Between the Buried and Me - The Parallax II: Future Sequence

Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence

Between the Buried and Me - The Parallax II: Future Sequence
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Goodbye to Everything
02. Astral Body
03. Lay Your Ghost to Rest
04. Autumn
05. Extremophile Elite
06. Parallax
07. The Black Box
08. Telos
09. Bloom
10. Melting City
11. Silent Flight Parliament
12. Goodbye to Everything Reprise

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dokážou skloubit zdánlivě neskloubitelné a právě na tomto si postavili svoji kariéru. Řeč je o amerických inovátorech Between the Buried and Me, kteří si na letošní rok pro své fanoušky připravili pokračování tří skladbového EP “The Parallax: Hypersleep Dialogues”, které, i přes hubený tracklist, dostálo pověsti kapely a se stopáží na hranici půl hodinky nabídlo takové množství hudebních nápadů, že by z něj jiné kapely mohly čerpat i dvě alba. Očekávání byla opravdu vysoká, ale za to si můžou Between the Buried and Me sami, protože opusy jako “Alaska” či “Colors” nastartovaly poslední vlnu moderního progresivního metalu a z kapely, která se ještě před několika lety netajila (i když velice nešikovně, protože teď mám na mysli stupidní album předělávek “The Anatomy Of”) inspirací ve svých vzorech, se najednou stala jednou z nejzajímavějších a nejopěvovanějších seskupení v rámci progresivního metalu, ke kterému obdivně vzhlíží zástupy následovníků.

Záměrně mluvím o progresivním metalu v té obecnější rovině, protože zmapovat veškeré hudební postupy, které se (nejen) na novinkovém “The Parallax II: Future Sequence” mísí, je úkol skutečně složitý. Když budu mluvit ve škatulkách, tak si představte mix progresivního rocku, metalcoru, math metalu, technického death metalu, progresivního metalu až po špetku avantgardy, a to vše smícháno v hrnci takovým způsobem, že nemáte pocit jako ze snažení pejska a kočičky o dokonalý dort, ani předpokládané “gulášovité” zmatenosti. Z výše uvedeného by mělo být patrné, že hudba Between the Buried and Me není pro každého a rozhodně si vyžaduje kapku víc pozornosti než v případě seskupení, které, ač jsou žánrově spřízněné (mám teď na mysli třeba The Dillinger Escape Plan, Converge či Periphery), sází na jednodušší strukturu písní, agresivnější přístup a kratší stopáž. Oproti nim se Between the Buried and Me na posledních třech deskách našli v dlouhých, různými ekvilibristikami překypujících, do posledního detailu vypiplaných skladbách a v tomto trendu se v podstatě pokračuje i na albu aktuálním.

Přestože se snaží Between the Buried and Me neustále vyvíjet a posouvat, což by v rámci jejich žánrově nespoutanosti nemělo být zas tak těžké, tak už si vypracovali svůj typický rukopis, který si jen tak lehce nespletete. Sice již nemají v rámci žánru až tak výsadní postavení, jako tomu bylo před nějakými pěti, šesti lety, kdy jim vyšlo famózní “Colors”, ale není to tím, že by kvalita jejich počinů postupně uvadala. Jen se jejich úspěch stal vodítkem pro zástupy dalších a prostě se přiostřila konkurence. Bude to znít jako klišé, ale na druhém díle “Parallax” se pokračuje ve stylu, který započal první díl. Kapela zněla na předchozím EP soudržněji, na druhou stranu techničtěji a řekl bych, že v ostřejších momentech i o něco agresivněji než kdy v minulosti. Zvukově jsou názvem propojené počiny o třídu lepší, než na předešlých albech a byl jsem překvapený, že “Future Sequence” neprodukoval David Bottrill, jenž měl na starosti minulé EP, protože po zvukové stránce jsou si alba podobná jako noc a pozdní noc. Přechod od Victory Records pod Metal Blade se holt někde musel podepsat a je dobře, že to bylo právě v tomto ohledu. O technické zdatnosti jednotlivých členů bandy ze Severní Karolíny není třeba vůbec pochybovat, všichni jsou to mistři svých nástrojů a obecně bývá za nejslabší článek kapely považován zpěvák/klávesák Tommy Rogers, který možná nepatří do top třídy metalových řvounů/zpěváků, ale zase je nutno říct, že svým nasazením a hlavně díky komplexnosti hudby, kterou jeho vokál doplňuje, je tento drobný nedostatek možno velkoryse přehlédnout.

