Black Label Society - Catacombs of the Black Vatican

Black Label Society – Catacombs of the Black Vatican

Black Label Society - Catacombs of the Black Vatican
Země: USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 8.4.2014
Label: E1 Entertainment

Tracklist:
01. Fields of Unforgivenss
02. My Dying Time
03. Believe
04. Angel of Mercy
05. Heart of Darkness
06. Beyond the Down
07. Scars
08. Damn the Flood
09. I’ve Gone Away
10. Empty Promises
11. Shades of Gray

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Zakk Wylde. Jméno, při jehož vyslovení by i ten méně zasvěcený posluchač měl zavětřit, že mluvíme o jedné z největších legend šesti strun, kterou na výsluní vystřelilo angažmá u Ozzyho Osbourna, s nímž nahrál pětici studiových alb, “No Rest for the Wicked” počínaje a “Black Rain” z roku 2007 konče. Už během svého účinkování v Ozzyho doprovodné bandě se snažil oprostit od škatulky “ten Ozzyho kytarista”, které se už nejspíš nikdy nezbaví. Nejprve jižanským albem “Pride & Glory” stejnojmenného projektu a následně i svým debutovým a doposud jediným sólovým albem “Book of Shadows” se mu podařilo dokázat, že je to velmi schopný skladatel, který sice svými vokálními schopnostmi nedosahuje těch kytarových, nicméně po tolika letech, kdy stojí v čele své vlastní party, Black Label Society, už si ani nelze představit, že by stál u mikrofonu někdo jiný, protože ten jeho chraplák k němu patří skoro stejně tak neodmyslitelně jako Les Paul s černobílým terčem.

Přestože jsou Black Label Society oficiálně považováni jako regulérní kapela, tak nebylo nikdy pochyb, kdo je tady kápo a na kom to celé stojí. Do jisté míry by se dalo říct, že jejich alba jsou vlastně Zakkovy sólovky, kde jej doplňuje sestava doprovodných hudebníků, což sice nezní zrovna fér, ale ruku na srdce, bylo to snad někdy jinak? Devátá řadovka, jež nese název “Catacombs of the Black Vatican”, pokračuje přesně tam, kde se před čtyřmi lety na “Order of the Black” skončilo. A vlastně přesně tam, kde se před patnácti lety na “Sonic Brew” začalo, protože jestli se něco Zakkovi nedá upřít, tak je to zarputilost v tom, co dělá. I z různých rozhovorů je jasné, že absolutně sere na to, co si kdo myslí a alba si dělá podle sebe a podle své aktuální nálady, za což si zaslouží jisté uznání, protože v tomhle fakt nekecá. Že tím “podle sebe” myslí vlastně jeden a tentýž mustr, kde se pouze prohážou jednotlivé skladby a dá se tomu jiný název, je už jiná věc.

Nicméně, i tak nelze říct, že by “Catacombs of the Black Vatican” byl neposlouchatelný počin, který brnká na strunu posluchačovy trpělivosti, protože přesně tohle už tady bylo sedmkrát (“Hangover Music Vol. VI” bylo přeci jen krokem stranou). Řeknu to asi takhle. Komu se nelíbila alba předchozí, tak si s novinkou ani nemusí dávat práci, a komu se dosavadní tvorba Black Label Society líbila, tak by neměl být zklamán, protože Zakkovy chlapské riffy plné kvílení, škrtivá kytarová sóla, tklivá akustická kytara, občas piáno a charakteristický vokál vládnou i “Catacombs of the Black Vatican”. Od minula se změnilo snad jen to, že druhou kytaru už v ruce nedrží Nick Catanese, který loni Black Label Society opustil, a letošní počin je tak vůbec prvním, na němž jeho kytaru nenajdete, protože na jeho místo zaskočil jistý Dario Lorina, což bych vlastně ani nepoznal (a to říkám při vší úctě k tomu, co Catanese na dosavadních albech předvedl).

