladí začátečníci, tak by zas byli odrbaní. Nevím.
      Vydavatelství jsou vůbec nenažranci. V jiném rozhovoru zas Blaze Bayley říkal, že z 8 euro jde 7 vydavateli a 1 kapele a proto si vydává alba sám za sebe.

      K Megadeth: sice zlomená noha nemusí být sranda, ale když Ellefson hrát chtěl, tak hrát měli. Přece jenom nohy k tomu nejsou třeba. Jestli je Mustaine tak vyhořelý, že hledá jakoukoliv záminku pro zrušení koncertu, tak ať si dá pauzu a jde tak na rok makat k pásu do továrny. Ještě se velice rád vrátí k hudbě. :D
      (standardní umělec a konspirační teoretik v předešlém příspěvku bylo na Jona Schaffera, ne na Dava Mustaina. Mustaine tím dickheadem podle všeho je. Někde zas nechtěl hrát kvůli nějaké “satanistické” kapely :D )

      1. Mustaine je známej arogantní blb, což dokázal už dávno a mnohem dřív před zlomenou hnátou baskytaristy. Ten incident s tou „satanistickou kapelou“ se týkal Rotting Christ, se kterejma kdesi (už si z hlavy nepamatuju, kde a kdy to bylo, ale jistě nebude problém to dohledat) odmítnul hrát, protože mu nevoněl jejich název. Nakonec RC tuším skutečně nehráli kvůli němu. Úplně stejně odmítnul hrát i s Dissection kvůli jejich filozofii. O tom, jak se mu v Megadeth točí muzikanti, protože s ním nikdo zas tak dlouho nevydrží, ani nemluvě. Jo a jeden čas taky okamžitě ukončoval rozhovory (beze slova pokládal telefon nebo odcházel, když to bylo face-to-face), pokud byl někdo tak drzej, že se ho zeptal na Metallicu :D

        Nicméně výše jmenovanej kápo Máňo Vař mu zdatně sekunduje, o tom žádná. Ten má zas ego až za roh :D

        Co se týče sviňáckejch vydavatelství, tak já nesnáším Roadrunner. To jsou takový mrdky, který do toho jdou trendově, např. si kdysi nabraly spoustou DM kapel, když byl death nejvejš, a pak na ně srali, když největší zájem o žánr opadnul. Takhle to s nima odnesli třeba Obituary kvůli špatný smlouvě. Nějaký historky jsem slyšel i o Earache, sem tam se někdo musel s labelem soudit o práva na vlastní tvorbu (třeba Dark Funeral s No Fashion Rec.), Nuclear Blast zas údajně kecá svejm nejvýdělečnějším koňům do tvorby. Kapitolou samy pro sebe jsou pak praktiky major labelů, který jsou v tom už vůbec jinde…

        1. Najnovšie vyšlo najavo, že Mustaine dokonca raz zakázal (!) vystúpiť aj Kingovi Diamondovi na jednom festivale, lebo nechcel že by spieval satanistické texty :D On je proste neskutočne divný. A paradoxom je, že zatiaľ čo Rotting Christ s ktorými kedysi nechcel hrať, predviedli na Masters of Rock vynikajúce vystúpenie, on sa na nás zvysoka vysral a srabácky si našiel zámienku (pravdepodobne), aby si predĺžil voľno pred nadchádzajúcim juhoamerickým turné, ktoré začína už sobotu! A najnovší prírastok do zostavy? Dirk Verbeuren zo SOILWORK! Tí si po 12 rokoch mohli hľadať nového škopkára. Som zvedavý koľko tam ten vydrží. Ešte chvíľu a už bude Mustaine triumfovať aj Jeffa Watersa, ktorý pravdepodobne ešte nevyšiel na dve po sebe nasledujúce turné v rovnakej zostave :D
          Manowar netreba komentovať, tam pre mňa nie je ani len hudba dobrá, ale na rozdiel od toho ryšavého debila nezrušili koncert ani keď mal Karl Logan haváriu na motorke!
          Roadrunner bolo vydavateľstvo ktoré kedysi vydávalo skvelú muziku (podobne ako Nuclear Blast v 90’s), ale po tom čo ich kúpil Warner je to už defakto polomŕtvy label. Z ich slávneho katalógu tam ostal už len málokto. A niekde som čítal, že vraj koncom deväťdesiatych rokov vyhadzovali kapely ktoré nechceli hrať nu-metal. Je to pravda? Lebo to by vysvetľovalo tú štýlovú zmenu vtedajších albumov Machine Head, trochu aj Fear Factory, Soulfly atď.
          Nuclear Blast je najväčšie metalové vydavateľstvo na svete, ktoré vydáva metal určený skôr pre široké masy. O svojich zverencov sa príkladne starajú, vydávajú nádherne vyzerajúce nosiče – kto si kupuje ich CD limitovky, prípadne vynily, tak ten vie že je to vždy špičkovo odvedená práca. Lenže v 90tych rokoch sa v ich katalógu nenachádzali kapely, ktoré by sa dali mihnutím oka označiť ako za agro – dnes všetky tie Sabatony, Nightwishe, Hammerfally a podobné veci idú úplne mimo mňa. Nečudujme sa, že takých Volbeat do ČR už promotéri nevolajú, keď toto je teritórium vyššie zmienených záležitostí :(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.