Země: Velká Británie Žánr: heavy / doom metal Datum vydání: 10.6.2013 Label: Vertigo Tracklist: 01. End of the Beginning 02. God Is Dead? 03. Loner 04. Zeigeist 05. Age of Reason 06. Live Forever 07. Damaged Soul 08. Dear Father 09. Methademic [bonus] 10. Peace of Mind [bonus] 11. Pariah [bonus] 12. Naivete in Black [bonus] Hodnocení: Kaša – 6/10 H. – 6/10 Zajus – 8/10 Průměrné hodnocení: 6,7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Vlastně ani nevím, jak začít. Událost roku? Určitě. Desetiletí? Dost možná. Přeci jen se najdou i tací, kteří takto na novinku Black Sabbath pohlíží, a když nad tím přemýšlím, tak se ani není co divit, protože sejít se na řadovém albu v téměř původní sestavě po pětatřiceti letech, to už je panečku doba a očekávání tak nejsou zrovna malá. Důvody, proč se z původní sestavy na novince podílela “pouze” trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler, nikoli však bubeník Bill Ward, rozebírat nebudu, protože zaprvé všichni o nich víte a zadruhé nechci ostatním kazit iluzi o tom, že za vším nejsou jen peníze. Tak jako tak se na “13” představil Brad Wilk z Rage Against the Machine, a přestože jsem tuto volbu zprvu nechápal, tak nyní vím, že se jedná o celkem logický krok, protože jeho úsporná, leč přesná a dynamická hra do Iommiho riffů a Geezerova bublání zapadla jako prdel na hrnec. Volba Ricka Rubina jakožto producenta už tak překvapivá nebyla, protože ať si o tomhle vousáčovi myslíte, co chcete, většího jména byste na producentské židli hledali jen stěží a kdo jiný by měl vrátit kapelu o nějakých čtyřicet let zpět?

Přesně takhle totiž “13” zní. Žádné experimenty, žádné novátorství, ale náladou i skladatelskými postupy se vracíme do počátků sedmdesátých let, kdy stáli Black Sabbath u zrodu heavy metalu, samozřejmě s výjimkou moderního zvukového kabátku. Kdo čekal něco jiného, tak byl pěkně bláhový, protože co jiné čekat od kapely, která kdysi sama utvářela hudební historii? Takto fanouškům na stole přistál heavy metalový monolit v pomalém tempu a ohlodaný téměř na kost, bez nadbytečných kejklí. Jen bicí, basa a kytara. Nad tím vším nesmrtelný Ozzy, který už sice nejlepší léta dávno prošvihl, ale ve studiu se z něj za pomocí mašinek a různých triků stává stále zdatný a charismatický vokalista, který do starého železa zatím ještě nepatří. Naživo už je to o něčem jiném, ale v jeho věku to vem čert.

Pojďme ale k samotnému obsahu devatenácté řadovky těchto starých bardů. Možná si vzpomínáte, že v červnovném eintopfu jsem nadhodil své obavy z délky skladeb, které se na “13” pohybují často nad hranicí sedmi minut, protože jsem si nebyl jistý, zda na to kapela skladatelsky má a zda se nebude točit sedm minut jeden, dva nezajímavé motivy do zblbnutí. Teď už mám jasno, že mé obavy byly oprávněné. I když jen z části, protože třeba hned první singl a zároveň nejdelší skladba “God Is Dead?” se rozjíždí velmi pomalu a prvních šest minut se vlastně nese ve znamení vybrnkávané melodie s občasným kytarovým hřměním pod ochranou značkou mistra Iommiho. Ozzyho vokální linka je velice povedená a pominu-li nudný text, tak pro mě tato skladba vlastně nemá chybu. Pokud prvních šest minut považuji za jakousi předehru kytarového konce s nenásilným sólem, tak můžu říct, že tento kousek celkem slušně graduje. Jako první singl nemohli pánové vybrat lépe a v mých očích se “God Is Dead?” může poprat i s některými skladbami ze stylotvorných alb. Totéž bych řekl i o úvodní “End of the Beginning”, která začíná pod tíhou sabbatovského riffu nejklasičtějšího ražení a v klidnějších momentech mi vzdáleně připomíná titulní flák z debutového alba. Věřím, že tady zaplesalo srdíčko nejednoho fandy, kterému se splnil sen o tom, že ještě někdy uslyší legendu ve skvělé formě. Někdy kolem třetí minuty se skladba zrychlí a skvělými momenty se v ní nešetří. Ozzy zní překvapivě velmi svěže a uvěřitelně, přesto však v “End of Beginning” hraje ústřední roli dvojice Iommi/Butler. Butler probublává Iommiho temné riffy a ten si zase pěkně zasóluje, možná až moc, ale to je jen kosmetická vada. Ačkoli jsem této skladbě zprvu nepřišel tak úplně na chuť, tak si mne záhy rychle omotala kolem prstu a teď ji řadím mezi top momenty celé desky.

