Black Veil Brides - Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones

Black Veil Brides – Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones

Black Veil Brides - Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 8.1.2013
Label: Lava Records / Universal

Tracklist:
01. Exordium
02. I Am Bulletproof
03. New Year’s Day
04. F.E.A.R. Transmission 1: Stay Close
05. Wretched and Divine
06. We Don’t Belong
07. F.E.A.R. Transmission 2: Trust
08. Devil’s Choir
09. Resurrect the Sun
10. Overture
11. Shadows Die
12. Abeyance
13. Days Are Numbered
14. Done for You
15. Nobody’s Hero
16. Lost It All
17. F.E.A.R. Transmission 3: As War Fades
18. In the End
19. F.E.A.R. Final Transmission

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud by se hlasovalo o v současnosti nejvíce nenáviděnou kapelu tvrdé (berte s rezervou) hudby, Američané Black Veil Brides by rozhodně patřili mezi největší favority. Svou velmi jednoduchou a dost hloupoučkou muzikou, záměrně stravitelnou pro co největší počet lidí, sami sebe pasovali do jakéhosi Justina Biebera rocku, a to i co do úspěchu, byť pochopitelně úměrně zmenšeném s ohledem na žánr – ačkoliv by se mohlo zdát, že snad není člověk, který by tu kapelu měl rád, naopak to vypadá, že ji všichni nesnášejí, prodává se velice dobře. Zatímco například mnohé legendy evropského metalu v zámoří prodají sotva 500 kusů své novinky, Black Veil Brides se již od svého debutu “We Stitch These Wounds” objevují na velice slušných pozicích v tamním žebříčku prodejnosti. Jen blázen by si myslel, že tomu s letošní novinkou “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones”, jejíž první prodejní čísla ještě nejsou známa, bude jinak. Zaslouží si to však deska hudebně? Inu… tak nějak ne…

Velkým tématem ohledně Black Veil Brides, obzvláště v táboře jejich zarytých odpůrců, je vzhled hudebníků, který je… ano, opravdu odpudivý; nelze se divit, že už jen z tohoto důvodu skupina mnohým leží v žaludku. Jasně, tři čtvrtiny metalových kapel na fotkách vypadají jak banda teploušů, ale Black Veil Brides dokázali dát slovnímu spojení “vypadat jak homouš” zcela nový rozměr. Nicméně už jen tím, že dokázali v roce, jaký se zrovna píše, trumfnout i nejkultovnější fotky Mötley Crüe nebo Manowar, se zcela jistě zapíšou do hudební historie. Nutno ovšem dodat, že oproti fotkám k minulým albům vypadají chlapci v éře “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” ještě relativně normálně…

Mne osobně Black Veil Brides až doposud velice úspěšně míjeli – tedy alespoň co do hudební produkce, protože nezaslechnout zvěsti (vtipy) na jejich vzhled opravdu nešlo. Nicméně “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” je první celou nahrávkou kapely, kterou jsem kdy slyšel, první notu od Black Veil Brides jsem slyšel až těsně před vydáním. Řeknu vám ovšem upřímně, že podle zvěstí, které se s touto skupinou táhnou stejně jak smrad z vpravdě extrémního pšouku, jsem prostě čekal naprostou žumpu hudební produkce.

Ze samotného poslechu “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” jsem však byl docela překvapený. Nechci tvrdit, že by se jednalo o dobrou muziku, protože tak to vážně není a rozhodně je pravda, že Black Veil Brides je hodně špatná hudba, nicméně není zas až tak špatná, jak jsem očekával – a jestli vám tohle zní jako malinké pozitivum, tak vám to tak zní správně, protože namísto smradlavého hnoje na samém dně hudební kvality jsem dostal desku, na níž sice není k nalezení ani smítko čehokoliv jen trochu hodnotného, přesto z toho člověk nemá chuť skočit z okna, jak moc debilní to je. Rozhodně bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem už neslyšel i mnohem horší věci. Nemám ponětí, jak Black Veil Brides zněli na prvních dvou nahrávkách, nepopírám, že tenkrát to tak moc zlé opravdu být mohlo, ale “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” se prostě poslouchat dá – i když s dost velkým sebezapřením. Na jednu stranu mě to nepotěšilo, neboť jsem se už těšil, jak si na recenzi vytáhnu svůj slovníček vulgarismů a v praxi předvedu jeho použití, na druhou stranu ovšem nahrávce připisuji ke cti (a k plusovým bodům) to, že se mi při poslechu mozek nesnažil dostat pryč z hlavy všemi myslitelnými dutinami najednou, ale pouze jen jednou jedinou, jak tomu u alespoň trochu kultivovaných sraček bývá – a jak říkám, to je vzhledem k tomu, co jsem očekával a jaký mám vkus, opravdu úspěch.