Pojďme se nyní pokusit nahlédnout pod pokličku “The Parallax II: Future Sequence”. Pokud se nepletu, tak je to až dvojice “Parallax” alb, na kterých se Between the Buried and Me rozhodli propojit skladby do jednoho konceptu. Příběh pojednává o dvojici mužů pojmenovaných Prospect I a Prospect II, z nichž každý žije na opačné straně vesmíru, přičemž společně sdílí jednu duši. Celkem zajímavý nápad, který dostane i díky mezihrám na “Future Sequence” rozměr obsáhlé vesmírné suity. Když už jsem u zmíněných intermezz, tak se přiznám, že ty získaly hlubší význam až při objevu koncepčního záměru alba, protože do té doby jsem pro ně neměl zas až tak velké pochopení. “Goodbye to Everything” je jedním z takových inter, přičemž toto se nese ve vodách uvolněné akustické odpočinkové hudby a při jeho poslechu jsem si vzpomněl na Devina Townsena a úvod jeho “Synchestra”. Plynule se přechází v ústřední singl s kytarou à la John PetrucciDream Theater, “Astral Body”, ke kterému vznikl celkem pěkný videoklip. Jedná se o kratší skladbu, která spíše připravuje půdu pro následující “Lay Your Ghost to Rest”, což už je typická píseň, na kterou jsme všichni zvyklí. Dlouhá stopáž a postupně se přechází od motivů technického metalu s brutálním riffováním a growlingem přes progresivně rockovou část s troškou samplů. Velkou radost mi udělala odlehčená jazzová pasáž z poloviny sedmé minuty. Sci-fi insrumentálka “Autumn” na chvilku zpomalí, ale “Extremophile Elite” odstartuje klávesový motiv, který v zápětí přenechá svou pozici jedné z nejtvrdších pasáží celé novinkové kolekce. Druhá půlka skladby opět trošku zvolní a místy jsem měl pocit, že slyším starší Dream Theater, až jsem se začínal obávat, že forma zvítězila nad obsahem a Between the Buried and Me neodhadli míru, do které jsou technické finesy ještě ve prospěch celku a kdy začínají smrdět samoúčelným machrováním, tady je to sice na hraně, ale ještě se to dá skousnout.

Dvojice krátkých písní “Parallax” a “The Black Box” jsou vlastně jedno intro roztržené na dvě poloviny. Postupně se vyvíjí a směřují k brutální jízdě “Telos”, která začíná jako maniakální nářez, jenž po pár minutách přerušen jazz-rockovou pasáží, která se ke konci opět nenuceně zvrhne v death metalové běsnění. Bizardní “Bloom”, na jejíchž avantgardních momentech se snad musel podílet šílenec Mike Patton, je příjemným zpestřením druhé poloviny desky, na které jsem se po několika posleších vyloženě těšil. “Melting City” a “Silent Flight Parliament” opět strhnou kormidlo do míst, kde se Between the Buried and Me cítí nejjistěji. Obě mají dost silných motivů, aby se člověk při jejich dohromady 25 minutové stopáži nezačal nudit. Prvně jmenovaná mne zaujala chytlavým rockovým refrénem a nabroušenými momenty, ve kterých Tommy předvedl snad to nejlepší ze svého tvrdšího hlasového fondu. Třešničkou na dortu je sólo na flétnu ve čtvrté minutě. “Silent Flight Parliament” je komplexní čtvrthodinová suita, která nemá slabšího momentu, pomalejším riffováním počínaje až po rockovou část ve stylu starších Yes. Závěrečné instrumentální outro “Goodbye to Everything Reprise” (jak už název napovídá), rozvádí motiv úvodní skladby a tlumí dozvuky předchozího velkolepého finále. Tak, 72 minut je za námi a ani to nebolelo.

Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Parádní deska, která dostála své pozice jednoho z nejočekávanějších počinů letošního roku v oblasti progresivního metalu a v mém osobním žebříčku roku 2012 je “The Parallax II: Future Sequence” hodně vysoko, ne-li na příčce úplně nejvyšší. Nenapadá mě jediná výtka a čert to vem, že novinka není tak překvapivá, jako bylo svého času “Colors”, já jsem nadmíru spokojený. Netřeba dalších slov. Tohle je zapotřebí slyšet na vlastní uši.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.