Black Autumn - Losing the Sun

Black Autumn – Losing the Sun

Black Autumn - Losing the Sun
Země: Německo
Žánr: atmospheric black metal / ambient
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. Losing the Sun
02. St. Elm’s Fire
03. Laetitia
04. From Whence We Came
05. The Distance
06. A Corruption of Innocence
07. In the Rains of June

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

Ačkoliv se black metal vyhřívá na výsluní mého žánrového žebříčku oblíbenosti, rozhodně se nedá říct, že bych bezbřeze vyhledával všechny jeho nové přírůstky, kterými je denodenně obohacován. Jakmile se však ona novinka tváří alespoň trochu zajímavě a nekonvenčně (samozřejmě vzhledem k žánrovým standardům, black metal je sám o sobě nekonveční až až), neváhám a desku s potěšením protočím. Tentokrát jsem měl štěstí a jedna taková věc doputovala i k nám do redakce. Netvrdím, že projekt Black Autumn na své desce výrazně vybočuje ze zajetých kolejí, ale i tak jde o poměrně zajímavou záležitost, která si své poslechy zaslouží.

Uskupení Black Autumn spatřilo světlo světa již kolem roku 1995 a od počátku bylo vedeno jako dvoučlenný projekt v čele s protagonisty M. Krallem a TH. První veřejné nahrávky byly vydány na přelomu tisíciletí, přičemž první plnohodnotná deska vyšla až v roce 2007. Od jisté doby Black Autumn funguje jako one-man projekt M. Kralla. Kdy však k úpravě sestavy došlo, známo není. Projekt údajně začínal na depresivním black metalu, což stvrzují názvy demo nahrávek jako “Isolation”, “End” nebo “Cult of Nihil”, a koneckonců i název letošní nahrávky není dvakrát optimistický – “Losing the Sun”. V poslední době mám pocit, že termín depresivní black metal je zbytečně nadužíván a ani polovina nahrávek opatřených tímto zařazením dle mého nesplňuje slůvko depresivní. To, že to často není ani black metal, teď nechávám stranou. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby “Losing the Sun” někde vylezlo pod označením DSBM, i když s tímhle žánrem vlastně nemá nic společného.

A co tedy Black Autumn v roce 2014 hrají? Podíváte-li se na obal desky, dostanete špatnou odpověď nebo přinejmenším odpověď hodně nepřesnou. “Losing the Sun” je totiž plně oddané přírodou nasáklému atmosférickému black metalu. Volbu obalu, tedy zachycení osoby hýčkající si svou kštici, příliš nechápu. Mnohem víc by se k desce šikly přebaly posledních desek Black Autumn s přírodními výjevy. Co se týče obalu k digipackové verzi (dole), tak ten se mi líbí o poznání víc. Obě obálky sice působí jednoduše, vkusně, ovšem jen digipackový artwork v posluchači vzhledem k hudbě zanechává smysluplný odkaz.

“Losing the Sun” však není úplně klasická žánrovka. Tedy pokud za samozřejmé nepočítáme vlivy post-rocku a ambientu. A jak nad tím přemýšlím, z přidávání těchto žánrů do atmosférického blacku, se stává pomalu evergreen. Nic proti tomu, jen o nějaké originalitě se dalo mluvit před nějakými deseti patnácti lety, kdy Agalloch vylezli z prvními řadovkami. Black Autumn nakonec nemá k Agalloch daleko, zní ale špinavěji, zastřeněji a po většinu času i jednodušeji. Black Autumn si však z tohoto srovnání z ostudy kabát neudělá, neboť i jeho hudba má své nadějné momenty.

Prvotní tóny sice naznačují, že by další kroky mohly vést po cestě symfonických aranžmá, ale opak je pravdou. Zvlášť když jako pěst na oko nastupuje po čistých sborových nápěvech špinavý zvuk kytar. Tohle se upřímně nepovedlo. Změny výraziv jsou na desce velmi častým jevem a jinak kvalitní nemetalový materiál docela sráží. Pro příště by to chtělo buď vyčistit agresivní kytary nebo zašpinit klavírní a akustické pasáže. Nyní to zní ve výsledku rozháraně a očekávaného pocitu se posluchači nedostane a pakliže ano, tak v míře dosti minimální. Jakmile si však člověk na klasický black metalový sound během několika vteřin přeorientuje, vůbec to nezní špatně. Album zní dobře po epické stránce a nebrání tomu ani relativně krátké stopáže jednotlivých skladeb přesahující sotva pět minut (nejdelší skladba je o 94 sekund delší). Někdy je však ona snaha o epičnost až kontraproduktivní, což se týká třeba zdlouhavého monotónního riffu v “A Corruption of Innocence”. Většina skladeb je ale vystavěna poměrně logicky a v rámci možností i zajímavě.

Sem tam na posluchače vyskočí tóny klavíru, někdy pasáže sahající až na pole vesmírného ambientu. Vše však zní pospolitě a i příjemná délka – album má něco kolem 40 minut – je jedním z aspektů solidní zážitku. Jenomže solidní zážitek ještě neznamená dechberoucí kvalitu. “Losing the Sun” působí častokrát trochu bezradně – zastaví se, rozhlíží se a neví kudy dál. Sem tam vyskočí povedená poloha, ale je znát, že na samotnou špičku žánru Black Autumn prozatím nestačí. Prostředky i výrazivo by k tomu bylo, jen nápadů je pomálu. Když se ale dostaví, posluchače dokážou zaujmout a nejsou jen zazděny vniveč.

“Losing the Sun” své krásy ukazuje přímo úměrně k celkové rychlosti alba, žádný kvapík tedy nečekejte. Někdy se ukáží rychle, někdy pomaleji, často tam však ani nejsou. Pakliže se ale ony dobré momenty objeví, pozorný posluchač je po hodinách soustředěnosti odměněn. Ne nějak výrazně, ale jako pohlazení po tváři to postačí. Současné počasí sice “černému podzimu” nikterak nepřeje, nicméně to už jaksi není starostí ani mou, ani projektu M. Krolla. Ten se se svým úkolem vypořádal obstojně, ale stále jen v rovinách mírného žánrového nadprůměru.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.