“Catacombs of the Black Vatican” přináší jedenáctku klasických skladeb Black Label Society, které je dnes už nemožné splést si s někým jiným, takže proč nenazvat klasickým i celé album, které se tentokrát velmi povedlo. Rozhodně víc, než poslední dva zářezy “Shot to Hell” a “Order of the Black”, které mi přišly velmi nevýrazné a které jsem od té doby, co byly aktuální, neslyšel ani jednou. A nelituji toho, protože fakt stály za prd. Tuto prázdnou díru nyní zaplnila novinka, protože ačkoli jsem očekával další obyčejnou porci Zakk metalu, tak jsem ji sice dostal, ale prošpikovanou velmi dobrými nápady, které z jinak obyčejných skladeb dělají ve výsledku mnohem víc než další podprůměrné album v diskografii.

Řešit u Black Label Society jednu skladbu za druhou je spíše na škodu, protože bychom stejně skončili u těch stejných slov jako jsou těžké, ale nápadité kytarové riffy, melodické refrény, skvělá sóla a podobně, takže v tomhle ohledu si hodně ulehčím práci a doporučím pouze “Fields of Unforgiveness”, jež album skvělým způsobem otvírá a která přetavuje všechny tyto aspekty v opravdu povedenou věc, riffově ostrou “Heart of Darkness” s výraznými bicími a nakonec “Beyond the Down”, jež mě doslova položila svým refrénem a typickým Zakkovým kytarovým sólem. K Black Label Society vždy patřily balady, v nichž se poodkrývá jemnější tvář Wylda, a na novince samozřejmě nechybí. Dvojice “Scars” a “Shades of Gray” sice nejsou vyložené pecky, ale hlavně ta druhá, jež album uzavírá, mě svou jižansky suchou atmosférou hodně baví. Nerad bych to zakřikl, ale vypadá to, že časy patetických srágor “The Last Goodbye” a “Sick of It All”, které neskutečně hyzdily už tak špatné “Shot to Hell”, jsou pryč.

To, že mě některé z písní vyloženě nechytly, nebudu řešit, nicméně pro mě je největším záporem alba (a vlastně i celé Zakkovy tvorby) snadná zaměnitelnost. Snad jen krom “The Blessed Hellride”, která mám opravdu zažrané pod kůží, mi jednotlivá alba a v tomto případě jednotlivé písně na “Catacombs of the Black Vatican” připadají jedna jako druhá. Jasně, trošku přeháním, ale po kratším odstupu si jen těžko vybavím nějaký detail daného songu. Už teď mám v hlavě spíše kouli melodií a riffů, které bych v několika případech jen těžko přiřadil k danému songu, a to mám album v přehrávači už několik týdnů, takže v tomto ohledu nejsou Black Label Society zrovna lákavou laskominou. Pokud tedy nejste vyloženě skalní fanoušek, který zná každý tón diskografie, nebo naopak nový posluchač, jenž nemá, s čím by si dané skladby zaměnil, je to běžného posluchače jako já celkem otravné.

Počáteční nadšení, kdy jsem albu plánoval vysolit velmi dobrou osmičku, mě už sice přešlo, ale i tak je “Catacombs of the Black Vatican” nejlepším albem Black Label Society od “The Blessed Hellride”. Není tak nevyrovnané, není ani tak rozmělněné a sází hlavně na uvěřitelnost, což je aspekt, se kterým kapela nikdy neměla žádný problém, nicméně tentokrát se Zakk trefil po dlouhé době do černého a ten svůj groovy jižanský rock/metal vyšperkoval do velmi dobré formy. I když je to hodně nadnesené, tak se nabízí srovnání s “I Am the Fire”, s nímž nedávno vyrukoval Gus G.. Přestože jsou oba pánové někde úplně jinde a hudebně jsou si ve svých představách vzdálení jako den a noc, tak bych si dovolil vyhlásit pro tentokrát remízu, protože oba dali dohromady silný a vyrovnaný materiál hodný velikosti jejich jména, takže i zde tahám z balíčku hodnotících karet velmi slušnou sedmičku, kterou si Black Label Society bezpochyby zaslouží, protože ukázali, že nejedou jen na setrvačnost a nad svou další tvorbou přemýšlejí a snaží se neusnout na vavřínech.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.