Black Label Society - Order of the Black

Black Label Society – Order of the Black

Black Label Society - Order of the Black
Země: USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 10.8.2010
Label: E1 Entertainment

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Už jsou to čtyři roky, co Zakk Wylde se svojí bandou Black Label Society vydal album “Shot to Hell“, a spousta nedočkavých fanoušků si jistě říkala, jestli má to čekání alespoň trochu smysl. Teď už se určitě nenajde nikdo, kdo by zastával názor, že to smysl nemělo – “Order of the Black” vystřelí Black Label Society do nebe.

Bůhví, jestli výkon a skládání na albu ovlivnil i rozchod Ozzyho se Zakkem, každopádně na tomto albu Wylde ukázal, že umí dělat vynikající hudbu i bez něj. Na CDčku se schovává pořádná nálož riffů a melodií, přesně tak, jak je u Black Label Society zvykem. Jejich tradiční sound – kombinace brutálních riffů a skvělého hlasu – stále zůstává, i když s drobnými změnami. Tvrdší a hutnější kytary, rychlejší tempo, stejně jako sóla, která jsou opravdu zběsilá a zní až nelidsky rychle (například intro v songu “Black Sunday“, který sotva začne a už vám ďábelské sólo vystřeluje mozek z hlavy).

Co se týče riffů, Black Label Society potvrzují, že někdy je v jednoduchosti síla. Hned ve druhé skladbě “Overlord” čeká posluchače nepříliš složitý riff a prostý rytmus bicích ve středním tempu, ale melodie je fantasticky podmanivá a právě jednoduché bicí nutí každého podupávat do rytmu nebo dokonce zahrát si na neviditelné bicí (smích). Tato esence tvoří možná nejlepší song na albu. Opravdové perly se vyskytují i ve skladbách s rychlejším tempem, příkladem budiž “Godspeed Hellbound“, jejíž ústřední riff mi sice něco pekelně připomíná, ale zatím jsem nepřišel na to, o co se jedná, a je jednoduše lahodný, tak není co řešit.

Na albu Black Label Society rozhodně nesmí chybět balady, kterých je na můj vkus možná trochu moc a po čase docela omrzí. Určitě by neuškodilo jednu ubrat, aby se poměr rychlejších a pomalých skladeb trochu zvětšil. Balady jsou tradiční, Zakk sedá za klavír a káže svým mocným hlasem – když najednou vystřihne kytarové sólo možná ještě šílenější než v některých rychlejších skladbách. Na albu nechybí ani jedna kraťoučká instrumentálka – skladba “Chupacabra” ve flamenco stylu.

Suma sumárum, čekal jsem, že dostanu něco podobného, ale že to bude až takový nářez? Tohle album je čistá energie a dokáže fantasticky nabít. Škoda toho většího počtu balad, které jsou sice kvalitní, ale po pár posleších už jsou spíše záležitostí, která se přeskakuje. I přesto se rozhodně vyplatilo čekat.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.