Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Nordavind Records Tracklist: Act One: Torment 01. Einfallen 02. Doppelgänger 03. The Devil’s Elixir Act Two: Triumph 04. From the Abyss 05. Messias 06. Unreality Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Nordavind Records

V metalu máme obvykle ve zvyku pracovat s pojmem kapela, jako by šlo o neměnnou hudbu produkující jednotku. V jiných žánrech jsou standardem hudebníci, kteří vydávají pod svým jménem skladby napsané a nahrané “doprovodnou kapelou”, ale v metalu je taková záležitost prakticky nemyslitelná. I v tradičních kapelách však není situace tak sluníčkově demokratická a obvykle se najde jedna vůdčí osobnost, která ostatní skladatelsky táhne. Troufám si dokonce říct, že čím větší část zodpovědnosti drží v rukou jediný hudebník, tím odvážnější může výsledná hudba být, protože nepodléhá kompromisům a nutnému zprůměrování požadavků mnoha členů.

I v rámci metalu jsou žánry, v nichž mají kapely k “one-man band” (čímž nemyslím tohle) blíž než jiné, a jedním z těch, kde se tento trend projevuje hodně, je black metal. Postaven na osobnostech jako Thomas Gabriel Fischer, Quorthon, Varg Vikernes nebo třeba František Štorm lákal black metal jedince se silnou vizí vždy. Dnes recenzovaná kapela není výjimkou, jelikož za ní také stojí převážně jeden člověk. David Ravengarde v Beautality obstarává vše krom bicích, pod kterými je podepsaný pán s chlapáckým jménem Duke Machine. A protože je tedy “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” záležitostí jediného autora, máme co dočinění s osobitým a zajímavým materiálem.

První ukázky, které jsem z “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” slyšel, však nezněly zrovna dobře. Rozladěné kytary a falešný zpěv mi až moc živě připomněly klenot jménem Svet Kant. Navíc: logo jak ukradené od nějaké stoner metalové kapely, ohrané “ov” v názvu alba, jméno kapely kombinujícím slova “beauty” a “brutality”. Prostě samé varovné faktory. A tak jsem si vzal druhé album z pera Beautality na starost jen pro pobavení.

“Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” mi však připravilo dvě pořádná překvapení. Poprvé mi zatrnulo, když jsem zjistil, že šestice skladeb rozdělená do dvou dějství trvá bez patnácti minut dvě hodiny a délka písní tak atakuje dvacetiminutovou hranici. Druhé překvapení přišlo záhy. “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” je, řečeno jednoduše, kurevsky dobré.

Beautality na to jdou chytře. Dvacetiminutové kompozice se vyvíjejí, nápady vznikají a zanikají, jiné se proplétají či střídají, jednoduše je jejich kompozice hravá natolik, že čas utíká svižným tempem. Na druhou stranu však nepřeskakují neorganizovaně, mám-li parafrázovat prezidenta, stylem “riff sem, riff tam”, a není tak výjimečné ani několikaminutové strnutí na jediném uhrančivém motivu. Prostě ideál.

Album odstartuje trošku nešťastně titulní písní “Einfallen”. Jako nejkratší na albu (pouhých třináct minut) má zjevně sloužit jako intro a tak také funguje, neboť se celou svojí hrací dobu rozjíždí z opravdu pomalého začátku. Právě v “Einfallen” je ke slyšení ona rozladěná kytara a falešný čistý zpěv, ze kterého jsem o albu získal svůj první dojem, ale v kontextu celé písně to zní přeci jen o řád líp než izolovaně v minutovém teaseru. Úvodní píseň má i své silné chvilky, a to zejména v závěru, kdy vůdčí roli převezme epická kytarová melodie. “Einfallen” je však všeobecně dost jiná než zbytek alba a i ze zvuku bych soudil, že byla nahrána v jiné době a na jiném místě.

To druhá “Doppelgänger” je naopak mojí oblíbenkyní. Ze všech skladeb je vlastně nejjednodušší, její vývoj se děje velice pomalu a velký důraz je kladen na zpěv. Ten je zde, podobně jako na zbytku alba, hodně rozmanitý – od různých poloh čistého zpěvu (které jsou, přiznejme si, chvílemi dost falešné, aniž by to nakonec vadilo) po různorodý řev. Druhým prvkem, který má “Doppelgänger” se zbytkem alba společný (ale liší se od úvodní “Einfallen”), je zvuk. Kytary a místy i vokály jsou jemně zastřené jakousi zvukovou mlhou, basa zní opravdu jen v hlubokých tónech a nijak výrazně nezvoní, ovšem bicí jsou mnohem čistší a nad onu hlukovou stěnu triumfálně vystupují. I když moc nevěřím, že je tento zvláštní mix úmyslný, moc na tom nezáleží, protože to ve výsledku zní nesmírně dobře. V “Doppelgänger” je to navíc umocněno skutečností, že bicí jsou velice jednoduché. Svou sílu ilustrují okolo čtvrté minuty, kde do neměnné práce ostatních nástrojů promluví zrychlením tempa a kompletně tím změní náladu písně a znásobí energii, jež z ní sálá. Dalším silným momentem “Doppelgänger” je pak její závěr a opakované bezeslovné volání Ravengardova nakřáplého hlasu.

Dalo by se říct, že z pohledu obecného popisu alba jsem se prakticky vyčerpal. Zbylá čtveřice skladeb totiž pokračuje v duchu “Doppelgänger”, což díky síle materiálu vůbec nevadí. Mojí druhou nejoblíbenější je tak první část druhého dějství nazvaná “From the Abyss” a její schéma je oproti “Doppelgänger” takřka inverzní – většinu času jede ve vysokém tempu a jakákoli zvolnění jsou tak příjemnou změnou. Další klenot se skrývá v závěrečné “Unreality”, jež se po čtyřech minutách zastaví a z jediné tiché kytary opětovně vyroste do metalové nálože o úctyhodné síle.

Mám dojem, jako bych o “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” vlastně nic moc neprozradil, a přitom řádků jsem popsal víc než dost. Jeho podstata je totiž těžko zachytitelná a nejlíp uděláte, když si na něj čas najdete sami. Fanouškům black metalu, a to zejména toho atmosferického, kterým nevadí netradiční zvuk a zpěv ani dlouhá stopáž skladeb, by však Beautality mohli přinést hodně radosti.

Další názory:

Ačkoliv se mi tomu nechce moc věřit, nakonec vážně musím souhlasit s kolegou – přestože na první pohled vše doslova kříčí, že se jedná o kardinální kravinu, ve skutečnosti je “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” opravdu zajímavá a také dobrá deska. Jestli se občas říká, že nějaká skupina klame tělem, o Beautality to platí naprosto bezezbytku, protože bych si nikdy v životě nevsadil na to, že se pod takhle debilním jménem a takhle debilním logem bude ukrývat vážně povedená muzika, která člověka zabaví na velké množství poslechů. A i když se to může zdát docela neuvěřitelné, nahrávce nakonec nijak nevadí ani extrémní délka 105 minut – vážně není sebemenší problém otočit “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” na jeden zátah a ani není problém se u toho poslechu bavit. Máte-li v oblibě poměrně netradiční black metal (nejsem si úplně jistý, jestli je na místě mluvit o post-black metalu, jak se lze někde dočíst), Beautality (uff, to jméno je fakticky zvěrstvo) za zkoušku určitě stojí.
H.