Země: Velká Británie Žánr: dark ambient / experimental Datum vydání: 10.10.2010 Label: Aurora Borealis Recordings Tracklist: 01. Black Goat of the Woods Hrací doba: 39:48 Odkazy: bandcamp

Že nevíte, o co se jedná? Nevadí, já jsem to donedávna rovněž nevěděl. Vlastně jsem do toho šel s očekáváním klasického oldschoolového underground blacku. Kdo by se taky divil – v názvu kapely černá, v názvu alba černá společně s kozou, černobílý zrnitý obal znázorňující člověka s kozí hlavou a na pozadí les… Jevilo se to více než jasně. Ale chyba lávky. Faktem je, že tohle seskupení, v čele s jediným členem J. R. Moorem, se vydává do temných vod dark ambientu, a to ne jen tak ledajakého. A i kvůli této výjimečnosti, a zároveň neznámosti v naších luzích a hájích, jsem se nahrávku rozhodl zrecenzovat, přestože je stará již dobrých sedm let.

Co se týče té undergroundovosti, nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Facebookový profil obsahuje pouze profilovou a úvodní fotku a nasdílené toto jediné oficiálně vydané album, jemuž prý předcházely různé demonahrávky, které ovšem jen těžko seženete. Stejně tak špatně se dají sehnat i pozdější nahrávky. Také profil na MySpace je dávno ztracen v tmách minulosti. A… a to je asi tak všechno, co se dá říci. O určitý nádech tajemna není nouze. A tento pocit se stane ještě silnějším po poslechu samotné desky. Takže pojďme rovnou k věci.

Sám J. R. Moore říká, že toto album bylo zamýšleno jako „soundtrack z dávno ztraceného nízkorozpočového hororu, znovuobjeveného na staré vybledlé VHS kazetě tlející v opuštěném domě uprostřed lesů“. A to taky dostanete. Ihned po spuštění se mi vybavily takové klasiky jako „Halloween“, „Suspiria“ a plno italských béčkových hororů, jejichž jména jsem už dávno zapomněl. Ovšem jediná skladba tohoto necelých 40 minut trvajícího zářezu je obohacena ještě o něco. O něco mystického, tajemného a těžko uchopitelného. O pocit, jaký zažívá čtenář u Lovecraftových příběhů. O ten neznámý nepojmenovatelný děs, jenž se plíží daleko za hranicemi našich smyslů, ale přitom si uvědomujeme, že je zde s námi a že je stále blíž a blíž. V tomto směru se tak „Black Goat of the Woods“ (což je mimochodem označení pro jednoho z Lovecraftových Starých – Shub Nigguratha) stává skutečnou ódou na tohoto mistra hororu a jeho nejznámější mýtus. Díky tomu můžu také říci, že jsem zas tak daleko nebyl ani s tím black metalem. Ačkoliv se na nahrávce přímo nevyskytuje žádný z typických blackových elementů, přesto je celá prostoupena něčím, co by se dalo označit za samotnou esenci tohoto žánru.

Nechci se však více pouštět do klasického analyzování, protože bych to v tomto případě považoval za hřích, a zároveň pochybuji, že by to bylo vůbec možné. Pomůžu si proto metaforou, která vám snad daleko lépe přiblíží pocit, jaký byste z „Černé kozy lesů“ mohli po poslechu získat.

Představte si, že se procházíte po rozpadajícím se chrámovém komplexu snad řecké nebo římské architektury. Najednou přijdete ke vchodu do jedné z budov. Ze dvou stran je rámován sloupy, které jsou překlenuty vodorovně dalším. Mezi nimi se nachází jen černočerná neprostupná tma, do níž vejdete, a ona vás pohltí, přivítá ve svém studeném obětí. To je i přibližná struktura celé nahrávky. Nejprve se dočkáme poměrně výrazné, mírně Halloweenské melodie – to je první sloup. Ta však poměrně brzy skončí. Poté přichází na řadu tma. Tma postavená mimo prostor a čas, kterou procházíte po dlouhé a dlouhé aeony. Jen tu a tam se vynoří neuchopitelný mrazivý zvuk, úder bubnu, bublání, pískot… a najednou začnete mít pocit, že se vám v hlavě ozývá hlas. Tichý hlas, z jehož šepotu vyrůstají úponky šílenství. A z něj se posléze vyklube téměř konkrétní hlas jednoho ze Starých (snad právě Shub Nigguratha) stále se držící kdesi v ústraní, avšak o to mrazivější a hypnotičtější, a vám nezbude nic jiného než se jím, v šílenství již zcela ponořeni, nechat vést, až dokud v dálce neuslyšíte varhanní zvuk předjímající blížící se grandiózní finále. Předjímající, že konec vaší cesty je blízko a až k němu dorazíte, Starý se probudí z dlouhého spánku a to bude to poslední, co ani neuvidíte.

Ale toto grandiózní finále zůstane ve výsledku skryto. Místo něj se dostaví jakoby zrcadlení první melodie, prvního ze dvou jasně definovaných a uchopitelných bodů – sloupů, za nimiž se skrývá prázdno. A všechno, co se až dosud stalo v onom prázdnu, se vám bude zdát jako sen. Ale nikdy si nebudete jistí, zdali to sen opravdu byl.

Abych se ale vrátil opět do reality a konkrétna – mám i jednu výtku, která mi ke konci nedovolila stoprocentní vychutnání si prožitého. Závěrečná, snad ještě více Halloweenská melodie mi přišla až příliš záhy useknutá a uzavření pro mě tak částečně ztratilo na síle. Je však otázka, zda to není jen malým počtem poslechů. Nejedná se totiž o běžný bezduchý ambient plný hučení, náhodných úderů a neustálé absence jakýchkoli pocitů. „Black Goat of the Woods“ totiž přináší ambient, jenž je prostoupen skrytými strukturami, které se velmi neochotně ukazují jen postupem času a až po mnoha posleších. Proto vám ho bez váhání mohu doporučit – nejlépe se poslouchá v pozdních nočních hodinách (po půlnoci), jen při slabém světle a na pokraji spánku. Tehdy bude nahrávka nejsugestivnější.