Země: Finsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 17.5.2013 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Let It Roar 02. Out of Control 03. Out on the Streets 04. Neromancer 05. Raven 06. Into the Heart of Danger 07. Machine Revolution 08. Golden Age 09. Kingdom 10. Over the Top 11. Fight, Kill, Die 12. Black Ninja 13. Rain Man Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Jste připraveni na nadupaný finský mix heavy a power metalu? Máte rádi ženský chraplák, jak ho předvádí třeba Doro Pesch nebo Marta Gabriel z Crystal Viper? Potom by vás eponymní album (taky vám připadá, že poslední dobou mnohé kapely nejsou s názvy svých alb zrovna dvakrát originální?) finské šestky Battle Beast mohlo zaujmout. Já k němu přistupoval celkem bez zájmu, nakažen páně šéfredaktorovým pesimismem ohledně toho, co by tak asi kapela s tak blbým jménem a patřičně rychlokvašenou kariérou, odstartovanou soutěží na festivalu ve Wackenu a gradující podpisem u Nuclear Blastu, mohla předvést. Byl jsem však nakonec nečekaně mile překvapen.

90% (ne-li ještě víc) mého dojmu z Battle Beast tvoří hlas zpěvačky Noory Louhimo. Ta do kapely přišla až v roce 2012, tedy před tímto albem, které je druhé v pořadí v diskografii skupiny, když nahradila původní hlas kapely Nitte Valo. Zapátral jsem v minulosti a zjistil, že Nitte byla také výjimečná žena za mikrofonem, u které by jeden kolikrát nepoznal, že nezpívá jeden z těch osmdesátkových “no balls” metalových zpěváků. Za song “Show Me How to Die” ji dokonce někteří fanoušků pasovali na Diovu reinkarnaci. To je možná trochu přehnané, nicméně pusťte si to a zkuste si na chvíli představit, že nevíte, že to zpívá žena…

To už je ale pryč, Nitte náhle odešla z kapely věnovat se rodinnému životu a zbylí chlapci museli hledat náhradu, kterou našli v podobě mladé plavovlásky Noory. Co můžu soudit, tak tahle slečna zní úplně jinak, ovšem vůbec to není na škodu, naopak. Zvládá zpěv andělským dívčím hláskem, ze kterého v příští sloce rázně přejde do chrapláku a heavy metalového ječáku. Očividně žensky znějícího, ale to je právě to, co se mi na kapelách podobného ražení líbí. Prim mezi všemi takovými bandami hrají v mém povědomí polští Crystal Viper, proto je s dovolením použiju pro srovnání.

Na rozdíl od Crystal Viper trošku chybí nápady v instrumentální sféře. Výrazné riffy, jaké utvářejí třeba “Island of the Crystal Skull”, tu nějak nenacházím. Natož nějaký baladický klávesový podklad, jako má taková “Sydonia Bork”. Hudba prostě nějak plyne, hoši do toho buší a hrabou do strun, sem tam nějaké to sólo, ale stejně jsou všechny reflektory a veškerá pozornost upřeny na zpěvačku v popředí. Přitom platí, že mě Noora Louhimo opravdu rajcuje, a to nejen od pohledu na fotku, ale hlavně proto, že její “hlásek” je fakt Něco s velkým “N”.

Přijde mi, že oproti úplně “klasickému” heavy metalu, na který jsou leckde Battle Beast pasováni, je tu příliš mnoho klávesového pozadí, které mi přijde mnohem spíš power metalové – třebas hned intro k úvodní “Let It Roar” je jako vystřižené z repertoáru nejpowermetalovějších finských power metalů à la Dreamtale či Celesty. Kytarová sóla (ne, že by jich byl zrovna přehršel) a především zpěv Noory ovšem nikoliv.

Kdybych snad ještě po první skladbě pochyboval, jestli se mi to líbí, tak přichází “Out of Control” a její refrén, kde Noora kombinuje čistý zpěv ve sloce (tady jsme opět v power metalu) s neskutečně povedeným chraplákem v refrénu, který si mě získal naprosto a zcela. Tohle schéma se v následujícím průběhu často opakuje – nenápadná a klidná sloka versus gradující “heavy” refrén. Songy jsou spíš kratší než delší, tudíž moc nedochází k nějakým instrumentálním orgiím (což ostatně koresponduje s tím, co jsem už k hudbě uvedl dříve). Běžné schéma “intro-sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-víckrát refrén-konec” tu taky není nic neobvyklého, spíš naopak.

Sem tam se kapela přeci jen pokouší o jakousi hudební změnu a invenci – v “Neuromancer” pár samplů a efektů navozujících (snad?) sci-fi atmosféru, momenty akustické kytary v “Into the Heart of Danger”, flétna v kratší instrumentálce “Golden Age” (kterou bych mimochodem zmínil i jako další důkaz power metalových tendencí, protože ač je to celkem pěkná kompozice, tak s hevíkem to nemá společného zhola nic), ale všechno to jsou spíše výjimky potvrzující pravidlo, že většinu času panuje hudební průměr a šeď.

Výsledkem je relativně průměrné album na pomezí heavy a power metalu, jakých tu už byly a budou tisíce, ovšem ne s takovou zpěvačkou, jako je Noora Louhimo. Její účast posouvá celé dílo o několik pater výš a já nemůžu nedat žádnou nižší známku než sedm – 5/10 chlapcům za hudbu, 9/10 za zpěv, kterým jsem vskutku upřímně fascinován, a jsme na svém. Jako nejlepší vály bych vybral “Out of Control”, “Raven” a “Black Ninja”, ale většina má alespoň něco do sebe, přinejmenším co se zpěvu týče. Fandům heavy metalových kapel s ženskou frontmankou (nebo je to snad frontwoman?) nelze než doporučit, Noora stojí za to.

Další názory:

Upřímně si nepamatuji, že bych Battle Beast až takhle hanil (nicméně je to možné – paměť už mi neslouží jako kdysi), jak zmiňuje kolega, ale je zcela jistě pravda, že jsem k desce přistupoval s očekáváním klasického agro metalu, který bude stát za kravské lejno, že dám maximálně 5 bodů a půjdu si pustit něco jiného. Jenže – chyba lávky! I pro mě se “Battle Beast” stalo hodně velkým překvapením, které sice formálně oním vidláckým metalem opravdu je, jenže tak neuvěřitelně zábavným, až se sám divím. Nemůžu si pomoct, ale to album mě prostě chytilo a opravdu upřímně mě baví. A zcela paradoxní na tom je, že místy je to prachsprostá vykrádačka kapel jako HammerFall (při některých riffech nebo sborových zpěvech jako by člověk poslouchal švédské kováře osobně) nebo Sabaton (hlavně co se kláves týče), což je obzvláště vtipné díky tomu, že samotné Sabaton poslouchat v podstatě nevydržím, kdežto jejich (částečná) kopírka Battle Beast mi prostě přijde super. A také více méně souhlasím s tím, co kolega nezapomněl zopakovat téměř v každém odstavci své recenze – opravdu na tom nese hodně velký podíl fantastická zpěvačka, jež má prostě koule (myšleno obrazně – doopravdy jsem to vážně nekontroloval). Jak říkám, nečekal jsem vůbec nic a dostal hodně fajn album, které mě opravdu mile překvapilo.
H.