Tím však Black Sabbath tak trochu vystříleli všechny ostré náboje, protože si nemůžu pomoct, ale ten zbytek mě už zas tak moc nebere. “Loner” je klasická metalová hymna plynoucí ve středním tempu, a když už ničím, tak je mi sympatická svojí přímočarostí a tahem na branku. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že v ní chybí nějaký nějaký ten pověstný moment překvapení, který by ji alespoň trochu oživil. Celkem si v ní zadováděl Brad Wilk, který se jinak v pomalejších skladbách drží pěkně zpátky, ale tady jsem ho konečně nějak výrazněji zaregistroval. O další “Zeitgeist” se dá napsat jediné přirovnání a mohlo by to stačit. Slyšeli jste někdy “Planet Caravan”? Jistěže ano, proč se vlastně ptám. Pak jste tedy obrazně řečeno slyšeli i “Zeitgeist”, jen vezměte na vědomí fakt, že se svou slavnější sestřičkou se nemůže rovnat. Je tedy jasné, že se jedná o pomalou, atmosférickou, psychedelií nasáklou píseň, která v každém tónu (včetně Ozzyho zpěvu a použitého efektu) zní právě jako zmíněná legendární balada. Na novince mi přišla celkem nadbytečná, a kdyby zbylé skladby byly větší bomba, tak by mě štvala, že brzdí slušně rozjeté album. “Age of Reason” nenadchne, ale na druhou stranu ani neurazí. Hlavním důvodem je skvělý Iommi, který ukazuje, že řada z jeho riffů se neoposlouchá, a i když jsou ty novější už jen reminiscencí na ty starší, tak mu člověk stále zobe z ruky. Je to vlastně jen typická sabbatovka se vším co k tomu patří, takže pomalejší tempo a riffy. Hromadou riffů.

Pomalu se blížíme do finále s “Live Forever”, jež patří do stejné kategorie jako “Loner”, jen se mírně přidalo na rychlosti. Což o to, skladba to není úplně špatná, protože oproti svým delším kolegyním ze závěru “13” slušně odsýpá, ale nemůžu v ní přijít na jméno Ozzymu, který instrumentálně slušnou skladbu pohřbil nudným vokálem. Podle hesla “to nejhorší na konec” se nejspíš přistupovalo k “Damaged Soul”, která mě nebaví od začátku do konce a přijde mi, že se na album dostala jen proto, aby byla stopáž dostatečně dlouhá. Vůbec bych se nezlobil, kdyby její místo zaujala jedna z bonusových skladeb, z nichž minimálně “Methademic” a “Naivete in Black” by stály za hřích a konec “13” by mohly alespoň částečně osvěžit. Obě jsou to skladby rychlejší a přesně takové albu chybí, protože ke konci už jsem doslova odpočítával vteřiny a vyhlížel konec. Na úplném závěru skončila “Dear Father”, což je pro mě stejný případ nudného kousku jako “Damaged Soul”, a jediné, čím se tento song nějak zapíše do povědomí, je závěr, kde se dočkáme notoricky známého hřmění, kostelního zvonu a zvuku deště, přesně jako v úvodu debutového alba. Určitě se nejedná o náhodu a Black Sabbath tak asi chtěli uzavřít pomyslný kruh a jednou pro vždy dát odpověď na otázku, zda se ještě někdy dočkáme další desky birminghamské legendy.

