Země: Německo Žánr: black metal Datum vydání: 2.12.2016 Label: Prophecy Productions Tracklist: 01. Fickselbomber Panzerplauze 02. Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere 03. Kynokephale Freuden im Sumpfleben 04. Die Dunkelheit darbt 05. Gängel Gängel Gang 06. Arg tot frohlockt kein Kind 07. Verderbnisheilung in sterbend’ Mahr 08. Wahn schmiedet Sarg 09. Verdammnis straft gezügeltes Aas 10. Kein Mampf mit Kutzenzangen Hrací doba: 51:02 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp

Bethlehem se snad nikdy nemohli pochlubit stálou sestavou, vlastně právě naopak. Jedinou stálicí v kapele byl vždy baskytarista Jürgen Bartsch. Občas se stalo, že na nějaké konkrétní pozici někdo vydržel delší dobu, ale na těch ostatních to stejně rotovalo rychlostí Kaplanovy turbíny. I to byl jeden z důvodů, proč Bethlehem na jaře 2015 ohlásili ukončení činnosti. Tím dalším pak byly zdravotní problémy Jürgena Bartsche, jemuž znemožňoval hrát zánět šlachy na pravé ruce.

Už v prohlášení o konci Bethlehem se Bartsch nechal slyšet, že to může i nemusí být definitivní odmlka kapely. Klasika, jednoduše si nechal otevřená vrátka, až ho zase popadne chuť hrát. Rozhodně jsem však nečekal, že onen návrat přijde takhle rychle. Jen rok a půl od ohlášení rozpadu už Bethlehem avizovali novou sestavu a s ní i novou dlouhohrající desku – tentokráte hrdě eponymní.

Než se ovšem k té desce dostaneme podrobněji, zastavme se nejprve u oné sestavy, protože ta je docela zajímavá. Zaprvé se na bicí stoličku vrátil Wolz, jenž už v Bethlehem působil v letech 1999-2011 a mimo jiné nabubnoval také DSBM veledílo „Death – Pierce Me“ od švédského projektu Silencer. Kytary se ujal ruský muzikant Ilya Karzov (jenž se na novince výrazně podílel po skladatelské stránce), na nějž šlo v minulosti narazit ve formacích jako Bog Morok či Morguenstern (obě jsme zde recenzovali). Úplně největší tahák se ale ujal zpěvu. Což o to, již několik známých a zajímavých jmen se v Bethlehem u mikrofonu v minulosti objevilo, zmínit lze třeba Kvarfortha (Shining, Skitliv) nebo Rogiera Drooga (Weltbrand, Hell Militia a čerstvě i Valkyrja). Na tuto tradici nyní navazuje polská ďáblice Onielar známá z Darkened Nocturn Slaughtercult. A upřímně řečeno, právě její přítomnost pro mě byla jedním z největších taháků novinky.

A nutno hned zkraje říct, že její jedovatý skřehot patří k největším přednostem „Bethlehem“, a v některých momentech je doslova ozdobou nahrávky – jedním příkladem za všechny budiž třeba „Gängel Gängel Gang“, kde se Onielar skutečně vyřádila a pouští ze svého hrdla jednu zběsilost za druhou. Vlastní hudba však jejímu bestiálnímu výkonu mnohdy nestíhá sekundovat takovým způsobem, aby šlo nemít výhrady.

Což o to, „Bethlehem“ je v jádrá relativně příjemná nahrávka – onu příjemnost samozřejmě berte s rezervou v rámci nihilismem prolezlého stylu kapel. Prostě natolik příjemná, nakolik jen může být album s tak odporně rudou obálkou (výjev je jen tak mimochodem vypůjčen z osm let starého hororu „Necromentia“). Ve své podstatě bezejmenná novinka nedělá jménu Bethlehem ostudu, přestože se ani zdaleka nejedná o nejlepší počin kapely. Má ovšem jednu zásadní nevýhodu – s prvními poslechy baví, ale velmi rychle se vyčerpá a opotřebuje.

„Fickselbomber Panzerplauze“ placku odpálí v ostřejším tempu a jako otvírák funguje bez sebemenších problémů. I navzdory relativní jednoduchosti to maká a tahle agresivnější poloha současným Bethlehem sluší. Druhá „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ je ale poněkud rozporuplná, přechody mezi pomalými klávesovými tryznami (které navíc samy o sobě působí docela klišovitě) a rychlými momenty jsou trochu násilné. Pomalejší „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“ je zase chvílemi trochu gay a vesměs se jedná o přehrávání otřepaných postupů depressive black metalu. Což není nic, co by jméno formátu Bethlehem po mém soudu mělo mít zapotřebí.

Asi nejzajímavější je střed desky. Zaříkávací „Gängel Gängel Gang“ je dost divná a pořád si nemůžu vybrat, jaká je. Na jeden poslech zapůsobí, na další mi zase přijde trochu blbá. Zajímavost jí ovšem upírat nelze a jistě by šlo ocenit jistou nekomfortnost, což je pocit, jenž mi k Bethlehem velmi sedne. Hned vzápětí pak překvapí nečekaně melodická „Arg tot frohlockt kein Kind“, která je výborným osvěžením a patří k nejlepším momentům nahrávky. Následující trojice skladeb je na tom podobně jako „Kalt’ Ritt in leicht faltiger Leere“ nebo třeba čtvrtá „Die Dunkelheit darbt“ – mají svoje momenty, dobré nápady, ale nejsou zcela bez výhrad. Až finální riffů-prostá „Kein Mampf mit Kutzenzangen“ přinese nějakou změnu.

Obecně vzato materiál na „Bethlehem“ špatný není. I navzdory pár muškám mě album vlastně baví (bavilo) a zásadně mě irituje pouze „Kynokephale Freuden im Sumpfleben“. Největším a jediným skutečným problémem tak zůstává již zmiňovaná netrvanlivost – počin se ohraje nepříjemně rychle. Nestydím se ale říct, že prvních pár poslechů jsem si docela užil, což je vlastně víc, než v co jsem v předstihu doufal. Abych se totiž přiznal, nečekal jsem toho od „Bethlehem“ mnoho, tudíž nemohu být zklamán. Svým způsobem jsem relativně mile překvapen, byť se k tomuhle kousku asi nebudu moc vracet. I když… nikdy neříkej nikdy…