Země: Velká Británie Žánr: heavy / doom metal Datum vydání: 20.1.2016 Label: selfrelease Tracklist: 01. Season of the Dead 02. Cry All Night 03. Take Me Home 04. Isolated Man 05. God Is Dead? [live] 06. Under the Sun [live] 07. End of the Beginning [live] 08. Age of Reason [live] Hrací doba: 54:18 Odkazy: web / facebook / twitter

Když před třemi lety britská legenda Black Sabbath vydala své devatenácté studiové album „13“, označil jsem jej v dobové recenzi za zklamání. A obdobně na něj nahlížím i nyní, ačkoli dnes už si říkám, že Black Sabbath svým fanouškům přinesli přesně to, co všichni čekali. Přeci jen, věřit po těch dekádách čekání na plnohodnotný albový reunion té nejslavnější sestavy v něco víc než jen v sázku na jistotu, jež sice připomíná legendární opusy, ovšem dívá se na ně z hodně bezpečné dálky, byla bláhovost. Black Sabbath tehdy nahráli kolekci songů, která měla své mouchy, ale která se dala poslouchat a držela si poznávací znamení, díky nimž se pánové dostali do pozice, jež z nich činí nejvlivnější kapelu v dějinách tvrdé hudby.

Úspěch „13“ byl zjevný, kapela vyrazila na dlouhé turné, a přestože už nikdo v další placku nevěřil, byl to Ozzy Osbourne, jenž koncem roku 2014 hrdě oznamoval plány natočit ještě jednu desku a vyjet na úplně poslední turné, jímž by se Black Sabbath se svými uctívači pořádně rozloučili. Jako by trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler (o absenci Billa Warda již byly napsány stohy papíru, takže to nechám být) chtěla dohnat to, co v průběhu uplynulých tří dekád nestihla. Bohužel se věk zastavit nedá, a protože natáčení a skládání alba je běh na dlouhou trať, tak z tohoto nakonec sešlo. Ozzy tedy své prohlášení poupravil a z plnohodnotné desky tady máme EP „The End“, které kapela pro své fanoušky připravila právě při příležitosti rozlučkového turné, na jehož zastávkách je toto minialbum taky k sehnání.

Nepříjemné zjištění je, že po nahlédnutí za oponu „The End“ musí neznalý posluchač přijmout fakt, že to je vlastně jen kolekce zbytků z posledního alba doplněná několika živými verzemi písní zahraných během předchozího turné. Což o to, vysypat na samém sklonku kariéry šuplíky a vydat mezi fanoušky poslední zbytky hotových kompozic není ve své podstatě špatný nápad, zvlášť když se jedná o takovou instituci, jíž Black Sabbath bezesporu jsou, ovšem má to jeden podstatný háček. Problém totiž je, že ty vály nejsou žádná sláva a „The End“ jako celek není žádná pecka, bez níž bych si závěr kariéry Black Sabbath nedokázal představit.

Když se totiž Ozzy, Tony Iommi a Geezer Butler ve společenství Ricka Rubina rozhodovali, které z natočených písní se na předchozí placku nevejdou, tak vybrali vcelku oprávněně právě tuto čtveřici, protože ať hledám, jak hledám, tak neobsahuje nic zásadního, čím by mě měly jednotlivé songy vyloženě zaujmout a nedat mi spát. Jediným opravdu překvapivým zjištěním je tak pro mne fakt, že Black Sabbath při poslední studiové seanci nahráli dohromady zhruba hodinu a tři čtvrtě materiálu a ten tvůrčí přetlak je v jejich věku vážně obdivuhodný. Aby taky ne, když mají v sestavě riffmajstra Tonyho Iommiho, jenž ty kytarové motivy sype z rukávu na počkání. A v tom je možná ta chyba, protože kvantita tenkrát zvítězila nad kvalitou a „The End“ to odskákalo tím, že na něm skončily jen ty zbytky, jež minule nebyly dost dobré.