Avšak aby mne někdo špatně nepochopil – i přes předchozí odstavec rozhodně nechci tvrdit, že byste na “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” našli nějakou dobrou hudbu – taková tam prostě není. Všechna muzika je prostá jak nedostudovaná striptérka, hudby i texty naprosto průhledné, oboje vesměs nezáživné a takřka po celou hrací dobu nalinkované dle jednoho mustru, který ani není nějak moc objevný nebo alespoň trochu dobrý. Riffy jsou tak primitivní, až se to člověk pomalu bojí nazvat nějakými riffy, zpěv pořád dokola stejný, hlavně všechno tak nenáročné, aby to pochopili i ti nejjednodušší jedinci. Nechybí tuny vlezlých chytlavých refrénů, jež jsou plné hlubokomyslných rýmů typu “Woah”, “Hey” nebo mého nejoblíbenějšího “Yeah”. Třešničkou na dortu jsou mírně přijebané rádoby drsné texty nacpané klišovitými kravinami “We don’t belong here”, aby se zámořští puboši, kteří si díky svým černě nalakovaným nehtům připadají jako největší rebelové společnosti, měli s čím ztotožnit. Pár rádoby náznaků čehosi (pseudo)uměleckého působí asi tak stejně přitažlivě jako pornokazeta vaší babičky. Různé naprosto nesmyslné mezihry či rádoby progresivní intra některých songů mají asi tak stejný význam jako McDonald na Marsu – samoúčelné, bez významu a totálně mimo.

Pokud bych měl zmínit nějaké vrcholy, jestli se vůbec o něčem takovém dá na albu jako “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” hovořit, tak nejsnesitelnější (tj. nejméně na vyzvracení) je začátek desky, dokud vás to ještě nestihne začít opravdu štvát. Songy jako “New Year’s Day” nebo “Wretched and Divine” se po menší lobotomii mozku dají poslechnout, aniž by člověk vyhodil včerejší oběd, ale nejpozději tak ve třetině nahrávky po písničce “We Don’t Belong” už poslech začíná dost ukrutně otravovat. Pořád to stejné dokola, jako kdyby kapela hrála jen jeden debilní song pořád za sebou, akorát se každé dvě, tři minuty stával ještě debilnější a debilnější. Hlavně díky tomu jsem nějakých těch 50 minut, které “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” trvá, snad nikdy nedokázal sjet v kuse, přestože některé položky nemají ani půl minuty, protože to prostě nejde. Zvládnul jsem tak třetinu hrací doby a pak konec, mozek odumřel…

Finální verdikt vlastně ani není moc těžký – “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” je vážně dost špatná věc. Zcela upřímně uznávám, že ne tak moc špatná, jak jsem čekal, a zcela jistě existují i mnohem, mnohem horší věci, ale pořád je to – jak jen to říct trochu kulantně – sračka a na škále hudební kvality to jednoduše nemá šanci se vyšplhat ani do průměru. Že to má úspěch, hlavně v zámoří, to už je další věc. Black Veil Brides jsou skupina, jejíž poslech bych byl schopen doporučit jen těm největším nepřátelům. Tupá rychlokvaška, se kterou nemá cenu ztrácet čas…


2 komentáře u „Black Veil Brides – Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones“

  1. Jak někdo může srovnat BVB a Justina Biebera to nepochopím jde vidět že takový sračky psal nějakej imbecil jednozávitovej, který ani nemá hudební vkus zajímalo by mě co jiného posloucháš, protože takový hovadiny napíše jen totální volodroid!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.