Neříkám, že Black Sabbath natočili úplně špatnou desku, ale čekal jsem víc. Mnohem víc. Většina skladeb nepřehoupne svůj zadek přes laťku označující hranici průměru. Každopádně jsem toho názoru, že se jedná o mnohem důstojnější tečku za studiovou kariérou legendy, než jakým bylo doposud úplně marné “Forbidden” nebo nudné “Never Say Die!”, pokud budeme mluvit pouze o albech s Ozzym za mikrofonem. Black Sabbath měli jedinečnou šanci, která už se nikdy nebude opakovat a kterou tak můžu celkem jistě označit za promarněnou. Je fakt, že snad žádná kapela nenesla na ramenou takové břímě, ale to nemění nic na faktu, že tato legenda umí mnohem líp. “13” tak zůstane těžce ve stínu klasických alb a označení průměrný standard by ji mělo stačit. Stačí se jen podívat na poslední Iommiho sólovku “Fused” či skvělé “The Devil You Know”, které vyšlo pod hlavičkou Heaven & Hell, a je vidět, že to jde. A nebylo tomu tak dávno. Zklamání roku? Vypadá to tak.

---

Druhý pohled (H.):

Já nevím… je to takové rozpačité. Asi každému bylo jasné, že za oním obrovským návratem velkých Black Sabbath do jisté míry stojí kalkul a vypočítavost, byť to bylo spíš veřejným tajemstvím a většina z nás se tvářila, že to nevidí. Ono by se to i dalo odpustit, pokud by pánové opravdu přišli s něčím, co by vyrazilo dech, jenže to se nestalo. A když tak o tom přemýšlím, vlastně asi jen těžko mohlo, protože vzhledem k věhlasu a legendárnosti jména Black Sabbath byly nároky tak obrovské, až bylo v podstatě nereálné je naplnit.

Přesto ale nemohu tvrdit, že by mě “13” zklamalo. Když jsem si tohle totiž uvědomil, přestal jsem od desky očekávat něco zvláštního, nebo se na ni nějak extra těšit. K poslechu jsem tedy přistupoval s tím, že budu spokojený, když dostanu aspoň album, které budu moct považovat za solidní, žádný zázrak, ale docela pohodovou záležitost. A přesně to jsem také dostal. Žádný zázrak, ale docela fajnová a poslouchatelná záležitost, která je místy trochu moc utahaná, místy malinko křečovitá, ale sem tam dokáže přijít i s nějakým velmi dobrým motivem. Ostuda to v žádném případě není, ale pokud bych “13” neslyšel, rozhodně bych s tím dokázal žít.

Pokud bych měl volit nějaký vrchol, zvednul bych ruku “Loner”, která mi přijde snad jako jediná složená a zahraná opravdu s radostí a přirozeně. Jinak ale do budoucna když budu mít chuť na klasický Black Sabbath s moderním zvukem, vždycky sáhnu po excelentním opusu “The Devil You Know” od Heaven & Hell, nikoliv po “13”… a že tam není Ozzy, to mě vážně netrápí, protože fenomenální Ronnie James Dio mě stejně vždycky bavil víc.

---

Třetí pohled (Zajus):

Tak přátelé, přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Novinka Black Sabbath je totiž jedním slovem výborná. Od prvních vteřin úvodního riffu “End of the Beginning” po burácející basu v závěru “Dear Father” je pro mě “13” zdrojem obrovské radosti. Jako by se všechny potřebné ingredience sešly v ten správný čas na tom správném místě, Black Sabbath natočili i po tak dlouhé odluce album nesmírně soudržné, nápadité a především zábavné. Tony Iommi sype jeden skvělý riff za druhým a prokládá je neméně výbornými sóly. Kytarová druhá polovina “Damaged Soul” snadno zapadne mezi to nejlepší, co jsem letos slyšel. Butlerova basa burácí na pozadí, ovšem často si sama ukousne nemalou část pozornosti. Ozzy zpívá výborně, zní živěji než na svých posledních sólových počinech a v jeho hlase je znát velká síla, ale také i únava z dlouhé kariéry. A námezdní bubeník Brad Wilk? Ten zapadl mezi své spoluhráče mnohem snadněji než bych čekal.

Celá deska se nese v náladě starých dobrých Black Sabbath, i když občasně vykouknou i poněkud světlejší momenty známé spíše z Ozzyho alb. Hrací doba kolem padesáti minut je tak akorát aby vás album nezačalo nudit, i když některé skladby by možná o trošku kratší být mohly. Čtveřice bonusových písní je pak příjemným překvapením. Svou kvalitou si nezadají se skladbami z hlavní části alba a zejména “Pariah” mi bude znít v hlavě asi ještě dost dlouho. Celkově mi tedy Black Sabbath takřka vyrazili dech. Výborné album a velké překvapení.

---