Z prvních čtyř písní, které stejně jako vše na „13“ nabouchal Brad Wilk z Rage Against the Machine, se mi vyloženě zalíbila jen druhá „Cry All Night“. Riff Tonyho Iommiho je pěkně surový a jeho ostrost je zvýrazněná použitým efektem. Ozzy zpívá spíš v nižších polohách a povedený refrén nemůže nikoho urazit. Poklidná pasáž ve středu hrací doby této skladby je možná zbytečně navíc, protože kazí dobře rozjetou atmosféru valivé kytary, ale rozhodně je tato píseň nejsilnějším momentem, jejž jsem si z poslechu „The End“ odnesl. Nechápejte to tak, že ten zbytek se nedá vůbec poslouchat, protože dobré momenty v sobě skrývají všechny kompozice, ale musím zdůraznit, že se jedná jen o úseky či jednotlivé motivy.

Na úvodní „Season of the Dead“ je to ponurá a zatěžkaná atmosféra Iommiho kytary a Ozzyho neklidného vokálu, ale tyto nosné prvky se někdy v polovině hrací doby začnou zajídat, protože „Season of the Dead“ se se svou délkou natáhla až za hranici sedmi minut, což je na její jednoduchost moc. Přestože představuje totéž, s čím Black Sabbath přišli v několika delších písních z „13“, tak o kvalitách singlové „God Is Dead?“ či „End of the Beginning“ si může dát jen zdát. Třetí „Take Me Home“ je ze všech nových songů nejmelodičtější a nejméně depresivní položkou a rozhodně jsem nečekal akustickou kytaru místo pořádného sóla, ale jako celek se strašně táhne a bez nápadu spěje k očekávanému konci. Po poslechu zejména této písně mi bylo ihned jasné, proč se na „13“ nevlezla. Skvělá Butlerova basa ji však tvrdí náramně, o tom žádná. No, a konečně „Isolated Man“ už jen prodlužuje stopáž a nebýt vokálního efektu, kterým Ozzy rozjasnil svůj vokál, tak nevím, co bych o této nezáživné kompozici měl říct.

Druhá polovina „The End“ pak připomíná jen takový nutný bonus, protože se jedná o čtyři písně v živém provedení, kdy se při výběru tahalo ve třech případech z poslední placky a v jednom případě se sáhlo ke klasice „Under the Sun“ z „Vol. 4“. Jako kdyby pánové chtěli prohloubit ten rozdíl mezi kvalitou opravdové klasiky a novými skladbami, protože ta vzdálenost je na první poslech markantní. Abych pravdu řekl, tak tuhle „živou“ část EP jsem ani jednou nedoposlouchal do konce na jeden zátah, protože nevím, proč bych něco takového měl dělat, když lepších živáků mají Black Sabbath na kontě hned několik.

Já vím, že možná působím až příliš kriticky ke klasice, na niž se nesahá, protože jsou to prostě Black Sabbath, ale nalijme si čistého vína; „The End“ je počin, bez něhož by se dalo obejít. A to říkám jako člověk, který má Black Sabbath vážně rád, ačkoli se nijak netajím tím, že při ukojení choutek po hudbě této britské legendy mnohem častěji sáhnu po albech s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu či po „Headless Cross“ s Tonym Martinem. Tím nechci snižovat nesporný historický kredit a kvality starých alb s Ozzym, jen mi už dlouhá léta sedí víc melodičtější a plnější forma tvorby těchto britských klasiků.

Zbytečná položka v diskografii Black Sabbath? Za mě rozhodně ano. Pro fanoušky, kteří mají rádi ve sbírce všechno, co na sobě nese jméno Black Sabbath, je tahle záležitost určitě povinností a svůj smysl má, ale já osobně si nedokážu představit, že někdy nastane moment, kdy si „The End“ pustím dobrovolně, abych ukojil svou žízeň po hudbě této legendy s Ozzym u mikrofonu. Na to tady už navždy zůstanou jiné opusy z počátků kariéry kapely.